19.3.2024 | Svátek má Josef


VZPOMÍNKA: Festival

31.12.2019

Na ty poslední dva červnové týdny jsem se vždy těšil už dlouho předem. Na Vancouverský jazzový festival se sjížděli legendární jazzmani, a tak jsem za drahý peníz vždy koupil lístek na jeden či dva z těch koncertů. Už jen pro ten pocit, že jsem ty mistry viděl a slyšel osobně, živě.Ale ta skutečná šťáva, ten skutečný odvaz byl na lacinějších koncertech mladších a méně známých kapel. A naprostý vrchol přišel během posledního víkendu, kdy právě tito muzikanti hráli na vancouverských ulicích a v parcích, zadarmo anebo za „co se vybralo do klobouku“. Někdy ve svých obvyklých kapelách, jindy v narychlo domluvených uskupeních, ale vždy s nesmírným nadšením. Paráda!

I když jsme se s kamarády obvykle scházeli na Granville Islandu, kde se člověk mohl skvostně utábořit na paloučku a vychutnávat muziku třeba i vleže, tentokrát nás nejvíce lákaly skupiny, které měly hrát ve středu města, v ulicích Gastownu.

Snad že jsem se těšil jak dítě na Vánoce, na místo srazu jsem přišel brzy. Vlastně jsem ani nedošel. Na podiu ještě hrála skupina, která to měla na můj vkus trochu moc říznuté rockem, a tak jsem se zaparkoval na přístupové ulici. Ve výklenku domu, který se honosil rozkvetlými záhony ohrazenými betonovou zídkou. Na ní se krásně sedělo a z té vzdálenosti i hudba, která nebyla tak docela podle mého gusta, byla vlastně příjemná. Den jak vystřižený z kalendáře. Nemělo to vadu. Davy, co proudily kolem, byly v podobně povznesené náladě.

A najednou jakoby falešný akord, neharmonický a v chybné stupnici. Ve výklenku se ke mně připojil zanedbaný a strašně znetvořený muž. Obličej i ruce nesly stopy těžkých popálenin, celé tělo bylo deformované a ten muž, spíš než že kulhal, se přesunoval trochu jako žížala. A zcela zřejmě nebyl rád, že mě v tom výklenku vidí. Zezačátku mi to dával najevo beze slov; posouval se ke mně stále blíž a vlastně mě tělesně vytlačoval. Až už jsem neměl kam uhýbat a muž začal vyjadřovat svou nespokojenost i slovně. Přesněji – zvuky, protože i řeč měl těžce poškozenou. Ale přece jsem vyrozuměl, že tohle je a vždycky bylo jeho místo a abych vypadl.

I během úsilí o mé vyhoštění muž nelenil a pilně pracoval. V ruce měl kelímek od limonády, který nastavoval kolemjdoucím a něco mumlal. Snad to klasické, zda by dobří lidé neměli nějaké volné či přebytečné drobné. Ale ani jedna mince do kelímku nepadla. Lidé se od něj spíš odvraceli. Nechtěli tu hrůzu vidět. Snad to bude znít za vlasy přitažené, ale napadlo mě, že zmrzačeného žebráka také vnímají jako falešný akord, který do jejich pohodové nálady nepatří. Za tu čtvrthodinku, co jsem pozoroval už z vyhnanství, z povzdáli, ani jeden záběr. Vyhrabal jsem z kapsy hrstku drobných, vrátil se a hodil do kelímku. Muž zamumlal něco jako „Pánbu požehnej“, ale jasně dával najevo, že se už kolem něj a v jeho výklenku nemám zdržovat.

Pravda, nechalo to trochu nepříjemnou pachuť, ale stejně už byl čas se sejít s kamarády. Ti mě přivítali srdečně, a za chvíli začala hrát ta kapela, kvůli které jsme vlastně přišli. A dobře jsme udělali. Jak by řekl dávný kamarád, duše brněnského jazzu, hráli s „obrovskó siló“. Několika nadšencům se podařilo vyklidit si plácek a spontánně a s velkým elánem se pustili do tance. Jiní si jen tak podupávali. Hudebníci věděli, že „chytli“, a to je snad rozpálilo k ještě lepším výkonům. Paráda! Přesně ten den, jak má být!

Když dohráli, byl jsem v sedmém nebi. A také trochu unavený. Sedl jsem si na obrubník chodníku, sundal čepici a otíral si zpocenou hlavu šátkem. Když to zazvonilo a v čepici přistála hrst mincí. Vyskočil jsem a snažil se dohnat vzdalujícího se dárce, když mezi tím do čepice přistály další mince. Teď už jsem beznadějně volal na dva lidi, že ne, že je to omyl, že já ty peníze nechci a nepotřebuji, aby si je vzali zpátky… Zatím krásná holka, která by se díky mému věku spíš smála mně než na mě, do čepice přihodila svůj příspěvek, jen to zazvonilo. A zmizela v davu.

Marnost nad marnost. Přiskočil jsem zpátky, nasypal drobné do kapsy a narazil čepici na hlavu. A že naděje umírá poslední, nenápadně jsem se zpod štítku rozhlížel po kamarádech. Možná, že to neviděli…

Viděli. A smáli se, až jim tekly slzy, až nemohli mluvit a jen se svíjeli a plácali sebe i jeden druhého. A když se už-už zdálo, že to veselí vyhasne, některý z nich vybuchl znovu a ostatní se k tomu řevu přidali. Co jsem měl dělat?! Tak jsem se tomu začal smát taky.



J. Brunner 14:59 31.12.2019
P. Kolar Dávám ztopořený palec. 2:03 31.12.2019