19.3.2024 | Svátek má Josef


ARCHITEKTURA: Exodus 1968 a Psí vyjížďka

4.9.2018

Připomněli jsme si 50. výročí okupace a to je důvod zastavit se u faktu, že se tehdy rozhodla řada občanů této země navždy odejít. Byla to jistě vždy těžká volba, ale touha žít ve svobodném světě byla silnější. Byla mezi nimi i řada architektů – těch renomovaných, ale i těch zcela neznámých, někteří odešli jako děti se svými rodiči a studovali již v cizině. Jedni dosáhli v nové vlasti významných úspěchů, dalším se to nepovedlo. Nebylo jich málo, pojďme si alespoň některá jména připomenout.

Meier - Eisler - kostel v Římě

Ve dvacátém století to byla třetí vlna emigrace. Před druhou světovou válkou utíkali zejména architekti židovského původu. Někteří se po válce vrátili, ale většina jich ještě před komunistickým pučem nebo krátce po něm opustila Československo znovu - a definitivně. A další se k nim přidali. Alespoň jedno jméno za všechny: Jaromír Krejcar, příslušník levicové avantgardy, pracoval ve 30. letech krátce v SSSR. Tam brzy pochopil, jak se v „komunistickém ráji“ věci mají, a po válce předvídavě odešel do Británie.

Šafer - Hájek - rekonstrukce pivovaru, Opava

Třetí vlna následovala po ruské okupaci v roce 1968. Touha pracovat svobodně, založit si svůj ateliér, což ani ve „zlatých“ 60. letech nebylo u nás možné, projektovat něco jiného, než paneláky nebo – u těch mladších – studovat a pracovat pod vedením renomovaných architektů, jejichž práce znali jen ze zahraničních časopisů, zvítězila. Nebylo vůbec snadné prosadit se v zahraničí, ale mnohým se to podařilo. Zato u nás byla jejich dosavadní tvorba orwellovsky vymazána, jejich jméno se nesmělo nikde objevit, dokonce ani v odborných publikacích – jako by nikdy neexistovali.

Ke starší generaci patřil Jiří Kadeřábek, který měl lví podíl na projektu budovy Federálního shromáždění, připisované později jen jeho spolupracovníkovi Karlu Pragerovi. Později působil ve Spolkové republice Německo, podobně jako Jan Čejka, spoluautor kampusů Fakulty architektury a stavební v pražských Dejvicích nebo areálu Vysoké školy zemědělské v Suchdole, či František Sedláček, který po emigraci přednášel v Kolíně nad Rýnem. Do Kanady odešel Vladimír Syrovátka, jeden z architektů fotbalového stadionu Sparty na Letné. V Itálii skončili projektanti sídlišť Ilja a Rajisa Kvasničkovi nebo spoluautorka paláce Chemapol ve Vršovicích Dagmar Šestáková. Ve Skotsku působil Fragnerův žák Berty Hornung, v USA zakotvil architekt Otto Dvořák. A kdesi v zahraničí zmizel i autor pražského sídliště Červený Vrch Milan Jarolím.

Jiřičná - oranžerie

Z mladších připomínám Tomáše Bitnara, který působí v USA, podobně jako Martin Holub, pět někdejších absolventů legendární „školky“ Hubáčkova SIALu Mirko Bauma, jenž se prosadil v Cáchách, Helenu Jiskrovou a Zdeňka Zavřela, kteří působili úspěšně v Nizozemí, Johnnyho Eislera z amerického studia Richarda Meiera, či Dalibora Vokáče, jenž pracoval v ateliéru Zeidler/Roberts v Kanadě. Do Toronta odešel i Petr Franta a manželé Jan a Ivana Bendovi, zatímco Jan Kaplický s Evou Jiřičnou se usadili v Londýně, kde poté dosáhli pozoruhodných úspěchů. Jaroslav Šafer našel nový domov až v Austrálii, naopak Brňáci Jiří Oplatek a Ivan Koleček pracují ve Švýcarsku a Jiří Klokočka v Belgii. Z těch ještě mladších, kteří již studovali v cizině, připomínám Miroslava Šika, jenž pracoval v Curychu, Richarda Doležala, působícího tamtéž, nebo Pavla Zvěřinu a Ivana Reimanna, kteří našli druhý domov v SRN.

Ti mladší a nejmladší se pak po roce 1989 buď vrátili do své vlasti a založili zde úspěšný projekční ateliér (např. Šafer, Zavřel, Franta, Doležal), nebo sem alespoň dojížděli a předávali své zkušenosti mladším na vysokých školách (Sedláček, Jiřičná, Jiskrová, Oplatek, Koleček, Šik, Klokočka ad.). Jejich rady byly samozřejmě k nezaplacení, ze svých druhých domovů si přinesli vědomosti, které mohli předávat budoucím architektům v Praze, Brně nebo Liberci. Ty nejšikovnější pak zaměstnali ve svých zahraničních ateliérech nebo jim alespoň pomohli zprostředkovat kontakty na své kolegy.

Kaplický - Ferrari

Obecně lze říci, že se většina českých, ale i slovenských architektů ve světě neztratila, mnozí dosáhli postů na renomovaných školách a realizovali desítky staveb. Jistě si tak splnili své sny, které by v éře normalizace těžko mohli uskutečnit ve své původní vlasti. To ostatně platí i pro další profese – vědce, umělce, sportovce, ale třeba i řemeslníky, které komunistický režim vypudil z jejich rodné země. Naštěstí pro valnou většinu těch výše zmíněných se před téměř třiceti lety definitivně zhroutil, a tak jsme je mohli přivítat opět doma.

LN, 1. 9. 2018

Foto archív autora

Na závěr poznámka: Psí vyjížďka se v sobotu kvůli dešti neuskutečnila. Pokusíme se znovu toto sobotu 8. září. Sraz v 10 hodin ve Stromovce u branky do Čechovy ulice, jede se přes park k Vltavě a pak do Podbaby. Pokud ovšem bude zase pršet, nepojedeme.

ZdenekLukes.eu

zl@zdeneklukes.eu
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998