Z cyklu „Co mi vyprávěla matka“

V Londýně bydlela matka na Tottenham Court Road, nedaleko nádraží Euston - však si táta se svým, prý typickým humorem postěžoval, když za ní do Londýna přijel, že jede do (tehdy) největšího města na světě a manželku najde hned za prvním rohem. 

Ovšem příliš bezpečné místo to rozhodně nebylo - že se jedno ze tří nejdůležitějších londýnských nádraží nacházelo hned za rohem, znamenalo být těsně vedle jednoho z hlavních potenciálních terčů pro německé bombardéry. V té době také začala ona proslulá vzdušná Bitva o Británii, takže se obyvatelé Londýna častěji nacházeli v krytech, než ve svých bytech. 

otec se psem Lenkou

Zhruba v té době došlo v naší rodině k událostem, které poznamenaly více životů. Matka porodila ve 41. roce mou sestru Živanu, jejíž jméno se neukázalo být dobře voleným, protože žila jen asi den. Měla jakési dýchací potíže, problém nebyl patřičně diagnostikovaný, ve válečném Londýně se jí navíc jistě nemohlo dostat takové péče, jakou by měla v dnešní době, kdy by byla skoro jistě přežila. Manželka jednoho z otcových vojáků měla krátce poté nehodu, když na ní chytil od plynového hořáku župan a ona skončila těžce popálená v nemocnici. Měla syna, kterému bylo jen několik týdnů. Moje máma, která právě ztratila dítě, si malého chlapečka vzala k sobě a odkojila ho. 

Jeho matka později vždy tvrdila, že když se o tom dozvěděla v nemocnici, kde se potácela mezi životem a smrtí, právě to způsobilo, že se uzdravila. Obě rodiny to pochopitelně sblížilo - později jsme se v Karlových Varech dokonce dělili o byt. Když jsem se po letech znovu setkal se svým, dnes již zemřelým, “bratrem”, který se stal architektem, přiznal se mi, že nedlouho předtím byl na zbraslavském Havlíně navštívit hrob „om“, jak mámě říkával. Jsem ale stále ve styku s touto rodinou.

Na počátku roku 1945 prodělal táta misi, o níž máma věděla jen málo. Byla totiž přísně tajná. Jak přišel k tomu, že byl poslán jako velitel oddílu parašutistů do Jugoslávie, se můžeme jen dohadovat. Buď se přihlásil jako dobrovolník, nebo k tomu dostal rozkaz. Případně mohl mít ještě nějaké jiné úkoly, které mohly souviset s jeho pravděpodobnou spoluprací s britskou špionážní službou. V každém případě o tom mluvil s matkou málo i poté, co se po několika měsících nepřítomnosti vrátil. Matka předtím věděla, či spíš jen tušila, že se k něčemu chystá. Že to mělo být něco důležitého a asi nebezpečného, věděla proto, že se s ní loučil zdlouhavěji a o dost vážněji než jindy.

Na misi do Jugoslávie byl otec vyslán s praporem sestávajícím většinou z britských vojáků-parašutistů jako jejich velitel. Důvodem k tomu bylo jistě to, že ovládal perfektně jazyky, jichž bylo zapotřebí k domluvení s Titovými partyzány, na jejichž podporu byli Britové vysláni. Když v Německem okupované Jugoslávii vzniklo partyzánské hnutí, které vedl budoucí president Josip Broz Tito, ze všech podobných válečných podzemních organizací to byla právě tato, která se ukázala být nejúspěšnější v tom, jak dokázala nacistům škodit. 

Ve 44. roce už byl Tito všeobecně uznávaný jako budoucí vůdce této balkánské země, a Britové se proto rozhodli mu pomáhat. Na úspěchu této mise Britům zřejmě hodně záleželo ─ proto dozor nad ní převzal samotný Winston Churchill. Detaily neznám, ty zná, či spíš znalo jen několik lidí. Jisté je, že ve svých 46 letech musel otec kvůli tomu prodělat parašutistický výcvik, protože je všechny čekal noční seskok. Do té doby s padákem nikdy neskákal. Doufal jsem, že se dozvím něco o této misi, když se mi podařilo získat z britských pramenů jisté informace, v tom jsem se ale zmýlil. Mé naděje stouply poté, kdy jsem zjistil, že tátovo jméno se nachází na již zmíněném seznamu SOE (Special Operations Executive) Agents, neboli seznamu agentů dozírajících nad zvláštními vojenskými operacemi. 

