Seděli jsme s Honzou na baru a dlužno podotknout, že jsme v sobě už měli několik veselých kalíšků, prostě tak, jak otec správně se svým synem tráví dovolenou. „Hele, tati, když jste mě s mámou dělali, to bylo v Americe, že jo? Takže já jsem,dalo by se říct, Američan?“ „Prosím tě, jak jsi na takovou pitomost přišel?“ „No jak, kolikátého panáka to máme?“ „Asi pátého, já nevím. Co vím určitě, když jsem byl prvně v Americe, máma byla v Paříži, takže tehdy jsi vzniknout nemohl, ale já vím, kdy a kde jsi byl započat: to bylo v Indii, tam jsme byli s tvou maminkou společně. Se mnou jsi letěl do Bombaje a s maminkou do Prahy, tak to bylo.“ „Hele a jsem vůbec tvůj?“ „Na to mám jednak čestné slovo tvé matky a potom také svůj názor. A hlavně mě v tom utvrzuje tvůj spodní pysk, který ti visí jako bláznu!“ To jsem zacitoval z Falstaffa. „Ne, fakt to bylo v Indii, smiř se s tím.“ „No, to mě štve, já jsem si připadal až doteď jako Američan.“ „No, tak teď jsi podle tvé teorie Ind.“

Tak tento „oduševnělý“ noční rozhovor mi po létech připomněl, jak jsme před dvaceti šesti léty byli čtrnáct dní v Indii. Byl to krásný výlet do nádherné země. Nejsem žádným vyznavačem Orientu, nesnáším vedro a vlhko a smrad. Toho všeho je v té zemi vrchovatě. Přesto jsem si ji zamiloval. Včetně indické kuchyně, tu považuji za nejlepší, jakou jsem kdy ochutnal. Pravé karí mohu i snídat!

Přiletěli jsme do Bombaje po půlnoci. Kapitán letadla mne požádal, jestli bych neprovedl celnicí a pasovkou jeho tehdy dvanáctiletou dceru (dnes létá už několik let jako stevardka, hrozně to letí!): „Prosím tě, Honzo, nikdy se nesměj celníkům, i kdyby ti to tam připadalo sebevíc srandovní. Jsou na to hrozně hákliví.“ No jo, to se dobře řekne, ale já netušil, co má ta holčina v baťohu. Když celník vytahoval desátého plyšáka, už jsem to nevydržel a začal jsem se smát. Před celníkem v imperiální uniformě ležely plyšáci jak zajíci na výřadu na honu.“Co je tady k smíchu? Já jsem vám k smíchu?“ „Proboha, to ne, nezlobte se, jsem už unavený, ti medvědi mně připadali legrační, omlouvám se.“ Důležitý celník ukázal důstojnickou hůlkou na plyšáky a rozkázal: „Uklidit!“ A evidentně se chystal na mě: „Copak to máte v tom kufru?“ „Fotoaparáty, jsem fotograf.“ Byl jsem už v Praze varován, a tak jsem se připravil a sepsal jsem si všechny objektivy a foťáky i s výrobními čísly a nechal jsem si to od pražských celníků orazítkovat. Orazítkovaný papír na celníka platil. Pečlivě vše zkontroloval, hůlkou odděloval zkontrolované, to jsem si dával zpět do kufru. Nakonec byl odvolán k něčemu důležitějšímu, přes rameno houknul, ať si to zbalím a táhnu.

Před halou letiště jsem šel k boudě a tam jsem si zaplatil taxi. Dostal jsem voucher pro taxikáře a ten první, co byl na řadě, nás obřadně usadil do stařičkého Fiata 1100. To, co bylo kdysi sedačkou, byl slamník s dekou. Člověk do toho zapadl jak do ponorky. Seděl jsem vedle řidiče, tam byl slamník vycpaný o trochu víc, takže jsem i viděl ven, manžel jedné stevardky, který jel s námi, a malá Ivana viděli jenom noční nebe. Indický řidič, šťastný, že chytil v noci rito, se řítil po čemsi, co vypadalo jako dálnice, akorát že tam spaly krávy a sem tam i nějaký Ind. Řízení auta mělo svá nejlepší léta za sebou, a tak mělo značnou vůli. Usměvavý řidič se snažil jet mermomocí rovně, takže neustále chytal rejd. Ze zadního sedadla se ozval Bertík: „Slowly, hombre, slowly!“ Auto, které nemělo výfuk, nebo určitě ne celý, burácelo noční Bombají „Co říkal váš přítel?“ „Že řídíte výborně a kolik se dá z toho auta vymáčknout?“ Ind se rozzářil a sešlápl plyn na podlahu. Ve Fiatu se probudilo mládí a za neuvěřitelného dunění se řítil po hlavní ulici. Před vilou ČSA jsem viděl naše ženy, jak na nás čekají. Mával jsem na ně a zařval jsem na řidiče: „Stop, please!“ „Yes, yes!“ řekl s úsměvem a řítil se dál tmavým městem. Krucinál, kam jedeš, ty cvoku? Auto zabočilo smykem do postranních uliček. Tak tady nás předhodí svým kámošům, mé celoživotní úspory v podobě foťáků a optiky jsou v háji! Ale chyba lávky, řidič se propletl zpět na hlavní a smykem zabrzdil před vilou, kde stály naše vyděšené manželky. Řidič mě štastně ukazoval voucher se zaplacenými kilometry a taxametr, částka byla téměř stejná. Byl jsem rád,že mám tu cestu za sebou a těšil jsem se na sprchu.

