Nejvíce mě na Minchinbury fascinovalo prostředí. Budovy staré, ale nádherné! Když jsem jel do práce, vjížděl jsem na pozemek spodní branou a cesta se táhla kolem potoka s několika starými vrbami. Fabrika se skladišti a s přilehlým domkem manažera, který v místě bydlel i s rodinou, byla lemována nejen venkovními tanky na víno z nerez oceli, ale i kruhem palem. Ty dodávaly celému obrazu nádech oázy, ale i panoráma, že budovy vynikaly svým osobitým stylem.

Pohled z cesty u potoka na střechu hlavního objektu, která měla tři hřebeny a umocňovala okolí stejným stylem jako katedrála svatého Víta umocňuje Hradčany, byl nezapomenutelný. Samozřejmě, byl to jen náhled a jen z jižní strany, ale ten pohled stál za to! Každý den mě to při příjezdu do práce zvedalo náladu. Na severu byla ještě jedna brána, od níž vedla cesta lemovaná olivovými stromy. Někde uprostřed mezi oběma branami stála maketa letadla, nosem k zemi a ocasem vysoko k nebi, na znamení, že tu někdy v třicátých letech ztroskotalo letadlo. Kolem dokola pastviny, klid, tisíc akrů uprostřed šílené metropole západní Sydney, která byla vždy sužována nedostatkem silnic a trpěla silným automobilovým provozem. Uvnitř fabriky bylo vše z kamene a dřeva, včetně podlah i nábytku, jako kdyby se tu navždy zastavilo devatenácté století. Klid a harmonie místo přímo prostupovaly.

V takovém prostředí se návštěvníkům a hostům přímo zatajoval dech. Firma Penfolds toho šikovně využívala. Pořádala občas hostiny pro vybrané hosty, ale také nám jen posílala skupiny návštěvníků, které chtěla nějak odměnit či si naklonit. Prostředí minchinburské winery se líbilo každému. Provázet hosty továrnou s odborným výkladem historie jsem měl na starosti já. Bob mi občas vypomáhal s výkladem výroby, zatímco manažer Don měl na starosti organizaci programu a hostin. Firma v té době sponzorovala slavný rugbyový team „Saint George“, který se stal v roce 1977 mistrem Austrálie, a tak jej na oslavu té události penfoldská firma pozvala na hostinu do Minchinbury. Nejvíce se na hráče těšil manažer Don, který „Drakům“ ze Saint George fandil.

V poledne přijel přepychový autobus, který slavné hvězdy přivezl i s jejich přítelkyněmi. Byli tu všichni, včetně těch největších, jako byl „Rocket (Raketa) Reddy“, vysoký a svalnatý hráč, který se uměl prát jako málokdo. Nebo pomenší tvrďák Billy Smith, o němž se tradovalo, že když mu při zápase soupeř natrhl na noze sval, nechal si zafačovat nezraněnou nohu a hrál dál. Tím se terčem útoků stala jeho zdravá noha a ta nápor protihráčů vydržela....

Při příjezdu naši dělníci obklopili autobus a vystupujícím hráčům zatleskali. Don pak přednesl připravenou uvítací řeč, kde upozornil i na mou maličkost, jako že kdyby někdo chtěl ... “náš chemik jej nejen rád provede závodem, ale i vysvětlí tajemství výroby vína a historie Minchinbury...“.

Načež někdo z hráčů vyštěkl: „Moc mluví, kde je chlast?“

Don zčervenal a značně zkrátil řeč řka: „Jménem firmy Penfolds vás tímto vítám v Minchinbury, občerstvení je prostřeno ve velkém sále našeho závodu.“

Byl krásný den, slunce pálilo, hráči se brzy svlékli do půl těla a kromě chlastání hráli tenis. Nádherná svalnatá těla, kde svaly obzvlášť vynikaly, když hráči zvraceli nebo po sobě házeli tenisovými míčky. Don oznámil dělníkům, že mají po zbytek dne volno. Dělníci se okamžitě vytratili, což bylo jen dobře. Kupodivu, někteří hráči odešli také. Později jsem zjistil, že to byli většinou ženatí hráči a odešli, protože si pro ně přijely manželky.