Dokumenty, do nichž mi bylo povoleno nahlédnout, se všechny naneštěstí týkaly jen stejného údobí v roce 1940, kdy si otce britská špionážní služba teprve prověřovala. Pokud byl přijat, o čemž nemůže být mnoho pochyb, to, co následovalo, už zase zmizelo v propadlišti dějin. Nebo, ještě pravděpodobněji, se to nachází na jiném seznamu dokumentů. O jedné věci pochybovat nelze: Britové měli otce v hledáčku už brzy po začátku války, aspoň tohle mám dokázáno. Co se stalo později, před koncem i po konci války, o tom se asi už nikdy nic podstatného nedozvím.

Otec při přehlídce svých vojáků - uprostřed stojí Jan Kubiš

Čím vším asi musel táta projít, jsem si mohl vyvodit až poměrně nedávno a z úplně jiných pramenů, když jsem si přečetl dosti detailní biografii Evelyna Waugha, jednoho z mých nejoblíbenějších spisovatelů, kterou napsal Philip Eade. Novelu The Loved One, která vyšla česky jako Drazí zesnulí (nevím, proč ten plurál v názvu, když v originále je singulár…), jsem si nadšeně přečetl hned někdy počátkem 60. let, kdy vyšla česky. Anglicky jsem v té době ještě moc neuměl. Když jsem se později anglicky naučil a mohl si v originále přečíst Brideshead Revisited, Návrat na Brideshead, stal se tento román mou snad nejoblíbenější knihou z veškeré anglické literatury. Potom jsem objevil, že se Evelyn Waugh musel skoro určitě znát, a pravděpodobně i dost dobře, s mým otcem! Tohle mi došlo, když jsem četl o jeho osudech během války, kdy byl Waugh povolán ke stejné misi jako táta.

Oba měli v té době stejnou hodnost majora a oba byli vysláni do Jugoslávie, aby se zde spojili s Titem. Oba proto museli prodělat parašutistický výcvik a je pravděpodobné, že i ve stejnou dobu, v polovině 44. roku, kdy měli hodnost kapitána a brzy nato byli povýšeni. To, že mi matka nic o této věci neříkala, nic neznamená, protože o Waughovi mohla stěží něco vědět. V době, kdy by se byli měli oba důstojníci potkat, nebyl Waugh ještě zdaleka tak známým, jak se stalo o nějaké ty roky později. Až do doby, než po válce vyšel jeho Návrat na Brideshead, byl jako autor daleko známějším Evelynův starší bratr Alec Waugh, autor veřejností velmi oblíbených cestopisů i románů. Parašutistický výcvik byl svým způsobem také zodpovědný za to, že Evelyn Waugh tuto skvostnou knihu, podle níž v 80. letech vznikl také televizní seriál, který je mnohými (včetně mne) uznávaný za nejlepší vůbec, dokonce i napsal. Zlomil si totiž holenní kost při jednom z cvičných seskoků padákem a asi tři měsíce byl mimo akci. Po větší část této zraněním vynucené dovolené pobýval Waugh v Chagfordu v Devonu, kde psal právě Brideshead.

Otec pochoduje před svými vojáky

Někdy ke konci roku 1944 se jak můj táta, tak i již uzdravený Evelyn Waugh nacházeli na chorvatském ostrově Vas, kde měli Spojenci základnu a kam přiletěl i Churchill. Odtud zřejmě také startovala letadla, která je měla dopravit nad Jugoslávii k nočnímu výsadku. Což docela určitě nebyla žádná legrace. Tehdejší padáky se nedaly zdaleka tak lehce ovládat, jak tomu je nyní, a k tomu si přičtěme noční čas, počasí a neznámý, nejspíš hornatý terén. Waugh, který konvertoval ke katolicismu někdy uprostřed 30. let, se nejspíš vroucně pomodlil, co ale udělal odpadlík od této církve Korejs, to nevím. Jisté je jen, že se oba ze svých misí vrátili, takže to v obou případech zapracovalo. Oba se setkali s budoucím jugoslávským presidentem, pokud vím, otec se o svém setkání s Josipem Titem zmiňoval jen letmo. Waugh komunistou Titem také nijak zvlášť nadšený nebyl. Nicméně je třeba si uvědomit, že Evelyn Waugh proslul kromě svého spisovatelského umění ve své době také jako jeden z nejpopudlivějších a nejjízlivějších charakterů v celé Británii ─ takto jej označilo hned několik komentátorů a životopisců. Je dost možné, že si s ním i táta užil své.

Autorovy české/anglické stránky: vkoreis.com