V souvislosti s probíhající izraelskou protiteroristickou vojenskou operací „Swords of Iron“ v Pásmu Gazy se diskutuje také o jejích právních aspektech. Objevuje se otázka: Je tato izraelská kampaň legální?

Mnohé z nás může takové zpochybňování zvednout ze židlí. Je to jako se ptát, jestli byly za druhé světové války legální akce Spojenců na území Německa. Z hlediska práva na obranu je vše jasné. Izrael byl 7. října 2023 napaden raketami a hordami zabijáků vládnoucího (!) hnutí Hamas. Gazská část rozdělené Palestinské autonomie se dopustila vůči sousední zemi (Izraeli) aktu agrese a napadená země je oprávněna v souladu s mezinárodním právem se bránit.

Problém představují dva faktory: 1) charakter nepřítele (teroristická organizace, nikoli regulérní armáda) a 2) vysoká hustota civilního obyvatelstva v enklávě, která se agrese dopustila. Bod 1) znamená, že teroristický nepřítel se také teroristicky chová, z čehož kromě jiného plyne, že všemožně zneužívá civilní obyvatelstvo jako lidské štíty – třeba tím, že svoji vojenskou techniku a řídící stanoviště umísťuje do civilních objektů nebo jejich těsné blízkosti (školy, nemocnice, mešity, kostely apod.). Samostatnou kapitolou je síť tunelů teroristů pod hustou městskou zástavbou. To vše představuje pro izraelskou armádu obrovské dilema: eliminovat teroristy a jejich vojenské zařízení a současně minimalizovat oběti mezi civilním obyvatelstvem. Ideální řešení tohoto dilematu neexistuje.

Obšírně se této problematice věnuje Jeremy Sharon, reportér serveru The Times of Israel zaměřený na právní záležitosti, v článku „Is the IDF’s ongoing Gaza operation complying with the laws of war?“(25. 10. 2023). Zastavme se u několika klíčových poznatků.

Hned v úvodu je nutné odmítnou zjednodušující výkřiky typu „Izrael je agresor“, „Izrael porušuje mezinárodní (válečné, humanitární) právo“ a podobně. Věc je totiž podstatně složitější.

Jeremy Sharon hned na začátku svého textu konstatuje, že v souvislosti s děním v Pásmu Gazy po 7. říjnu se budou otázky, zda Izrael jedná v souladu se zákonem, objevovat se stále větší intenzitou. Spolu s toxickou debatou, kterou toto téma vyvolává na sociálních sítích, univerzitních kampusech a jinde po celém světě. „V některých zemích již došlo k násilným propalestinským demonstracím spolu s prudkým nárůstem globálního antisemitismu,“ podotýká.

Po připomenutí všeobecně známého faktu, že ozbrojené konflikty se řídí Ženevskými úmluvami, tedy normami upravujícími také ochranu civilistů za války, uvedl autor ne příliš známy fakt: „Mezinárodní výbor Červeného kříže, který poskytuje ochranu nebojujícím civilistům podle podmínek Ženevských konvencí, uvádí jako signatářskou stranu také ´Palestinu´, což znamená, že obě strany této války jsou vázány zákony o ozbrojeném konfliktu.“ Tedy nejen Izrael. Ovšem ve vztahu k Hamasu působí toto konstatování absurdně. Teroristé a dodržování Ženevských úmluv? Totální nesmysl.

Tuto záležitost ovšem J. Sharon dále nerozvíjí, protože se ve svém článku zabývá výlučně Izraelem. Text je rozdělen na několik podtémat, z nichž tím prvním je demokracie podřízená vládě práva.

V něm vysvětluje, že jedním z klíčových faktorů pro pochopení celkového právního kontextu operací izraelské armády je, že Izrael jako demokratická země se řídí principy právního státu, což znamená, že armádní akce podléhají v konečném důsledku kontrole izraelských soudů. „Operace jsou realizovány na základě rozhodnutí vlády, konkrétně bezpečnostního kabinetu (případně úzkého válečného kabinetu - LS), a podléhají dohledu soudního systému včetně kontroly ze strany generálního prokurátora a generálního vojenského prokurátora. (Jenom pro zajímavost uvedu, že na těchto dvou postech působí v současné době ženy – generální prokurátorka Gali Baharav-Miaraová a vojenská generální prokurátorka Jifat Tomer-Jerušalmiová s hodností generálmajora.) „Všechny armádní operace se řídí mezinárodním právem a vojenské rozkazy obsahují požadavek dodržovat Ženevské konvence,“ píše J. Sharon.

