O tom, že je právě zvolený ministerský předseda Velké Británie skutečný rošťák, není žádné pochyby.
Ale je to roztomilý rošťák, nebo zlotřilý padouch?

Lhal oběma svým manželkám, všem svým milenkám, každému voliči, každému zaměstnavateli, každému předsedovi své strany, každému kolegovi, každému reportérovi, každému novináři, nejenže jim lhal, ale aktivně se je všechny snažil podvést...“ – řekl o něm levicový moderátor jedné diskuse.

„Nekompetentní padouch“, „darebák“, „krysa“ – napsal o něm pravicový komentátor (a bývalý thatcheristický poslanec) Matthew Parris.

Jiní o něm zase říkají: „Nejnekonvenčnější a zároveň nejvýraznější politik v éře po Tony Blairovi.“ „Milují ho miliony, protože je dokáže rozesmát, a znají ho všichni“. Ale i „šašek, hejsek, sebestředný sociopat, patologický lhář“.

Mnozí ho považují za nejbližší analogii Donalda Trumpa ve Velké Británii. A jeden člověk ho výstižně popsal: „Působí dojmem, že se stále jen baví, zatímco všichni politici ostatní se tak úmorně snaží působit seriózně.“

Boris Johnson, celým jménem Alexander Boris de Pfeffel Johnson.

Drzý úspěch

Boris Johnson

On si tuto auru kultivuje. Nejen neupraveným vzhledem a záměrně rozcuchanou blonďatou kšticí, ale i rozhovory, jakým je jeden z těch posledních a jehož video se šířilo virálně.

Dostane otázku, jak relaxuje. Odpoví: „... maluji, vyrábím modely autobusů. Z dřevěných krabic, takových na víno, na dvě láhve… A maluji je tak, aby vypadaly jako naše (londýnské dvoupatrové) autobusy... A pak na ně maluji pasažéry, jak jsou šťastní… Na skvělých autobusech...“

Ve volném čase maluje šťastné pasažéry na ekologicky šetrných double-deckers, jež vyrábí z dřevěných krabic na víno… Byl to vtip a vymyslel si to? Nebo to myslel vážně a je to pravda? Pokud to první, dokazuje to jeho reputaci vtipálka; pokud to druhé, reputaci excentrika.

Před referendem o brexitu však jezdil červeným „dabldekrem“, na kterém bylo napsáno, že Británie týdně posílá do Bruselu 350 milionů liber, které po odchodu z Unie půjde využít na zdravotnictví, což byla drzá lež.

Turek i rabín

Původní profesí novinář, komentátor a šéfredaktor, pak poslanec v letech 2001–2008 a opět od roku 2015. V letech 2008–2016 starosta Londýna. Od července 2016 do července 2018 ministr zahraničí. A dnes již lídr Konzervativní strany a premiér vlády Jejího Veličenstva.

Narodil se v roce 1964 britským rodičům v New Yorku, měl dvojí občanství, americké i britské; amerického se vzdal v roce 2016, když se měl stát britským ministrem zahraničí.

Už i jeho původ je excentrický. Kromě předků britských a francouzských má z otcovy strany pradědečka Turka, liberálního sekulárního novináře a politika, kterého zavraždili turečtí nacionalisté. Z matčiny strany pradědečka židovského z Ruska, který byl slavným paleografem; jedním z matčiných předků byl i židovský ortodoxní rabín z Litvy.

Rodiče mu dali jméno Boris po ruském emigrantovi, kterého potkali; rodinní příslušníci mu ale říkají „Al“, „Ale“ (od Alexander). Má dva bratry (jeden z nich je taky konzervativním poslancem, od roku 2010) a jednu sestru, Rachel, jež je novinářkou a spisovatelkou; kdysi byla členkou Konzervativní strany, ale coby odpůrkyně brexitu přešla k liberálním demokratům a letos kandidovala do Evropského parlamentu za radikálně protibrexitovou stranu (neuspěla).

Absolvoval prestižní soukromou školu Eton a poté Oxford (Balliol College). Má talent na jazyky; plynně mluví francouzsky a italsky, rozumí německy, španělsky a latinsky.

