9.8.2022 | Svátek má Roman


VÍKENDOVINY: Půjdem spolu do Betlehema (3.)

4.1.2007

Návštěva místa zrození Páně nemůže býti bez kontaktů s jinověrci, Turky a muslimy, abych tak řekl na pamět vznešeného pána Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, kterýžto již dávno před námi návštěvu v Zemi svaté uskutečnil. A který ve svém díle napsal:
"Ač Turci sobě také pokládají nějaké místo v tom kostele míti, nebo nad jiný národ u veliké vážnosti jej mají, a k němu své časté pouti vykonávají, jakž to svědčí Johannes Baptista Morus, kterýž mezi nimi byl knězem pohanským, a to též o Arabích a Mouřeníních píše, že hod narození Krista pána slaví a jej Almilia v svém jazyku jmenují. Také ten obyčej jest, že každý cadi (turecký soudce), když se na úřad v Jerusalémě dosazuje, hned potom do Betléma jeti a ten kostel navštíviti musí; a tehdáž jej se vší jeho čeledí mniši kláštera Betlémského povinni jsou za první den vychovati, jiné pak dny, jak dlouho tam bude, obyvatelé Betlémští ho vychovati mají".
No, nás mniši kláštera betlémského "nevychovali", tedy neživili, ale jinak byli slušní a přátelští. A protože doba je jiná, nešli Turci (muslimové) ke křesťanům na návštěvu, ale křesťané (a židé) na návštěvu k Turkům. Pardon, Palestincům.

