Vrátil jsem se ze svého milovaného Řecka. Aerolinie zrušily denní let a existuje jen noční. Ten je úžasný tím, že přiletím do Athén ve dvě hodiny ráno místního času a první loď na můj ostrov jede až v sedm. V noci totiž žádné lodě nejezdí. Netuším, pro koho je tento let určen. Musíte se krčit až do půl šesté na nepohodlných plechových lavicích, které jsou ještě navrženy tak, aby se na nich nedejbože nedalo ležet. K tomu hraje neustále neuvěřitelně hnusná hudba, kde automatického bubeníka doplňuje diňďání na piáno, taková ta hudba, která hraje v super-hyper. Chvíli se to dá vydržet, ale v liduprázdné příletové hale to je na mašli a není před ní úniku. Odlet letadla je v ještě nesmyslnější dobu - ve 4:25. Poslední lodě z ostrovů přijíždí mezi devátou a desátou hodinou večer, pak hodinu a půl autobusem na letiště. A čekat na stejně strašných lavicích pět hodin s tou příšernou hudbou? Té jsme hodlali jsme uniknout, měli by ji pouštět vězňům na Guantánamu, vykecali by i to, co neví: "Hlavně to už vypněte, proboha!" Naštěstí v sobotu večer bylo teplo a nepršelo, takže jsme mohli sedět venku, byť nepohodlně, ale bez hudby. Ve venkovní kavárně, kde dělají fantastické kafe, nás dostala jiná kadence, jakýsi soubor šílených dětí pěl dokola koledy! V září slyšet Jingle bells, to bylo trochu na hlavu!

Celý rok se těším na "náš" ostrov, kde vypínám telefon a poslouchám obří televizi s perfektním stereo zvukem. Ne, nezbláznil jsem se. Ta televize nemá příkon jediného wattu. To je pohled na nekoněčnou mořskou hladinu a šumění vln. Jezdíme na jedno místo už šest let a bydlíme i ve stejném pokoji nad mořem.

Podle novinových článků je Řecko před krachem. Ve vesnici, kam jezdíme, jsou vesnické zvyky. Po loňsku, kdy turistů markantně ubylo, bylo letos "cizích" ještě méně. Takže se lidé na ulici vzájemně zdraví. V místní sámošce se mě prodavač při placení zeptal: "Dnes si neberete vodu? Vždy si berete vodu, ne? A toto víno bych vám nedoporučil, vemte si toto, je to skoro stejná nálepka, ale vždy si berete semi dry!" "A co vaše paní, už má záda v pořádku? Předloni, jak jste museli jet dřív domů, to mně jí bylo líto." "Jo, jo už je to dobré, díky." A tak jde člověk po ulici a zdraví se s obchodníky, potkává své známé a je jedno, jestli jsou z Anglie, z Jižní Afriky nebo ze Skandinávie. Pouze dvě stevardky ČSA, tedy kolegyně, když jsem je pozdravil, dělaly, že mě nikdy neviděly…

"No jo, EU nám musí půjčit!" "Ale proč? Proč musí? Nic nemusí!" Připadá mi, že Řekové vůbec netuší, která bije. Němci přestali jezdit do Řecka poté, co ze svých daní umožňují Řekům, aby chodili do důchodu v 55 a měli důchod 80% původního platu, tedy státní zaměstnanci. Když je každý desátý Řek státním zaměstnancem, je to poměrně dost lidí. Chodím do jedné hospůdky, jejíž majitel je soudce, tedy státní zaměstnanec. Dříve byl v hospůdce až večer. Jeho žena mu dělala sekretářku. Ta se ovšem stará o podnik a ve svém oficiálním zaměstnání nikdy nebyla, alespoň já ji viděl v hospůdce od rána do večera. Pan soudce je už v důchodu (57), a tak s námi vysedával při vínku. "Od příštího měsíce budeme mít daň na všechno 23%! To je konec!" No, konec by to byl, kdybych někdy viděl od něčeho účet . Ale tento zbytečný cár papíru jsem nikde nedostal. Pouze při cestě lodí nebo v autobusu jsem dostal lístek, který byl číslovaný. Takže mi není moc jasné, podle čeho ty daně vypočítávají.