Po skončení školy začal v druhé polovině 80. let 20. století pracovat v médiích; nejdřív v The Times, z nichž ho vyhodili poté, co si si jeden citát vymyslel. Pak ho vzali do The Daily Telegraph, což je hlavní pravicový deník v Británii. V roce 1989 se stal jeho korespondentem v Bruselu, kde začal razit euroskeptickou linii. Do té doby byl euroskepticismus silnější v Labour Party, na jejím levém křídle; Johnson a jeho články přispěli ke vzniku silného euroskeptického křídla na pravici, v Konzervativní straně.

V roce 1994 se vrátil do Londýna a stal se hlavním politickým komentátorem Telegraphu(internetová verze The Daily Telegraph). V roce 1999 mu Conrad Black (později lord Black, později klient vězeňského zařízení v USA), tehdejší majitel Telegraphu i týdeníku The Spectator, jenž je už téměř dvě stě let hlavním konzervativním intelektuálním týdeníkem v Británii, nabídl post jeho šéfredaktora, což Johnson přijal.

Londýn jako můstek

Byla to pozice, kterou zastával až do roku 2005, když ho propustili. Během jeho období coby šéfredaktora čtenost Spectatoru stoupla a byl ziskový, leč on coby šéfredaktor se té práci příliš nevěnoval a nechal své autory psát, co chtějí (že by to byl ten důvod úspěšnosti?). Častokrát jejich články předem ani nečetl; a prý v nich bylo i dost rasistického, za což byl kritizován.

Každopádně i když coby šéfredaktor Spectatoru skončil, již předtím byl zaměřen jinak: na praktickou politiku. V roce 2001 byl poprvé zvolen poslancem, v roce 2005 znovuzvolen.

V roce 2008 však na poslanecký post rezignoval poté, co byl zvolen starostou Londýna. V té době byl již populárním konzervativním politikem – ale nikoli příliš konzervativním – a tak ve volbách porazil starostu Kena Livingstona, který patřil k radikálně levicovému, socialistickému křídlu Labour Party a navíc proslul podporou arabských diktátorů a islamistů. Ve své kampani za znovuzvolení v roce 2012 Livingstona porazil opět.

Ještě jako starosta Londýna se Boris Johnson rozhodl v roce 2015 znovu kandidovat do parlamentu a coby populární politik byl zvolen. Mnozí to vnímali tak, že už pomýšlí stát se lídrem Konzervativní strany a nahradit tehdejšího premiéra Davida Camerona v úřadu.

V roce 2016 mu končilo druhé období londýnského starosty a zároveň na červen bylo vypsáno referendum o setrvání či vystoupení Velké Británie z EU. Všichni čekali, za co se Johnson vysloví. Ale ještě předtím, než se dostaneme k brexitové fázi jeho politické kariéry, řekněme si něco o jeho názorech a politickém manévrování.

LGBT + konzervativec

Především, Boris Johnson není konzervativec, je centristický liberál. V některých otázkách – ekonomických a tržních – pravicový liberál, v jiných zase levicový liberál: je za rozsáhlý sociální stát a služby. A již na začátku tohoto století jako poslanec podporoval LGBT agendu, i když Konzervativní strana byla tehdy ještě proti manželství osob stejného pohlaví. To změnil až David Cameron, který se stal lídrem v roce 2005 a posunul stranu na pozici Borise Johnsona (stejná generace, stejný Oxford). Posledním skutečně konzervativním lídrem Konzervativní strany byl Michael Howard v roce 2005.

David Cameron chtěl získat pro stranu mladé, městské, ekologicky uvědomělé liberální a centristické voliče („londýnskou kavárnu“), proto stranu posunul doleva v LGBT a environmentálních otázkách. Ty voliče sice získal, zato ztratil tradiční toryovské voliče z anglického venkova, kteří přešli k UKIP (strana Nigela Farrage, usilující o brexit). V souhrnu si nepolepšil, ani nepohoršil.

Cameron se v roce 2010 stal premiérem, ale musel vládnout v koalici s liberálními demokraty. Vypsal referendum o nezávislosti Skotska, aby tu otázku neutralizoval tím, že referendum vyhraje. Stalo se v roce 2014. Na rok 2015 vypsal volby a tradičním toryům slíbil, že už nemusí volit UKIP, protože on vypíše referendum o setrvání v EU, pokud se opět stane premiérem. Tito voliči se vrátili ke Konzervativní straně, on volby vyhrál a mohl vládnout sám, bez liberálních demokratů. Sebevědomě proto v roce 2016 vypsal referendum o brexitu, které chtěl taky vyhrát – za setrvání v EU. Kdyby se mu to povedlo, byl by to hattrick, tři vítězství v řadě, a on by byl považován za úspěšného politika a velkého státníka. Jenže to poslední referendum prohrál.