Odjezd z Náměstí jesliček v Betlémě byl jak z "uměleckého filmu". Zatáhlo se a na obloze 1- I na Středním východě občas sněžípluly černé mraky. Silně se ochladilo (viz obr. 1). Ještě by teď měl pustit řidič nějakou takovou tu muziku, tam da da da dam…. A bylo by to hotové. Naštěstí ne. Z pásky se ozvalo správné muslimské kvílení, u kterého si vždycky představím, že zpěváky na tyto výkony školí tak, že jim přivřou ruku (a nebo něco jiného) do svěráku a utáhnou. A povolí. A utáhnou. A povolí. Vznikne tak hlasitý projev, který při poslechu lidových řeckých písní, které už jsou hodně, ale hodně "středněvýchodní" (ale ne abyste jim to řekli, to by bylo facek!) popisoval Jiří Sovák zpívaným veršem: "Někdo mí stoójíí na kóouliíích."
Tedy, mně se takováhle hudba docela líbí. Někdy. Ale nesmím ji poslouchat moc dlouho. A nebo můžu i dlouho. Pokud přitom piju metaxu. Nebo uzo. Což muslimové nesmí. Možná to vysvětluje, proč s takovou chutí kouří nargilé, v kterém uvnitř vodní dýmky doutná do kuličky uhnětený "haš".
Muzika zněla, turisticko-dobrodružná skupina koukala ven, samopalníci koukali taky ven, jestli někdo nekouká podezřele na nás, průvodce mluvil a mluvil a my jsme se vydali na další díl cesty po stopách Ježíše. A hezky stylově. Momentálně jsme byli mezi Arabama a za chvíli budeme mezi židama, a tak nám už jen chyběli ty římský vojáci,, abychom se plně vžili do situace. Ale nejdřív půjdeme k těm Arabům, tedy pardon, Palestincům.
Ovšem protože asi tak dvacetitisícový Betlém je z poloviny obývaný Palestinci křesťanské víry a druhou polovinu tvoří muslimové, nebylo jasné, ke komu vlastně pojedeme. A jsou-li v autobusu palestinští policisté se samopaly, byť jako přátelský doprovod, je poněkud žinantní se ptát. Zvláště, je-li nejméně polovina z nás židovského původu, byť ne s izraelským pasem a v té druhé půlce převažují dosti silně věřící katolíci. Ponejvíce z Moravy.
Představa o tom, jak to vypadá u Palestinců, může být různá. Většinou je však naprosto blbá. Tedy mylná. Stejně tak jako představa většiny lidí o tom, jak to vypadá v Izraeli, případně v Palestině vůbec.
Nechtěl bych se přít s českými politiky, zda mají či nemají pravdu, když označují české novináře za "póvl a idioty". Ale musím konstatovat, že čeští novináři se v mnohém nikterak nevymykají novinářům takzvaného "svobodného světa". Díky naprosté lenosti mozku, neschopnosti a nechuti o něčem přemýšlet a stálému hledání "atraktivních záběrů" je většina obyvatel moderního světa, jak se říká, té "globální vesnice", plně přesvědčena, že Palestinci žijí pouze a zásadně v "uprchlických táborech". Ony "uprchlické tábory" jsou podle záběrů TV většinou nějaké stany či příšerné barabizny, kterými se popelí v prachu děti hábitech, v kterých vypadají, jako by zrovna vylezly z postele v nočních košilích, a jejich matky, zabalené v černých prostěradlech, pokud nevláčí, ubožačky jedny - dle reportérů TV - od studny vzdálené několik stovek metrů vodu v kanystrech, tak nedělají nic jiného, než sebou trhají a zmítají před televizními kamerami s rukama nahoře. Přitom hlasitě ječí a kvílí, takže vypadají tak trochu jako sbor sibiřských venkovských sousedek macechy a Marfušy ze sovětského filmu "Mrazík". Jen nemají ty utažené a motané šátky kolem hlavy barevné a květované jako ty širokolící Ninočky a Ivánovny. Na Blízkém východě je holt málo vody. Zatímco se ženy na obrazovce TV zmítají, kolem prochází dav mladých mužů, pochoduje zásadně a pouze podle vyhořelých a pobořených domů a střílí do vzduchu z kalašnikovů.
Ne, že by se takovéhle výjevy v místech pod palestinskou správou nevyskytovaly, vyskytují a na náš vkus dost často, ale není to typický a denní jev.
2- tábor BeduínůDalší běžnou pitomostí je ukazování "ubohých vesnic" údajných Palestinců. Jako je na obrázku č. 2. Tahle fotka je dokonce s popiskou "ubohá uprchlická palestinská vesnice" na stránkách jedná slovenské cestovky. Tak tuhle "vesnici" osobně znám. Najdete ji, když se jede silnicí od Jericha do Jeruzaléma v pouštních kopcích vlevo kousek před Jeruzalémem.
A je to s ní jako s tím dotazem Rádiu Jerevan, jestli je pravda, že někdo vyhrál v Moskvě auto. Odpověď Rádia Jerevan zněla, že v zásadě ano. Ovšem nešlo o Moskvu, ale o Tbilisi. A nešlo o auto, ale o bicykl. A dotyčný ho nevyhrál, ale někdo mu ho ukrad´.
Takže tohle není uprchlická vesnice ubohých Palestinců, to je "ležení" dosti bohatých beduínů, kteří většinou slouží jako vojáci a pod těma přístavkama bývají zaparkovány terénní mercedesy, toyoty a podobně. A beduíni nemají vůbec rádi, když k nim někdo leze. A umí docela přesně střílet. A jsou zásadně ozbrojeni.
V Betlémě byly na většině obchodů, kolem kterých jsme jeli, rolety sice stažené, neboť kdeže ty loňské sněhy jsou, kdy se sedávalo venku a pila káva a čaj a vedly řeči. Postarší a zaprášená auta jsou však civilizovaně zaparkovaná podle chodníku, cedule "Zákaz parkování" jsou respektovány a auta jsou většinou jen trochu starší modely a víc zaprášená než v Praze, protože kousek za městem začíná poušť.
Palestinci žijící v Jeruzalémě, tedy úpící pod jhem Izraelitů, se vám pak hlavně budou pokoušet něco prodat.
Zavilí Izraelci podle obrázků TV pak buď sedí v jeepech, jejichž skla jsou opatřena pletivem proti kamenům, kterými na ně hází palestinská mládež, případně zvlčile vyhlíží kolem svých tanků směrem k palestinským domům. Eventuelně se jedná o osoby, které mají na hlavě buřinku, dlouhé vousy a pejzy a potulují se podivnými uličkami. Ve skutečnosti Izraelci milují pouliční kavárničky, zeleň, a to hodně zeleně, trávníky a stromy a koupání v moři a oblékají se naprosto moderně a nebýt toho množství příslušníků armády kolem vás, jste jako v Evropě.
Problém se nejlépe objasní, když si to pro první a nejhrubší rozlišení rozdělíme na dvě základní otázky. Jak se liší Izraelci a Palestinci, tedy Arabové, jedni od druhých. Zásadně dost málo a přitom zásadně hodně.
Omlouvám se čtenářům, že v tomto, doufám, zajímavém vyprávění bude tato část poněkud didaktická. Ale pomůže nám pochopit mnohé další děje a události, a to nejen popsané v tomto vyprávění.