Bloňďák „Snow“ vyhlásil ohýbací soutěž a nechal nastoupit všechny přítelkyně své přítelkyně do řady. Nádherná podívaná na velice spoře oděné krásky. Pak se ta krásná těla ohla do pravého úhlu a Snow s ostatními hráči obcházel jejich vyšpulené zadečky hledaje vítězku soutěže, kterou měla být ta, které nejvíce mizely kalhotky v těle. Z toho, co jsme zpovzdálí s Bobem a Donem pozorovali bylo jasné, že rozhodování bude těžké, kalhotky mizely hlubokom uvnitř naprosto všem.

Pak se hráči usadili v šatně dělníků, kde dál pokračovali v chlastání. Nevěděli jsme proč, protože to byla asi ta nejškaredější a nejsmrdutější místnost v Minchinbury, a Don nevěděl, jak je odtamtud dostat. Dlouho si však nemusel dělat starosti, tvrďák Billy se rozzuřil a všechny vyhnal. Hráči se rozlezli i s přítelkyněmi po fabrice a fornicovali (fornication). Kdo chce, ať si to slovo najde ve slovníku. Bylo slyšet, jak Billy něco rozbíjí. Don si dál dělal starosti a šel s nimi za Raketou Reddem, kterého poprosil o pomoc.

„Koho chceš vyvést?“ chtěl vědět Raketa.

„Billyho, rozbíjí ...“

„Billyho?" otřásl se svalovec hrůzou, „a já sám? Ty ses zbláznil!“

Večer konečně autobus odjel. Všichni tři jsme dlouho do noci uklízeli, ale některých rafinovaností jsme si nevšimli. V pondělí ráno si dělníci stěžovali, že mají moč v holinkách. Don je uklidňoval lhaje, že to není moč, ale šampaňské. Ty, kteří měli v holinkách nablito, však obelhat nedokázal...

Tisíc akrů! Jako oáza ležely uprostřed rostoucího konglomerátu západní Sydney a jejich hodnota stoupala a stoupala. Nakonec stoupla tak, že firma byla nucena farmu prodat. Historickou fabriku oplotila a kolem dokola vyrostla čtvrť Minchinbury. Výrobu šumivého vína firma přesunula do Tempe. Dostal jsem nabídku, abych šel do Tempe také, ale vyhlídka, že bych zase dojížděl přes celou Sydney, mě nenadchla. Navíc jsem měl obavy, že kdybych se přestěhoval, neměl bych asi dost peněz na zakoupení domu ve východní Sydney, kde reality stály mnohem více. A největší obavy jsem měl, že by mě také firma po zapracování výroby šumivých vín mohla vyhodit. Chemiků měli v Tempe dost a ambicióznějších, než jsem byl já. Nakonec u firmy zůstal jen manažer Don. Forman Bob Johnson šel dělat na dřevařskou pilu a já jsem byl vyzván svým anglickým švagrem, abych s ním šel do byznysu. Electrical wholesaling. Nevěděl jsem o tom vůbec nic, ale nabídku jsem přijal.

Po letech jsem slyšel, že Don Niaess o místo u Penfoldsu nakonec přišel. Bob se chytil dobře. Minchinbury jsem miloval. Byl to můj nejlepší job v Austrálii. Zde jsem napsal nejen Tábor na Aligator River, ale vymyslel i další román „Údolí Nočních papoušků“. Oba prošpikované mými osobními zkušenostmi. Minchinburská winery měla ducha, dýchala nejen historií svých majitelů, ale i dobou dávno minulou. Inspirace se v tom místě jen tetelila. Bohužel, nejhůře dopadla právě winery. Po zástavbě domy kolem dokola obehnání plotem nepomohlo. Dva čtrnáctiletí kluci do objektu vlezli a zapálili jej. Z celého zařízení se zachoval jen můj psací stůl a židle, obé produkt ze dřeva a začátku dvacátého století. Firma Penfolds mi je totiž věnovala a mám je dodnes. Šumivé burgundské jsem pil ještě několik let, i v tom mi firma šla na ruku. Nemohu si stěžovat!

Když dnes píšu u minchinburského stolu, kde jsem vyměnil jen český psací stroj za moderní computer, a sedím ve fortelném otáčecím křesle z poloviny minulého století, je mi, jako bych pořád seděl ve své laboratoři v Minchinbury. Zde jsem napsal svou nejlepší práci, která se líbila i Josefu Škvoreckému, že mi k ní napsal doslov. Možná, že to je i zásluhou toho starého nábytku, který mi snad nápady sám podsouvá?

K O N E C

******
Poznámka redakce: 22. února vyšly v nakladatelství Šulc-Švarc dva románové příběhy Stanislava Moce pod názvem Údolí nočních papoušků - Itikani.