Kdosi řekl, že když bilancuje, tak zvrací. Mne to snad nepostihne, protože jsem se právě vrátil ze snídaně. Má mise v Bangkoku se blíží ke konci, a tak jsem se rozhodl, že se trochu poohlédnu, jaké to vlastně bylo.

V únoru se mi zdálo, že je tady strašně vedro, ale to jsem netušil, jak bude v červenci. Poslední týden každý den leje a je přes třicet stupňů. Když musím za šéfem do města, je to tortura prvního stupně. Ve středu Bangkoku je mezi mrakodrapy doprava ve třech vrstvách: ulice, na pylonech dálnice a na dalších pylonech nad dálnicí nadzemní dráha. Díky neuvěřitelné záplavě prskoletů všeho druhu je v ulicích nedýchatelno. Moto-taxi je místní specialita: prskolet, řidič v reflexní vestě a v helmě a za ním dva až tři Thajci či Thajky. Na jejich místa by se stěží vešel jeden „urostlý Evropan“. To, že se jedná o naprosto normální prskolet pro dva a že jich na něm jede víc, nikdo neřeší, hlavně že má řidič helmu.

Naznačil jsem, že v dusnu a vedru nejsem schopen prohlížet si pamětihodnosti Bangkoku. Ty ostatně pocházejí nejdál z devatenáctého století, kdy bylo město založeno. Ve čtyřicetistupňovém vedru mne Zuzana dovlekla ke královskému paláci, ale byl zavřený, protože se opravuje, aby byl fit na sezonu, která je od listopadu do května. Jeli jsme tam lodí po řece, tam pofukovalo, takže se dalo dýchat.

Bangkok je jedna obří vietnamská tržnice s neuvěřitelnými dreky a padělky všeho možného. A to ještě mají Nedělní trh, což je tržiště na ploše strahovského stadionu, spíš větší. Tam se ve vedru člověk prodírá davem místních, ale i cizinců. Já jsem tady nakoupil koření, i když mi nabízeli „originál“ hodinky Breitling jen za 1000 korun. Možná, že by šly i měsíc! Protože v krámcích s kořením kupovali hlavně místní, nakoupil jsem zásobu. Je to jiné kafe než „Koření od Antonína“! To je skutečné koření a ne sůl, tu si mohu koupit sám doma! Většina českých krámů s kořením pajcuje koření solí a, jak jsem ochutnal koření z výše uvedeného krámu, ani se za to nestydí.

Taxikáři, jak vidí bílou kůži, začnou s mantrou „Gérls? Sex? Bójz? Šopink?“, ale nikdo z nich nezmiňuje to nejkrásnější a nejlepší, co Thajsko nabízí: jídlo! Thajská kuchyně mě dostala! Rozumím Bořku Šípkovi! Po pravdě, není to pro lidi, kteří nemají rádi pikantní chutě, kteří dají chilli do guláše jen na špičku nože a pak vykřikují: „Prosím tě, je to ale strašně ostré!“ Nebo když náš známý udělal osm porcí z pasty green chilli určené na jednu porci a neustále se omlouval, jestli nám to nevadí, že to je ostré. Kdykoliv si tady dám kuře v zelené chilli omáčce, vzpomenu si na to!

Obecní vyvařovny, které jsou u nás na vesnici pod dálnicí v chatrčích, mizí bohužel jako pára nad hrncem. Jeden večer si tam dáváte fantastickou polévku tom-yum a druhý den je tam jáma, v které stojí bagr! Znovuotevřené letiště Don Muaeng se stává opět významným, a tak k němu dostavují nadzemní rychlodráhu, která ho bude spojovat s městem. To je totiž šedesát kilometrů daleko.

Když bydlíte tři měsíce v hotelu, který slouží jako letištní, a tak zde lidé většinou tráví jen jednu noc, stanete se raritou a personál vás začne brát za vlastního. To je samozřejmě fajn a když je to personál restaurací, je to milé dvojnásob! V tunelu, který vede nad dálnicemi a železnicí na letiště, je Arriva Caffe, kde je v poledne bufet za 120 bhatů (asi 90 Kč), si můžete nabrat, co hrdlo ráčí. Většinu tvoří thajská kuchyně, ale jedno jídlo je vždy neutrální, pro Evropany. Kuchyni vládne kuchař mých rozměrů, což je v kraji rarita. Vždy mne bedlivě pozoruje, co si dávám. Dal jsem si třeba úžasné hovězí v hořčičné omáčce. Kuchař přišel, beze slova mi vzal talíř a dal mi jiný, kde toho hovězího bylo asi půl kila, zalité to bylo onou omáčkou vylepšenou nasekanými chilli papričkami. Kuchař se usmíval a stáli za barem s vedoucí a pozorovali mě, jestli to sním. Bylo to skvělé! Nebo jsem si dal vývar s vaječným svítkem. Kuchař ke mně přišel s miskou, v které byly nasekané papričky a česnek, to vše zalité v jakémsi nálevu, a dal mi do polévky lžičku toho jedu. „Teď je to thajská polévka!“ řekl a smál se. Jednou mi přinesl plátky melounu zasypané cukrem. „It for jů, sér! Its Thaí!“ A v tom cukru jsou červené tečky, copak to asi je? Chuť melounu, cukru a chilli je opravdu zajímavá a mně to moc chutnalo. Když jdu ráno kolem do práce, personál mě zdraví, šéfová se ptá, jak se mám a jestli přijdu na oběd.

V hotelu je snídaně v Zeppelin restaurant. Tam tomu vládnou dvě mini-ženy. Jedna jménem Nantida si mě oblíbila a vždy se mě ráno ptá, co budu dělat, jestli mám mnoho práce a jestli si dám ještě kávu. A tato třicetikilová dáma přitom dokáže zkrotit čínská hovada, která se dokáží poprat o kus žvance! Pak ke mně přijde a omlouvá se, že musela křičet na čínské odboráře, kteří se směle vyrovnají českým Homolkům. Nikdy jsem neviděl, aby se ty ženské mračily, vždy mají dobrou náladu, i když mají neuvěřitelné šňůry šichet. Když večer opadne to největší vedro a je jen třicet, jdu se projít. Vyhýbám se prskoletům, které jezdí i po chodníku, a najednou mě někdo chytne za ruku: „How are you sir?“ Nantidu bych v civilu nepoznal! Je to skvělé, že se k člověku hlásí i na ulici, když táhne za ruku svá dítka! Představuje mě svým dětem a já si připadám jako Gulliver v Liliputu…

Dva měsíce utekly, já se vracím domů a těším se na zimu a plískanice! Díky lidem, jako je Nantinda a její kolegyně, si člověk nepřipadá tak sám. Neumím thajsky, a tak se s nikým nedomluvím, a být zticha? To je pro mě trest největší!