Představa, že Palestinci jsou hlavně antisemité, je poněkud pitomá představa. I když v dějinách existovali antisemité, kteří byli sami Židé. Jako v Rusku Kaganovič a nebo Berija. Ale v zásadě nemohou být Palestinci antisemité. A to přesto, že většina z nich šíleně nenávidí všechno židovské a hlavně izraelské. Jo a americké. A to je velký rozdíl. Oni Palestinci i židé jsou totiž semité. Takže se starý terorista a vrah a národní osvoboditel Jásir Arafat mohl vysmát jednomu novinářskému troubovi, když jej nazval antisemitou. A správně pravil, že nemůže být antisemita, když je sám Semita.

Následující řádky mohou přeskočit ti, kteří chodili na katechismus a poslouchali pozorně. Odchovanci socialistických škol a ti, pro které Bible začíná Novým Zákonem, by se mohli něco nového dozvědět.
(Pozor prosím na jména, ona se podle toho, jaký a odkud je to překlad, mění, a protože některé citace jsou doslova přebrány ze svatých a historických textů, snad se v tom vyznáte. Já někdy těžko).
Na začátku příběhu byl Abrahám. Abrahám (původně zvaný Abram) - hebrejsky "otec množství", "vznešený otec". Je praotcem Izraele. Dle Bible. Podle Koránu je praotcem muslimů. Že to není možné? Ale je!
Abram (později zvaný Abraham) je vzorem Božího muže, který se poslušně podřídil Božímu povolání. Na tom se shoduje Bible i Korán. A shodují se také na dalších podrobnostech:
Narodil se v mezopotamském městě Ur cca 2000 let př. n. l.. Abram a jeho o deset let mladší žena Sardi - u nás známá spíše pod jménem Sára - měli společného otce. Po smrti bratra Hárana odešel se svým otcem a Háranovým synem Lotem do Cháran.
Bible říká, že když bylo Abramovi 75 let, vyzval ho Bůh, aby opustil svého otce a odešel do země Kanaán, kterou se rozhodl dát jeho potomkům. Abram uposlechl a společně se svým synovcem Lotem vstoupil do země, kterou obývaly národy vzešlé z Kanaána syna Cháma, syna Noemova. Posléze se Abram oddělil od Lota a usídlil se v Hebronu. Bůh byl po celou dobu s Abramem, dopomohl mu k velkému bohatství a učinil ho význačnou osobností té doby. Manželství se Sarai však bylo stále bezdětné, protože Sára už byla stará žena. Na radu své manželky zplodil Abram ve svých 86 letech svého prvního syna Izmaele (Ismaele, Ismaíla), jehož matkou byla služka Sarai jménem Hagar. Praví Bible.
Korán se odlišuje v několika malých, ale podstatných rozdílech. Našinci vyrostlí v Evropě vědí, že v takzvaně "malých rozdílech" bývá zásadní rozdíl. Třeba socialismus. Národní socialismus je nacismus, internacionální socialismus je bolševismus, reálný socialismus je přezdívkou diktatury Moskvy a sociálním- tedy socialistickým - demokratem je třebas Blair. Takže v praxi dost velké rozdíly.
Korán o Abrahamovi říká z počátku totéž a pak pokračuje:
Uplynulo mnoho let a Abrahám se Sárou stále neměli děti, přestože po nich velmi toužili. Proto Sára Abrahámovi navrhla sňatek s Hadžar, egyptskou služebnou. Ta krátce poté porodila syna a dala mu jméno Ismail. Za nějaký čas přislíbil Alláh (v Bibli Bůh) Abrahámovi dalšího syna, ale tentokrát měla být jeho matkou Abrahamova první žena - Sára. Tento druhý syn se měl jmenovat Izák. Alláh rovněž řekl Abrahámovi, že z jeho dvou synů vzejdou dva velké národy, a to byl důvod vzít Hadžar s Ismailem z Palestiny do nové země. Všechno byla vůle Alláha a potomci Ismaila měli vytvořit národ, z něhož bude pocházet velký Prorok, který povede lidstvo cestou Alláha. Měl to být Muhammad, posel Boží. Z potomků syna Sáry, Izáka, bude pak pocházet Mojžíš a Ježíš. Tak tedy Abrahám, Hadžar a Ismail opustili Palestinu. Cestovali mnoho dnů, než se dostali do pustého údolí Bakka (později nazvaného Mekka), které se nacházelo na cestě velkých karavan.
Z toho tedy vyplývá, že Izák, druhorozený ale "legitimní" syn Abraháma se Sárou, se stal náhle "prvorozeným" a vedl dále lid Izraele. Lépe řečeno semitský lid předizraelský.
Protože Ismail, Abrahamův prvorozený syn, byl od nástupnictví po otci zapuzen, dle bible cítil se on i jeho matka-služebná (či otrokyně či "další žena") Abraháma poněkud odstrčeni
V Bibli se říká celkem jednoznačně:
Manželství se Sarai však bylo stále bezdětné. Na radu své manželky zplodil Abram ve svých 86 letech svého prvního syna Ismaele, jehož matkou byla služka Sarai jménem Hagar. V době, kdy Abramovi bylo 99 let, Bůh potvrdil platnost své smlouvy a zavázal se rozmnožit Abramovo potomstvo, které vzejde ze Sarai. Na znamení platnosti změnil jejich jména na Abrahám (otec mnohých národů) a Sára. V 90 letech se Sáře narodil syn Izák, ze kterého vzešel izraelský národ, který posléze dědičně obdržel zaslíbenou zemi Kanaán.