Stál jsem ve sprše a tekla jenom vlažná voda. Vedle sprchy byl jakýsi chromovaný vehement, na kterém bylo napsáno: ohřívač vody. Já blbec jsem to zapnul! V tu ránu jsem seděl na zadku ve sprše na zemi, taková to byla rána! Elektrické zařízení, přes které tekla voda, nebylo odizolováno! Přestal jsem mít chuť na teplou vodu.

Ráno jsem koukal z terasy ohromeně na barevné pulsující město. A když jsem viděl neuvěřitelnou změť drátů elektrického vedení, bylo mě jasné, že v této zemi se na ztráty na životech nekouká. U snídaně se mě ptal kuchař, co bych si přál k obědu. Když jsem mu řekl, že to, co má on nejraději, rozzářil se jak vánoční stromeček. „Jak můžeš ty jejich sračky žrát?“ řekl znalecky Bertík, který byl stejně jako já v Indii prvně a o místní kuchyni věděl kulové. Když se blížila doba oběda vzaly mě kolegyně do kuchyně: „To něco uvidíš, ničemu se nediv!“ Na mramorové podlaze seděl kuchař, palcem u nohy si přidržoval obrovský flák masa, který paličkou naklepával! Inu, jiný kraj, jiný mrav. Nicméně jídlo bylo excelentní.

„Chceš pravou Indii? Tak půjdeme k Čadilovi! To je perfektní hospoda, tam se nemusíš bát,že něco chytneš. Hlavně si nedávej něco s ledem. Až uvidíš, jak tahají hranoly ledu obalené v pilinách po ulici v tom bordelu, budeš vědět proč.“

U Čadila (hospoda měla samozřejmně jiné jméno, ale tak se jí říkalo) byla velmi populární restaurace, která byla stále plná. Byl jsem tam dřív než holky, které se zdržely v nějaké hadrárně, a tak jsem si sedl k volnému stolu a čekal jsem. U vedlejšího stolu seděla rodinka s dvěma dětmi. Vedle nich měl kuchař rošt a dřevěné uhlí a dělal jakési masové kremrole plněné čímsi. Nádherně to vonělo. Zeptal jsem se pána, cože to je. „To je mleté skopové plněné čili. Dáte si?“ A tak jsme se dali do řeči o indické gastronomii. Paní byla nádherná elegantní Indka a on byl velice sympatický. Holky se dost zdržely a já si díky tomu udělal gastronomický exkurz. Pán byl skutečný znalec. Když přišla moje žena, představil jsem ji. Ind mi dal vizitku s tím, že mu bylo ctí, a celá rodina se zvedla a odešla. Jaké bylo mé překvapení, když jsem ho viděl večer v televizi. Podíval jsem se na vizitku a byl to on! Televizní redaktor mě uvedl do tajů Indické kuchyně.

Byli jsme se koupat na pláži Axa. To bylo kus za městem. Jelo se tam autobusem a přívozem. Odměnou nám byla nádherná, liduprázdná pláž. Jen na kraji byli rybáři, sušili tam ryby, které se potom mlely na rybí moučku. Naštěstí šel vítr od nás, takže odnášel rybí pach na druhou stranu. Koupali jsme se a já se tam seznámil se skupinou mladých Indů,kteří pracovali pro firmu OTIS, která stavěla v centru Bombaje mrakodrap Air India. Byla to fajn parta, pekli na roštu ryby, které koupili čerstvé od rybářů. Na liduprázdné pláži v altánu pečené ryby, může být něco lepšího? „Nesmíte si zamazat víc, než první dva články prstů, a jíme pravou rukou, levou si utíráme zadek!“ Copak ryby, to mi šlo, ale rýži jsem měl všude.Oni z toho měli náramnou srandu.

Přišel čas loučení. Šli jsem zkratkou kukuřičným polem na stanici autobusu. Nějaký člověk na nás ze silnice hulákal. „Asi zase něco nabízí ke koupi, kašpar.“ „Snakes, danger, snakes!“ Když jsem mu porozuměl, bál jsem se udělat krok. To, co jsem předtím považoval za šustění suchého kukuřičného listí, bylo pro mne teď šustění chřestýšů. Naštěstí jsme došli na stanici bez úhony.

Když jsme došli k trajektu, všude už stáli cestující, jenom kolem komína nikdo. Aha, místo pro bílého sáhiba! K lodi sjížděl nákladní mercedes s plnou korbou veselých Indů. Jasně, Indové slezou, namačkají se na loď a pojedeme. Chyba lávky, celé auto najelo na loď! Paluba byla v tu chvíli asi deset centimetrů od hladiny moře. V hlavě mně šly titulky z novin, jak se v Indii potopil trajekt a utopilo se pět set lidí. V podpalubí hubeňoučký Ind oděný pouze do bederní roušky začal roztáčet klikou setrvačník. Pak na něj kapitán něco zařval, on přehodil páku a naskočil ohromný jednoválcový stabilák. S první obrátkou motoru vyletělo z komína tolik mazutu, že se z bílého sáhiba stal rázem černý sáhib. A já poznal, proč tam nikdo nestál. Všichni na lodi z toho měli srandu a já vypadal a smrděl jako velitel ropného vrtu. Po příchodu do hotelu jsem musel košili i kalhoty vyhodit. To by nevyčistila žádná čistírna na světě.

Tak to bylo jenom několik vzpomínek na Indii, krásnou zemi plnou rozporů. Země, která vydává licenci státně zkoušeným věštcům a zároveň vyrábí nadzvukové stíhačky, kde se neuvěřitelné bohatství a krása snoubí se strašnou bídou.