Vedle toho poskytuje izraelská armáda svým vojákům a velitelům vzdělání v oblasti mezinárodního práva ve Škole vojenského práva, která je součástí Sboru vojenského generálního prokurátora (nyní tedy prokurátorky). Ani to není všechno. Oddělení mezinárodního humanitárního práva zmíněného Sboru připravuje pro armádu poradenský servis v této oblasti, a to pro různé úrovně velení, přičemž v době války (současný stav) aktivuje Sbor operativní právní aparát složený jednak z právních poradců, jednak z právníků – záložních důstojníků.

Samotný šéf Sboru – vojenský generální prokurátor (prokurátorka) – je jmenován ministrem obrany po dohodě s náčelníkem generálního štábu armády, je ale profesně nezávislý a podléhá pouze zákonu. Sboru se pak týkají dvě úrovně kontroly. Jednak ze strany (civilního) generálního prokurátora, který funguje současně jako poradce vlády, jednak ze strany Nejvyššího soudu. A konečně, uvádí autor, „obvinění z porušení mezinárodního práva během vojenských akcí vyšetřují nezávislé vojenské a civilní orgány včetně policie a státních zástupců. Jejich rozhodnutí rovněž podléhá přezkumu civilního soudního systému a Nejvyššího soudu“.

Jak patrno, kontrolní mechanismy jsou v izraelské armádě vícestupňové a dostatečné. Jakou bychom asi dostali odpověď Hamasu, kdybychom pátrali po jeho mechanismu kontrol v záležitostech kolem válečného práva?

Druhým podtématem je problematika vojenských cílů v civilní infrastruktuře. Autor uvádí názor profesionálky, Pniny Šarvit Baruchové, která v letech 2003 až 2009 sloužila jako vedoucí oddělení mezinárodního práva ve Sboru nejvyššího vojenského prokurátora (za její služby jí šéfovali dva, nejprve generálmajor Finkelstein, pak generálmajor Mandelblit, kterého budou někteří čtenáři znát jako pozdějšího generálního prokurátora Státu Izrael – LS) a nyní působí na Telavivské univerzitě. Baruchová říká, že izraelská armáda útočí výlučně na vojenské cíle. Ovšem s poznámkou, že těmi mohou být i civilní budovy využívané Hamasem a dalšími teroristickými formacemi. Je to tedy tak, že tyto objekty, pakliže slouží vojenským účelům, se stávají legitimním cílem, jak je ostatně stanoveno v Ženevských úmluvách a jak je to v souladu s mezinárodním zvykovým právem.

Vzhledem k tomu, kde všude se vojenské kapacity Hamasu v civilní infrastruktuře Pásma nacházejí, jde i o rozsáhlou síť tunelů, je úkol eliminovat vojenskou hrozbu Hamasu, deklarovaný cíl Izraele, podle Baruchové „bez poškození civilistů extrémně obtížný“. S dodatkem: „Obtížný, nikoli ale nutně nezákonný.“

Hodně se také hovoří o přiměřenosti izraelských odvetných akcí. To je třetí podtéma Sharonova článku. Autor upozorňuje na to, že princip proporcionality není hra s čísly. (Setkáváme se s tímto postojem i na českém internetu, kde jsou nesmyslně mechanicky srovnávány počty obětí na straně napadené země a na straně agresora – LS.) J. Sharon píše, že koncept proporcionality je často chápán mylně a interpretován zjednodušeně při pohledu na oběti na obou stranách a poškození civilní infrastruktury. Opět dává slovo Pnině Šarvit Baruchové, která vysvětluje, že podle zákonů o ozbrojených konfliktech je útok považován za nepřiměřený, a tedy nelegální, pakliže by předpokládané vedlejší škody na civilistech a civilních objektech byly nepřiměřené ve vztahu k vojenské výhodě očekávané od daného útoku. „To znamená, že pokud by útok poskytl izraelské armádě významnou vojenskou výhodu, jako je odstranění velitele Hamásu, klíčového zbrojního zařízení nebo podobně, mohl by být legální, i když by se mělo za to, že pravděpodobně způsobí civilní oběti, a to i těžké. Každý jednotlivý útok tedy musí být přiměřený tímto způsobem, aby byl považován za legální,“ pokračuje Baruchová a doplňuje, že vliv na to, jak se stanoví koncept vojenské výhody mají okolnosti konkrétní války a povaha nepřítele.