Nejdůležitější je to, že Sára sama na pokyn Boží (případně Alláha, což je vlastně skoro totéž, jedná se o nejvyšší bytost monoteistického náboženství) vyzvala Abraháma, aby zplodil syna s Hadžar. Takovýto porod "v zastoupení" probíhal podle přesně stanoveného řádu a rituálu. Služebná Hagar či Hadžar rodila "v zastoupení první a právoplatné manželky", a to doslova. Při porodu napůl seděla, napůl ležela v jejím klíně. Skutečně a nikoli obrazně. Plod takto porozený byl takovýmto porodem vlastně symbolicky "předán" první manželce a měl se stát prvorozeným právoplatným synem. Což se nakonec nestalo a zemi Kanaán, bohatství a vládu převzal druhorozený syn Izák. Fyzicky skutečný syn Sáry. Sára, aby si to pojistila, přinutila Abraháma, aby vyhnal Hadžar i se synem Ismailem do pouště, kde je zachránil Bůh, tentokrát ovšem bůh muslimů, a pravil, že nesmí zahynout, protože i Ismael je synem Abraháma, a tedy bohem pomazaný. A pomohl mu založit muslimy. A malér byl na světě. To, že Abrahám podle Koránu pak občas za Hadžar a synkem zaskočil a pomáhal mu stavět chrám v Mecce, to už moc nepomohlo.
Upřímně přiznejme, že namíchnutí potomků Ismaíla (Ismaele) je pochopitelné. Méně pochopitelné je to, že tato hádka a války kvůli tomu trvají už 4000 let.
Jak správně říkají Francouzi: "Za vším hledej ženu." Jedno pozitivní na tom je to, že je jasné, že Bible i Korán jsou v názoru na ženy a jejich morálku jednotné, a s tím nehne ani deset tisíc feministek, i kdyby studovaly gender problémy další 4000 let.
A aby to nebylo vůbec jednoduché, Korán nepřejímá židovskou myšlenku vyvoleného národa, ale přesto považuje Abraháma jednak za praotce Arabů (ovšem i dle biblického líčení byl Izmael, Abrahámův syn z otrokyně Hagary, praotcem arabského národa), jednak za zbožného hanífu, tj. věrného ctitele jediného Boha. Abrahám je proto jedním ze vzorů čisté koránské víry, stejně jako pozdější proroci, mezi kterými je ostatně na čelném místě Ježíš.
(Podrobnosti této dávnověké události, která dodnes ovlivňuje i nás, si najděte v Bibli - První kniha Mojžíšova, kap. 16, 17, 18, 21 a Korán (2:127-129).
Už chápete lépe, proč se "lidi nemaj rádi"? Podívejme se k nám a bude to jasnější. Když přijedete do Bavorska a nebo do Horních Rakous, tak kdyby u nás bylo víc uklizeno a kdyby oni sundali ty německé nápisy, tak byste ani nevěděli, jestli jste doma a nebo v cizině. Podle ksiftu určitě nepoznáte, kdo je Bavorák, kdo Rakušák a kdo Čech. A jak se fest a dlouho nemáme rádi!!
Takže zpátky.
Dneska je zásadní rozdíl v tom, že dnešní židé žijící v Izraeli jsou vlastně, na rozdíl od muslimů, vlastně Evropané. Tak dlouho žili v kontaktu s křesťany, až od nich leccos pochytili. A nejedná se jen o nejpoevropštěnější část, "aškenazy". I židé žijící staletí v arabských zemích, hlavně kolem Středozemního moře, se stali většinou duševně víceméně příslušníky bílé kultury. Ostatně "sefardi", tedy potomci vyhnanců ze Španělska, odkud je vyhnali křesťané, si do nového domova mezi Araby odnesli maurskou kulturu. Tedy muslimskou kulturu obohacenou kontaktem s Evropou.
Palestinci jsou naopak děti Blízkého východu a jejich vzdělanější a více pozápadněná část, původní Ghazané - tedy obyvatelé Ghazy - se dnes rychle rozpouští ve středověkém myšlení fanatického islamismu. Ghaza a Ghazané jsou opět zvláštní samostatná kapitola. My starší si jistě ještě pamatujeme na slavný román od Mika Waltariho: "Egypťan Sinuhet". V něm se popisuje, jak už tehdá, za faraónů, se zuřivě bojovalo o Ghazu. A možná vám zůstalo v paměti i slavné heslo tehdejší doby: "Braňte Ghazu!" Kdo to nečetl, vřele doporučuji! A proč tohle slavné heslo nepoužívají dnešní Arabové a nebo Egypťané? No protože dnešní Egypťané nemají s tehdejšími Egypťany nic společného, to spíš koptové, a to jsou dneska křesťani v Egyptě a hlavně Etiopii, a jejich králové odvozují svůj původ od židovského Šalamouna, a proto dnes potkáte v Izraeli židy černé jako holínka… ale to je zase jiná historka.
Z tohohle základu pak můžete vycházet ve svých pozorováních, dostanete-li se do Izraele. Dnešní Izrael v té židovské části je kusem Evropy, nebo dá se říci dokonce Ameriky, protože třeba Tel Aviv, jeho moderní obchodní, universitní a přímořská část, anebo třeba sinajský Ejlat se podobají ze všeho nejvíce Kalifornii nebo Novému Mexiku. Moderní výstavba, široké bulváry, pláže s restauracemi, palmy a zelené ostříhané a zalévané trávníky a upravené parky.
