Rusko osobně trochu více znám. Pobýval jsem tam mnohokrát pracovně, navštívil desítky výrobních podniků či zkušebních ústavů u Moskvy, na Urale i na Sibiři. Zejména v období vlády Borise Jelcina byly pro nás přístupné i podniky vyrábějící vojenskou či dokonce kosmickou techniku, protože hledaly možnosti spolupráce s kýmkoliv ze západu.

Ze svých zkušeností s Ruskem jsem si udělal nikoliv překvapivý závěr, že kromě dobývání a vývozu surových přírodních zdrojů má Rusko pouze dvě průmyslové oblasti, které mohou tak nějak konkurovat na světové úrovni. Jednak kosmickou techniku, i když i v této oblasti se v posledních dvou dekádách ukázaly nemalé problémy, zejména s kvalitou a spolehlivostí. No a potom to byla oblast vojenství.

Vnímali jsme, že vojenská doktrína Ruska je postavena především na množství a síle, přičemž smysl pro „detail“ absentuje, přesto asi všichni ve zbytku světa měli před ruskou armádou respekt. Ten ještě umocňovala prezentovaná technická úroveň většiny ruských zbraní, na jejichž vývoj šla nemalá část ruského rozpočtu. Tak, jako ostatní zbrojařské velmoci, si i Rusové testovali v malém své nové zbraně v různých lokálních konfliktech, naposledy třeba v Sýrii.

Jedna ze základních pouček od klasika teorie o válčení Carla von Clausewitze hovoří o tom, že pokud chcete úspěšně vést útočnou operaci, musíte mít převahu (v mužstvu a technice) nejméně 3 ku 1. Následně po zákeřném napadení Ukrajiny ruskou armádou většina z nás měla obavy, že právě v důsledku velikosti a síly ruské armády, kterou jsme tak nějak měli po léta v podvědomí, dojde k rychlému zhroucení ukrajinské obrany na východě země a Rus dosáhne svého nemravného cíle.

Politické aspekty této války budou po jejím skončení rozebírat různí politologové a historici řadu let. Už nyní ale vojenští analytici velmi pečlivě studují strategické i taktické postupy a chyby ruské armády, problémy ve výcviku, sladěnosti, taktice, logistice i velení. Určitě to pro ruskou armádu nevyzní příznivě.

Co ale pro Ruskou ekonomiku bude mít do budoucna významně negativní dopad je to, jak uspěla a uspěje ruská vojenská technika. Nechci předbíhat, protože konec války je ještě v nedohlednu. Ale už dnes i přes různé propagandisticky zabarvené zprávy z bojišť je zřejmé, že ruské zbraně, zejména ty klíčové, ve většině nemají takovou kvalitu a výsledky, jak se dříve očekávalo. Koncepční chyby tanků, úspěšnost obranných systémů letadel a vrtulníků proti napadení, slabé systémy řízení palby, komunikační systémy a další budou jistě rozebírány odborníky ze všech úhlů pohledu. A právě poměr účinnosti a spolehlivosti jednotlivých zbrojních systémů k jejich ceně byl pro ruský export vojenského materiálu do zemí třetího světa hlavní konkurenční výhodou.

Pokud se tedy sníží povědomí o kvalitě, účinnosti a spolehlivosti, zájemci si koupí jiné z jiných států, nebo budou muset Rusové adekvátně s cenou dolů. A to výrazně zasáhne toto jejich doposud silné a kromě surovin skoro jediné exportní odvětví výrazně negativně.

Na druhou stranu se na trhu tímto uvolní prostor pro dodavatele a výrobce z jiných zemí. Tedy i z Česka či Slovenska, kde je tradice výroby pro obranný průmysl vysoká. Jen lze doufat, že neuděláme stejnou chybu, jako na začátku 90. let, kdy převážily naivní politické názory, že vyrábět zbraně je nemorální, přičemž námi opuštěné trhy vzápětí a bez skrupulí obsadili Francouzi, Britové, Američané či Němci, kteří našim politikům za tento hloupý postoj ještě pokrytecky zatleskali.