Docela konkrétně, dle Baruchové, vzhledem k charakteru Hamasu může mít vojenská výhoda v podobě likvidace operativce Hamasu, zničení velitelského a řídícího centra nebo jiný podobný cíl v rámci principu proporcionality větší váhu (než např. zabití řadového člena organizace – LS), což znamená, že právně tolerovatelná míra poškození civilistů je v takovém případě vyšší. Její závěr: „Podle mého názoru, i když je zabito mnoho civilistů, a to i nepřiměřeným způsobem, není to nutně nezákonné, i když je to nešťastné.“

K témuž je v článku citován Aurel Sari, který vyučuje právo na britské University of Exeter. Podle jeho soudu nelze proporcionalitu posuzovat na základě zpětného pohledu, ale podle informací dostupných vojenskému velení v době útoku a před ním. Pokud se ukáže, že původní informace byly chybné, došlo k poruše zbraně nebo k jiným nepředvídatelným okolnostem, které vedly k vyšším civilním obětem, než se původně předpokládalo, nejedná se o porušení zákona. Toto podtéma uzavřel slovy, že Izraelské síly obrany jsou profesionální a dodržují právo ozbrojených konfliktů. Poukázal na kvalitní právní poradenství, kterého se armádě dostává od Sboru vojenské generální prokurátorky; jeho cílem je pomáhat armádě dodržovat válečné zákony.

Docent Sari však vyjádřil znepokojení, když hovořil o čtvrtém podtématu; tím je navýšení úrovně vojenské síly na straně Izraele. V čem spatřuje problém? Zjevně v samotné skutečnosti charakterizované větou „byli jsme svědky velmi rozsáhlého ničení obytných oblastí v Gaze prostřednictvím leteckého bombardování“, přičemž „vzhledem k samotnému počtu cílů a rozsahu ničení vyvstaly otázky, zda jsou všechny útoky skutečně namířeny proti zákonným vojenským cílům“. Z toho vychází jeho obava z velmi vysokého náhodného poškození civilistů a tedy pochybnost, zda se tak děje v souladu s principem proporcionality.

Zde připojím svůj osobní komentář. Při povrchním „optickém“ pohledu se může jevit, že obavy Aurela Sariho jsou na místě. Leč i on sám připouští, že bezpochyby existuje mnoho objektů (v civilní zástavbě měst v Pásmu - LS), které jsou legitimními vojenskými cíli. A uznává, že bez znalostí informací, které má k dispozici izraelská armáda a její velitelé, pokud jde o každý konkrétný zásah, není možné tvrdit s jistotou, zda šlo o legitimní vojenský cíl či nikoli. Řečeno natvrdo, docent Sari v tomto bodě tak trochu vaří z vody a paradoxně popírá sám sebe. Velké množství izraelských operací v Pásmu Gazy ještě neznamená, že dochází záměrně k útokům proti výlučně civilním cílům, aniž by tyto měly vztah k vojenské struktuře teroristů.

Dovolím si nabídnout aktuální příklad. Velké rozhořčení vyvolal údajný nálet na řecko-pravolavný kostel sv. Porfyria ve staré části Gazy. Jaká je skutečnost? Tento svatostánek nebyl cílem izraelských vzdušných sil; tím bylo řídící stanoviště Hamasu v jeho těsném sousedství sloužící k odpalování raket a minome. Poškození exteriéru kostela a zřícení přilehlého církevního objektu, v němž došlo k civilním obětem, bylo způsobeno touto okolností. Kdyby Hamas cynicky a bezohledně neumístil svoje zařízení do blízkosti kostela, k žádným obětem v jeho komplexu by nedošlo. Vina za smrt věřících padá na hlavu těch, kdo vedou proti Izraeli útočnou válku tímto způsobem.

Vraťme se ale k Sharovovu článku a k předposlednímu podtématu. Tím je výzva Izraele obyvatelům severní části Pásma Gazy, aby se přemístili v zájmu vlastního bezpečí do jeho jižních oblastí, neboť sever je a bude cílem obranných vojenských operací. Také toto opatření je ostře kritizováno, kromě jiných Mezinárodním červeným křížem a organizací Amnesty International.