Podobně vypadají i ty takzvané "židovské osady", což jsou většinou moderní krásná městečka či vesnice se školami a infrastrukturou, kterou by jim většina světa mohla závidět. Moderní rodinné domy, opět parky a trávníky, kvalitní silnice i chodníky …..
Tím se nevylučuje diskuze o tom, zda a jak jsou tyto osady legální a zda je vůbec rozumné je všechny stavět.
Palestinské osídlení je jiné. Vidíte-li třeba ze silnice z Tel Avivu na sever ke Galilejskému jezeru palestinské vesnice (jistěže v Izraeli), a že jich je tam dost a dost, ihned poznáte, že je v nich jiný duch a jiná kultura. Nedávní kočovníci nestaví domy do spořádaných řad a stejně tak jako třeba ve Španělsku a nebo na jihu Itálie pořádek končí za vlastním plotem. V této kultuře trávníky do čtverečku nemají žádnou tradici.
Palestinské vesnice a osídlení, které je pod jurisdikcí Izraele, tím tedy také pod neustálým přílivem peněz z izraelské kasy, vypadají tak trochu jako staré vesnice kolem Almeria či Mojakaru (obr. 3), zato vesnice na území spravované palestinskou samosprávou jsou 3- Palestinská ulice když se neválčískutečně ošumělé a často nevábné. Ale rozhodně to nejsou žádné "uprchlické tábory", ale jsou to prostě běžná chudá osídlení, jaká známe z Tunisu, Egypta a vůbec států kolem.
Stará města jako Akko, Jeruzalém,. Betlém, Ramalláh jsou plná památek, uliček mezi kamennými domy a paláců a hradů a díky snad stovkám nových křesťanských kostelů jsou na obou stranách takovým koncentrovaným dějepisem od dob faraónů a krále Šalamouna přes římské císaře a křižáky a Napoleona a vůbec všechny. Mimo jiné, většina poutních kostelů po stopách Ježíše jsou kostely postavené v době, kdy se Palestina začala měnit a nakonec změnila na Izrael.
V zásadě platí jen jedno. Televizní a novinový Izrael a Palestina patří do říše pohádek pro dospělé. S reálnými místy a událostmi mají velice málo společného.
Na druhou stranu, na obranu novinářů píšících o Izraeli, vzpomeňte si, co o Česku píší a tvrdí evropští novináři, pro které končí civilizace před Šumavou a dál už jsou jen banditi, zemljanky a děs.
Takže shrnuto. Normální Izraelci chtějí žít a přežít zemi, kterou považují za historicky vlastní, a tou je Izrael. Nejsou prodchnuti žádnou zvláštní nenávistí. Chtějí hlavně žít. A za nejlepší systém považují demokracii. Takovou, řekl bych, více méně levicovou, rovnostářskou ale svobodnou.
Palestinci? Ti jsou od mládí vychováváni k nenávisti ke všemu židovskému. Ti, co žijí na území pod správou Izraele, jsou díky tomu permanentně ve schizofrenickém stavu. Žije se jim ovšem asi tak o tisíc procent lépe než jejich souvěrcům na územích pod palestinskou samosprávou. Co si myslí, z nich moc nedostanete. Hodnověrnost jejich výpovědí do mikrofonů a na kamery má asi tak stejnou cenu, jako měly u nás odpovědi občanů soudruhům reportérům za totáče. Že tuhle pravdu nechápou Amíci a Frantíci, to bych pochopil. Ale že by to nevěděli naši novináři? To se mi nezdá. Každý přece ví, že za totality kdo nelže - nepřežije.
Osobně si myslím, že většina Palestinců na územích pod palestinskou samosprávou jsou ve vztahu k Izraeli na tom podobně, jako Egypťané ve vztahu k USA. Devadesát procent Egypťanů ze všeho nejvíce nenávidí USA. A stejný počet, tedy 90% si ze všeho nejvíce přeje, aby v těch USA mohli bydlet.
Jo a co se týče Ghazy, která po staletí patřila ke Egyptu, je to tak, že Egypťané nesnáší Palestince z Ghazy tak strašně, že přesto, že jim, tedy Egypťanům, vyhrožovalo izraelské vedení, že se nikdy nestáhnou ze Sinaje, když si Egypťané nevezmou také Ghazu, odmítli. V takovém případě byli Egypťané ochotni válčit dál a nechat Izrael obsadit třeba i Káhiru. Ale Ghazu, pravili, Ghazu si nevezmou nikdy. To, že se nepodařilo po válce Jom Kipur vnutit Egyptu Ghazu, to považuje většina Izraelců za největší politickou chybu od vzniku státu Izrael.
A teď se v tom vyznejte.
Vycvičeni a s vymytými mozky současnou propagandou o tom, co nás může všechno čekat, jsme vyrazili. Šušky, šušky, šušky, dohadovali se průvodci s ozbrojeným doprovodem a my natahovali uši.
"Času je málo," pravil usměvavý palestinský průvodce, "zastavíme se jen na skok". Kde, to už neřekl. Byli jsme napjatí.

