V dubnu mi poslal kamarád Honza letenku do Los Angeles a že mu prý dlužím čtrnáct tisíc. No, řekněte, kdo by takové nabídce neodolal? Samozřejmě, že to byla ta nejlevnější verze letenky, kdy se nic nesmí měnit a i v případě úmrtí se nic nevrací. Ale to nic nemění na faktu, že jsem se od dubna těšil, jak poletíme do Arizony, což je, jak známo, „pravých mužů zóna“. Tentokrát to nebylo turné po muzeích, ale protože s námi letěly naše družky, i turné po obchodech. Znám jenom jednu ženskou na světě širém, která prohlásila, že v Americe se nedá nic koupit. Až na tuto blbku tam létají ženské z celého světa nakupovat a jsou tam jako v transu.

Vedoucí zájezdu to vymyslel šalamounsky: z Města andělů jsme odjeli na sever Arizony, kde široko daleko není žádný shopping mall, zato tam jsou nevídané přírodní krásy. Ovšem kvůli horám tam také není žádné letiště. Takže, když my bez letadel, tak ony bez hadrů. To je spravedlivé.

Na severu tohoto státu je krom Grand Canyonu také velmi romantická část matky všech silnic Route 66. Tato neuvěřitelná silnice vedla z Chicaga do L.A. Jak se postupně stavěla dálnice, její význam upadal, až byla v roce 1985 vyškrtnutá ze seznamu silnic USA. Pak se dalo pár moudrých hlav dohromady (a nebylo to v Polské lidové republice) a ti založili Route 66 Association. Amerika nemá žádnou svou vlastní historii, a tak je zapotřebí chránit vše, co souvisí byť s nedávnem. Motely a pumpy se rozpadaly a mnohá městečka, která souvisela se silnicí, zmizela. To, co se dalo zachránit, začali opravovat.

Měli jsme skvělou publikaci, vlastně kapesní autoatlas Route 66, kde byly jednotlivé úseky silnice popisovány. Atlas také upozorňuje na úseky, které jsou již dnes bohužel nesjízdné nebo neexistují. Ovšem americký vykuk dá na dálnici značku, že na příštím exitu se dá odbočit na historickou Route 66, ale již nenapíše, že končí po pár kilometrech v křoví. Zato z místní nálevny je muzeum se zrezavělými auty a benzinovými čerpadly. Takhle jsme si naběhli několikrát. Ale překrásná městečka, jako je Williams nebo Oatman, jsou prostě úžasná! Ve Williamsu jsme byli v neuvěřitelné hospodě na večeři. Výzdobu tvořily části starých amerik, benzinové pumpy, dopravní značky a reklamní nápisy. Dveře na pánskou toaletu jsou zadní dveře z trucku, zástěna u pisoáru jsou dveře z Chevy 57 a na mísu se jde zadními dveřmi z Forda. Pro milovníka amerik, jakým jsem já, je to nejkrásnější záchod na světě! Po ulicích jezdí nablýskaná auta z padesátých let, Elvis opěvuje tuto silnici a před jednou hospodou dokonce sedí na lavičce. Elvis nezemřel!

Na jídelním lístku měli spoustu skvělých jídel, ale protože máme všichni rádi maso z mrtvé krávy, měli jsme dojem, že si musíme dát steak. Proč? Protože takové hovězí u nás neseženete, kdybyste si nožičky ubrousili. Špekulovali jsme a špekulovali, až nám vrchní poradil, ať si dáme rodinou porci jejich specialit. Honza poznamenal, že jsme dvě rodiny, že tedy asi dvě rodinné porce. Vrchní sice viděl čtyři prostorově výrazné osoby, ale přesto řekl, ať neblbneme, že i ta jedna porce bude čtyřem lidem stačit. A měl sakra pravdu! Přes tu horu jídla nebylo ani vidět na druhou stranu stolu. Když jsme po hodině usilovné práce funěli a oči měli vykulené jak žába, na kterou někdo šlápnul, přišel vrchní a se škdolibým úsměvem se zeptal, kdy má přinést druhý talíř, tedy spíš mísu. Řekli jsme mu, že určitě dnes večer ne. Pak jsem si na jídelním lístku všiml poznámky, že porce je určena pro čtyři jedlíky s tasemnicí nebo pro malou vyhládlou armádu...

Když jsme opustili hospodu, vydávali jsme zvuky parní lokomotivy, která zdolává prudké stoupání. Nočním městečkem burácely osmiválce od pěti litrů výš a já si vzpomněl na americké heslo: „Objem válců ničím nenahradíš.“ Rozhodně ve Spokojených státech se cestou „down sizeningu“ nedali. Možná, že nějaké prdítko velikosti Fiesty má třaslavý trojválec, ale tato auta tvoří na ulici naprosté minimum. Co se aut týče, zarazilo nás, že od loňska téměř vymizela velká evropská auta, jako jsou SUV Mercedes a BMW. Italská a francouzská auta by si tady koupil jedině nějaký excentrik a auto Škoda jsem neviděl ani jedno - a vůbec mi to nechybělo. Zase jsem si vzpomněl na pana Singera, jak odůvodňoval, proč musela Česká národní banka devalvovat korunu a z nás se stali opět chudí příbuzní.

Když jsme přejížděli po staré Route 66 z Williamsu do Kingmanu, překonávali jsme výšku 2300 metrů. Matka všech silnic, tedy ve skutečnosti silnička, se kroutila neuvěřitelnými scenériemi. V atlasu se psalo, že na tomto úseku silnice byla nejcennější komoditou voda do chladiče. Kroutili jsme jednu zatáčku za druhou a mě napadlo, jak tudy mohla ještě relativně nedávno projíždět těžká nákladní auta. Před vrcholem byla benzinová pumpa a hospoda. Neuvěřitelná krása, pumpa ruční a záchod byla napůl spadlá bouda (ve skutečnosti to ale byla Toi Toi a ta chatrč byla jen naoko).

Na druhé straně hor bylo nádherné městečko Oatman, jako vystřižené z westernů. Všudepřítomné harleye a indiani s bikery všech věkových kategorií od 20 do 85! Ovšem největší šok mě čekal o kousek dál: na odpočívadle stály nablýskané káry z let padesátých, s nadupanými motory. Žádné zmršené „low ridery“, ale poctivé „hot rods“. Ford z roku 1931 se sedmilitrovým motorem Cadillac z konce let padesátých, Chevrolet Coupe z roku 1940 s motorem z Corvette 65 a Chevrolet Pick Up 57 také s corvettou pod kapotou. Taková auta jsem již viděl, což o to, ale nejmladšímu řidiči bylo 75! Paní, které bylo právě těch sedmdesát pět, se mě ptala, jestli se mi taková auta líbí.
„Madam, jsem unesen! Je to naprostá krása!“
„Víte, asi si myslíte, že jsme magoři, ale pro něco člověk musí žít a my máme tato auta! Život je moc krátký na to aby aby člověk jenom seděl doma, přemýšlel, co ho bolí, a počítal peníze!“

Paní jsem samou radostí objal a dnes jsem si na tyto nestárnoucí stařečky vzpomněl - to když jsem viděl běsné baby v Kauflandu…