K problematice se vyjádřil profesor Michael Schmitt, který přednáší mezinárodní právo na univerzitě v britském Readingu a mimoto působí na americké vojenské akademii ve West Pointu. Jeden z těch, kdo při hodnocení konfliktu používají zdravý rozum. Argumentuje tím, jaké jsou reálné možnosti. Buď útok na město plné civilistů, anebo evakuace na místo, které sice není plně připraveno poskytnout jim ubytování, ale bezpochyby nabízí větší bezpečí. Podle něj je zarážející, že humanitární organizace se staví proti přesunu civilního obyvatelstva, neboť je to možnost, jak se může vyhnout ničivému a smrtícímu městskému boji. Profesor Schmitt také zpochybnil negativní postoj Červeného kříže. Uvedl, že jeho vlastní pravidla připouštějí, že přesun obyvatel je legální, pokud to bezpečnost civilistů vyžaduje a nelze ji zajistit na místě.

Dostáváme se k poslednímu, patrně nejkontroverznějšímu tématu – blokádě Pásma Gazy. Mnohým je v trnem v oku, vedle zastavení dodávek potravin a léků, uzavření přívodu vody do Pásma. Benjamin Wittes, vedoucí vědecký pracovník prestižního washingtonského think tanku Brooking Institution soudí, že odříznout obyvatele od přístupu k vodě je neobhajitelné. Totéž si myslí i výše zmíněný docent Sari: „Je to obtížně ospravedlnitelné – a pokud to nelze ospravedlnit, je to nezákonné.“

Moje poznámka. Při vší úctě – pomineme-li, že dodávka vody byla obnovena, stejně jako vjezd kamionů s humanitární pomocí na jihu Pásma – oba pánové zapomínají na to, že totální blokáda Pásma není izraelskou svévolí, ale má nějaký důvod a nějaké souvislosti. V době vyhlášení blokády na dodávky vody, elektřiny, paliva aj. držel Hamas jako rukojmí – a stále drží – přes dvě stě nevinných civilistů, z toho zhruba 60 procent jsou cizinci z 25 zemí. Je jistě možné Izrael za blokádu a zejména za zastavení přívodu vody kritizovat, ale mnohem smysluplnější by bylo, kdyby všech 25 zemí, jejichž občany gangsteři v Pásmu protiprávně zadržují, Izrael podpořilo a vytvořilo na Hamas tlak: Chcete vodu? Tak okamžitě rukojmí propusťte. K tak jednoduchému řešení chyběla ovšem odvaha. Výsledek: dodávka vody byla obnovena – a rukojmí zůstávají stále uvězněna (psáno dopoledne 26. října).

J. Sharon v závěru článku konstatuje: „Válka v Gaze a operace vedené Izraelskými silami obrany na tomto teritoriu jsou, pokud jde o výzvy, jimž armáda čelí, mimořádně složité – musí eliminovat vojenské schopnosti Hamasu a zároveň zabránit poškození civilistů a tím dodržet pravidla ozbrojeného konfliktu. Vzhledem k tomu, že Hamas je hluboce zakořeněn a usazen mezi civilním obyvatelstvem Gazy, a vzhledem k vážné hrozbě, kterou představuje pro izraelské civilisty a národní bezpečnost Izraele jako celku, je velmi obtížné přijímat ve všech aspektech této války vždy správná rozhodnutí.“

Dodám: Něco takového nefunguje v žádném konfliktu na světě. Nicméně připojím se k myšlence docenta Sariho, že „Izrael se musí ze všech sil snažit, aby dostál svým vlastním hodnotám, zachoval si svou morální legitimitu a nakonec si udržel podporu svých spojenců“.

Osobně jsem přesvědčen, že navzdory extrémně komplikované situaci a mimořádně složitým poměrům si Izrael a jeho armáda právě tak počíná. Problém je ovšem v tom, s kým bojuje – se zákeřnými teroristickými zločinci, kteří se žádnými civilizačními pravidly neřídí. Právě na ně, na teroristy vládnoucí v Pásmu Gazy, by se měla zaměřit pozornost mezinárodního společenství, aby podporou Izraele přispělo k likvidaci tohoto zla. Pranýřováním Izraele a nestálým zpochybňováním jeho obranné politiky a hledáním chyb na jeho počínání míru rozhodně dosáhnout nelze. A konečně: Izrael už mnohokrát prokázal, že excesy svých vojáků dokáže vyřešit sám bez zahraničních knížecích rad „generálů po bitvě“.

Zpracováno exkluzivně pro Neviditelného psa.