A přestože to didaktické objasňování bylo hodně dlouhé, doufám, že jste zůstali napnutý. Jestli jsme to setkání s divokými Palestinci přežili. Prozradím vám tajemství! Když to píšu, tak asi jo. Ale jak? Kdo ví? Jo a příště se už určitě k té návštěvě dostaneme.

P. S. Kdo nebyl přes svátky u počítače, může si první dvě pokračování přečíst zde a zde.

(úryvek z připravované knihy "Přejdi Jordán")
Pokračování příště

Čtenářům fejetonů Václava Vlka, z nichž některé znáte z Neviditelného Psa se nabízí možnost objednat si knížku fejetonů "Kdo rád jí, ať zvedne ruku", doplněnou o zajímavé recepty, která oficielně vyjde v lednu 2007. Cena se slevou a včetně dobírky je 189.-Kč v ČR, na Slovensku 239.- Skk, v Německu pak 9 Euro . Objednat si ji můžete na e-adrese: KJV Poutník redakce@poutnik-knihy.cz



Léto venku s eMiminem: Na co se těšit v 6. soutěžním týdnu?
Léto venku s eMiminem: Na co se těšit v 6. soutěžním týdnu?

Léto venku s eMiminem je tady! Každý týden budeme soutěžit o fantastické ceny v celkové hodnotě 298.000 Kč. Sdílejte své letní zážitky, hodnoťte...