2.2.2023 | Svátek má Nela


ARCHITEKTURA: O Invalidovně

9.2.2010

V tisku se objevily zprávy, že barokní palác Invalidovna v pražském Karlíně by mohla získat Karlova univerzita – snad Filosofická fakulta. S touto stavbou je spojena část mého života, přesně na den to bylo deset let. Mám k ní sentimentální vztah, a proto jsem po léta s nevolí sledoval, jak postupně chátrá. Naštěstí je to palác značně robustní, který nepovalily ani četné povodně, i když ta poslední – v roce 2002 – mu dala pořádně zabrat. Zprávy o možném využití Invalidovny mne proto těší a doufám, že se dobrá věc podaří.

A jak ta Invalidovna vypadá? Ví to vlastně málokdo (dokonce si pod tím slovem mnozí představí jen nedaleké sídliště nebo stanici metra). Objekt patřil od počátku vojákům, a tak nebylo snadné se tam dostat. A to ani pro návštěvy archívu Národního technického muzea, který tam byl v podnájmu od časů, kdy bylo muzeum nacisty vystěhováno ze Schwarzenberského paláce na Hradčanech. Za totality tam občas dorazil i nějaký ten zahraniční badatel, kterého by ovšem - zejména byl-li ze země na západ od našich hranic – bdělé oko kyklopa ve vrátnici dovnitř nikdy nepustilo. Jednooký vysloužilý praporčík měl přísný zákaz pouštět do vojenského areálu cizince. Proto jsme někdy badatele namaskovali za uklízečku a propašovali dovnitř.

Invalidovna12

A pak jsme sledovali ten úžas: temným průchodem, lemovaném sádrovými rytíři s usekanými údy od sochaře Tomáše Seidana (modely k pískovcovým plastikám invalidů na atice paláce) náhle vstoupil překvapený návštěvník do krásného, byť poněkud zašlého parku. V něm rostly obrovské platany, které tu byly zasazeny, když byla čtyřkřídlá budova, postavená K. I. Dientzenhoferem dle plánů Fischera z Erlachu, dokončena. Uprostřed je půvabná empirová kašna, která snad kdysi bývala na Cyrilometodějském náměstí.

A pak tu byla děla. Všech velikostí a tvarů: houfnice, moždíře, kanóny tu stály všude kolem nádvoří a další pak na širokých klenutých chodbách. Chodbách tak dlouhých, že se v perspektivě sbíhaly do jediného bodu. Kdysi v nich plavně poletoval upír – hrabě Drákula – v podání Ilji Racka. A pár let poté po nich mátožně procházel do své cely stařičký Salieri. Aby tu však mohl Miloš Forman natáčet známé scény z blázince, museli soudruzi vojáci děla z chodeb pracně vyvléci. To se jim moc nechtělo, zvláště když dostávali pokyny od třídního nepřítele: amerického filmového štábu. Obměkčily je až dárky. Každý důstojník i staršina dostal černou pláštěnku s logem filmu Amadeus a problém byl rychle vyřešen.

Takovými dlouhými chodbami jste pak došli až do království Technického muzea. Východní a západní křídlo přízemí bylo zasvěceno archívním sbírkám. Na chodbách stály jednak vitríny se sádrovými modely různých staveb, což bylo hájemství Archívu architektury, dále pak různé turbíny, parní a elektrické stroje podivuhodných tvarů, všechny pěkně naolejované, a připomínaly nějaké pravěké příšery, které čekají na své probuzení. Úplně na konci – v chodbě severní – byl letecký archív, kde se nacházely modely různých aeroplánů, vrtule, zarámovaná vyznamenání pilotů z bojů o Anglii a další podobné předměty. A pak tu byly zaprášené zbytky někdejší expozice, která tu fungovala až do počátku 60. let. Funkční modely starých továren, police s děsivě vyhlížejícími dózami, v nichž plavaly hnědé bulvy cukrové řepy, různé grafy, chemické instalace s křivulemi a baňkami…

Miloval jsem to všechno a připadal si jako v nějakém zakletém světě. Život tam ovšem vůbec nebyl lehký, aby si někdo nepředstavoval, že to byla jenom romantika. V období od listopadu do května byla na chodbách hrozná zima. Na jaře bylo venku třeba 20 stupňů, ale za dubovými vraty uvnitř stále jen osm. Topilo se briketami, které jsem musel natahat z podzemního bunkru na opačné straně paláce. Z chodby se pak uhlí vynášelo po točitých schodech do vestavěných pater, kde kdysi přebývali důstojníci (řadoví vojáci bydleli v přízemí, kde byly drsnější podmínky). Do obřích kamen se pak hodila celá kostka pepa a nasypal uhlák briket. Za půl hodiny už kamna hučela a sálala. Zato já byl celý černý od mouru. Litinová výlevka se studenou vodou byla v přízemí. Anebo se člověk musel vydat na dlouhou túru k jediné funkční latríně (muzejní exponát z XIX. století), kde bylo umývadlo. Cesta to byla jako z horroru, neb člověk míjel malý dvorek, z něhož se ozývalo hrozivé vrkání tisíců holubů. Ten dvorek nikdy nikdo nečistil a tak tam byly hromady mrtvých ptáků… Trochu to připomínalo zdevastovanou krajinu z Tarkovského filmu Stalker. Občas se na tuto toaletu vypravila nějaká badatelka – kunsthistorička v čistém elegantním kostýmku. Vracela se pak v mírném šoku s děsem v očích.

Měl jsem asi dobrodružnou povahu, takže mne tyto věci moc netrápily. Víc mne mrzelo, že v těchto nepřívětivých podmínkách a ve vlhku byly uloženy cenné pozůstalosti našich nejvýznamnějších architektů. Bál jsem se hrozně požáru, ale nakonec to byla voda, která sbírky nedozírné hodnoty z velké části poničila. Já Invalidovnu opustil v roce 1990 a těšil se, že v nové éře dojde rychle k přestěhování celého archívu do hlavní budovy muzea na Letné, kde se po odchodu geodetů a vnitráků uvolnila dvě patra. Bohužel se tak nestalo.

Od povodní byla Invalidovna – až na část vojenského archívu v prvním poschodí – vyklizená. Teď jí tedy možná čeká nadějná budoucnost: za pár let bude znít po chodbách smích studentů, v parku na nádvoří budou lidé polehávat pod větvemi rozložitých platanů, v někdejších kobkách válečných invalidů budou sedět za stoly zavalenými papíry ctihodní páni docenti a profesoři a chystat se na přednášku v bývalé vojenské kapli…

LN, 6. 2. 2010

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998