Honily se mraky a bylo dusno. Večer jsem seděl na balkoně a fotografoval si ty úžasné mraky. "Půjdeme k Vinnetouovi, nebo k Varvaře?" "Dnes půjdeme k Varvaře, pan soudce vypálil, a tak by tam mohlo být veselo!" No a bylo! "Sedněte si tady, máme plno, čeká se bouřka a to bude mela!" "Mela?" "Dám vám židle tady na ulici, akorát v devět si musíte stoupnout a židle dát dovnitř, protože to jede autobus." Přesně jak to bylo ve Felliniho filmu Roma (aspoň si myslím že to byl tento film), kde jezdila kavárnou tramvaj a když projížděla, tak si hostémuseli stoupnout. Jenže než došlo na devátou hodinu, vzdálené blesky a hromy se k nám přiblížily a vzápětí začalo lejt jako z konve. "První déšť po čtyřech měsících! A na to se napijeme! Na zdraví!" První půllitrové kapky dopadly na zem a děti začaly tleskat. Tak jsme si dali panáka rakije, kterou pan soudce čerstvě vypálil. "První déšť, první panák rakije!" "Teda pánové, to krásně leje! A teď je to na mě, nalej nám, doktůrku!" Blesk a hned strašná rána. Na ulici stojí voda, v které se klouzají výskající děti promoklé na kůži. Bouřka se rozpoutala v plné síle. Hospoda plná místních, my jsme byli jediní cizinci. "Pánové a teď tedy na nás!" "Češi přece nic nebudou platit! To byste nás urazili!" Bývalý poslanec, který po jednom čtyřletém období pobírá stále poslanecký plat i v osmdesáti, vstal a povídá: "Ten liják nám přivezl tady Jan z Prahy, tam teď leje furt a na to se napijeme!"

A tak se při každém blesku nalévalo. Došlo mi, že tato bouřka by mohla mít nedozírné následky. Když déšť konečně polevil, rychle jsme se rozloučili a mazali do našeho hotelu. Ještě v zádech jsme slyšeli: "Ten byl taky krásnej, na zdraví!" Když jsme doběhli do hotelu, pánbůh opět otočil kohoutkem a znovu začalo lejt. "No to je dost, že jste tady, první déšť po čtyřech měsících, dáte si s námi rakiji?" Pan hoteliér se synem a s posluhovačkou také slavili. Něco jsem zahučel, z toho usoudili, že ano. Zachránili jsme se útěkem do našeho pokoje číslo 36. Seděli jsme na balkoně a koukali na tu činu venku. Nějak se to s námi houpalo, a přitom jsem si byl jistý, že nejsme na lodi, ale doma.

Když jsem šel ráno do pekárny pro chleba, zpocený pekař v tílku s tradičně rozcuchanými vlasy se mě zeptal, jestli jsem už někoho ze včerejška viděl: "Ti dopadli, ještě, že musím péct, včas jsme utekli! Vesnice je jak po bitvě." Poprvé v životě jsem zažil oslavu deště, ovšem po čtyřech měsících!

Půjčili jsme si motorku zvanou kozí dech. Vloni jsme měli červenou a té se zasekával plyn. Pochybuji, že by se motorkář obtěžoval s opravou, tak jsme si půjčili "Stříbrného sršně". Ještě ve vesnici nás zastavil místní policajt a prohýbal se smíchy, že prý ještě nikdy neviděl dva lidi tak rychle utíkat v podřepu! Jestli tím chtěl naznačit, že dva lidé XXXL si mají půjčit dvě motorky, nevím, snad ne! Iva Pekárková, někdejší newyorská taxikářka, napsala, že pravý Newyorčan se pozná podle toho, že když jde po ulici, tak si povídá sám pro sebe. Řek dostane občanství, až když dokáže jet na motorce, v puse cigáro, v ruce mobil a řídí pouze jednou rukou. Většinou před ním stojí na motorce dítě, které se drží řidítek. Je-li větší, rodič se řízením nezabývá a věnuje se pouze kouření a telefonování. Helmu viděli Řekové pouze v nějakém filmu. Pravdou je, že všelijaké samohyby se řítí maximálně čtyřicetikilometrovou rychlostí.

Městské autobusy má místní dopravní podnik tři: Mercedes, MAN a Neoplan. Nejmladšímu může táhnout na čtyřicítku. Nejstarší Mercedes šokoval cizince tím, že si tam nosili cestující své židle. Tedy, to byly dřevěné židle z autobusu, ale opilci si je půčovali do hospody. Tomu udělal dopravní podnik přítrž a zbytek židlí přišrouboval k podlaze, některé měly i bezpečnostní pásy - inu, EU je EU!

A tak jsem se vrátil ze země, kterou miluji a kam se už teď opět těším, a děsím se dne, kdy i náš stát dosáhne poměru dest státních zaměstnanců na jednoho člověka, který se živí sám. Mám dojem, že se tomuto poměru zdárně blížíme…

Foto: autor