„Bread, please?“ stál jsem u stolu a nabízel z pochromované, vyleštěné krabice chleba. Byly to malé kousky; některé vypečené dozlatova, jiné tmavší, kukuřičný chléb byl žlutý. Bochníčky byly různých tvarů, podle druhu těsta. Plynový kahan pode dnem je stále ohříval a celá krabice, jak jsem ji držel před sebou, voněla jako pekárna v brzkém ránu. Stál jsem tam ve svém bílém saku a černých kalhotách se zlatými lampasy, opakoval své „Bread, please“ a modlil se, aby na mě někdo z hostů nepromluvil. Lidé, které jsem v Metropolitan Klubu ve Washingtonu obsluhoval, však byli fajn. Když zjistili, že „Chleba, prosím“ je všecko, co umím anglicky říct, zasmáli se obyčejně přátelsky a nechali si přinést to, co potřebovali, někým jiným. Běhalo nás tam několik, všichni v bílých sakách a kalhotách s lampasy. Ti z nás, kteří uměli anglicky jako já, většinou odnášeli nádobí ze stolů nebo prostírali čisté ubrusy, když hosté odešli.

„A to bych ti přál vidět ty staré duby!“ říkal pan Brabec. „Nechali jsme jich pár stát, aby měl dobytek v létě stín.“ Všichni hosté už odešli a číšníci i se svými pomocníky odpočívali ve velké místnosti za kuchyní. Dva Vietnamci si tiše povídali v rohu svým zvláštním jazykem, jakoby oba zadrhávali. Parta několika Arabů probírala nějaký problém u stolu blízko okna. Někteří chlapi jen tak odpočívali, saka přehozená přes prázdné židle, kravaty povolené na rozepnutých košilích. Někteří kouřili.

„Pane Brabec, dal byste si ještě jedno kafe?“ Přikývl a já jsem do dvou šálků nalil kávu.

„Bojím se, že už tam moje duby nejsou.Znal jsem ty lidi, kteří nás ze statku vyhnali.“

Čeština pana Brabce byla pro mě ostrůvkem v oceánu. Lpěl jsem na každém slovu, které jsem v tom Babylonu z jeho úst slyšel. Byl většinou smutný, stýskalo se mu. Bál se o své duby a chyběla mu obloha nad hlavou. Grunt v Jižních Čechách patřil jeho rodině po generace. Když jim rudí statek zabavili, dali ho pracovat do fabriky. Nevydržel tam, musel odejit.

Když jsme po práci jeli k večeru autobusem domů, povídali jsme si. Černoši, kteří tu a tam také v autobuse seděli, na nás zvědavě hleděli, někteří se přátelsky usmívali. Většina však jen tak hleděla do prázdna, někteří dřímali.

„Tak se, hochu, dobře vyspi!“ řekl mi pan Brabec. Díval jsem se chvíli za ním. Byl trošičku nahrbený, když vycházel do schůdků k svému domu. Když otevřel, bylo ho vidět v rámu dveří, jeho silueta osvětlena září zevnitř. Nad stromy parku na druhé straně silnice začala obloha odrážet barvy světel nočního města. Kolem projelo auto plné kluků a holek. Hudba z jejich naplno hrajícího rádia se za chvíli ztratila dole v parku. Bolely mě nohy, když jsem vystupoval po schůdcích k domu, ve kterém jsem bydlel. Mé černé číšnické boty mě trochu tlačily, když jsem u dveří zazvonil. Rozvázal jsem si tkaničky ještě dříve, než jsem uslyšel zevnitř kroky v chodbě.

„Ať žije Havel!“ „Děkujeme vám, pane presidente!“ „Hurá!“Chtěl jsem se v chumlu těl prodrat k člověku, o kterém v posledních dnech mluvil celý svět. Znal jsem jeho tvář z televize a z Washington Times. Moji studenti se mě na něj ve škole vyptávali a Havlova usměvavá tvář dominovala školnímu buletinu se světovými zprávami. Když vyšel z letadla, všichni za plotem u přistávací dráhy začali jásat, křičet, slzy se kutálely po tvářích. Já jsem mával svou cedulí vítající presidenta k nám do Ameriky. Dral jsem se dopředu mezi dva chlapy, stojící u plotu přede mnou. Když se ta známá tvář objevila zrovna před námi, hmátnul jsem dopředu a popadl ho za kabát. Byl bych přísahal, že se na mě usmál. To už mě však obrovský policajt plácnul po ruce a jeden z chlapů přede mnou se prudce otočil, že mě málem porazil na zadnici. President se ztratil za hradbou lidí; všichni se snažili mu něco říct nebo se ho dotknout. Někteří, kteří ho už na jedné straně zástupu viděli, utíkali na druhou stranu v naději ho zahlédnout ještě jednou. Neměli však šanci; mezi lidmi u plotu by neproklouzla ani myš.

Odešel jsem kousek stranou. Opřel jsem svou ceduli o svítilnu a zastrkoval si košili, která mi v tom chumlu vylezla z kalhot. Ve světlech helikoptéry, zvedající se z betonové plochy, jsem uviděl stát stranou trochu nahrbeného člověka. Byl tam sám, jen tam tak stál a díval se. „To jsem rád, že tě zase vidím, hochu!“ řekl pan Brabec a usmíval se. Díval se však nějak přese mě, někam do dálky. Myslím, že měl před očima ty své staré duby.