I v důsledku akce Borise Johnsona. Tento populární politik a starosta hlavního města totiž na začátku roku 2016 oznámil, že podporuje brexit. Obrátil se proti vlastnímu premiérovi. Proč?

Jedni tvrdí, že to odpovídalo jeho euroskeptickému přesvědčení. Jiní tvrdí, že to byl chladný kalkul; být pro brexit z něho učiní miláčka členské základny strany, brexit ale neprojde, takže žádná škoda pro Británii, ale coby člen partaje se po Cameronovi stane lídrem a jednoho dne i premiérem.

Ve prospěch první interpretace svědčí třicet let jeho komentářů. Ve prospěch té druhé to, jak zdrceně vypadal po „brexitové noci“, když se zjistilo, že brexit prošel.

Záchranné lano mu hodila nová premiérka Theresa Mayová, která ho v červenci 2016 učinila ministrem zahraničí. Ke zděšení evropských partnerů; bývalý švédský ministr zahraničí Carl Bildt to označil za „špatný vtip“.

Vydržel v její vládě dva roky, v červenci 2018 rezignoval. Dohoda, kterou dojednala se zbytkem EU, se mu nelíbila. Vyhodnotil si, že pro něj bude lépe být mimo kabinet.

Měl pravdu, dohoda Mayové parlamentem neprošla. Ani projít nemohla; konzervativní poslanci jsou rozděleni na tři skupiny: tu, která chce brexit, ale jen dohodou; tu, která chce brexit bez dohody, protože ji považuje za přílišný ústupek „Bruselu“; a tu, která žádný brexit nechce. Kterékoli dvě z nich by měly většinu, ale žádné dvě se nedohodly. Takže Mayová coby neúspěšná premiérka rezignuje. Alexander Boris de Pfeffel Johnson se v úterý stal lídrem strany a ve středu britským premiérem.

Sousto pro bulvár

Jeho příběh vděčně živí britský bulvár: jeho manželky a milenky. První manželkou byla Allegra Mostyn-Owenová, vzali se v roce 1987, přestali spolu žít v roce 1990, rozvedli se v roce 1993, kdy se oženil s manželkou číslo dvě, Marinou Wheelerovou (její maminka je sikhská Indka), v té době již v pokročilém stadiu těhotenství. Mají spolu čtyři děti, což mu ale nezabránilo mít řadu milenek, ví se o čtyřech.

První byla Petronella Wyattová, tehdy novinářka Spectatoru, když on byl šéfredaktorem. Aféra praskla v roce 2004, když ji tisku oznámila její maminka. Řekla, že Boris Petronelle sliboval, že opustí manželku a vezme si ji, nic z toho nesplnil, ona měla jeden potrat spontánní a na jeden umělý šla. Tehdejší lídr Konzervativní strany Michael Howard za to Johnsona vyhodil ze stínového kabinetu strany; nikoli za aférku samotnou, to je soukromá věc, ale za to, že o ní jemu i veřejnosti lhal.

Po Petronelle přišla novinářka Anna Fazackerleyová z přílohy Timesů o vzdělávání. Aférku s ní začal, když byl stínovým ministrem (jímž ho opět učinil Howardův nástupce Cameron) … vzdělávání.

Milenkou číslo tři byla Helen MacIntyreová, konzultantka v oboru umění (Johnson byl ve stínové vládě Michaela Howarda stínovým ministrem… umění). S ní má přiznané nemanželské dítě; přiznané na základě soudního rozhodnutí, protože jak řekl jeho ctihodnost soudce, „veřejnost má právo vědět o neukázněném chování pana Johnsona“.

Manželka Marina mu to tolerovala až do loňského podzimu, považovala to za „dětskou stránku jeho osobnosti, z níž jednoho dne vyroste“. Nevyrostl, přišla milenka číslo čtyři, a to už na Marinu bylo příliš. Nyní probíhá rozvodové řízení.

Jeho současnou družkou je Carrie Symondsová, bývalá ředitelka tiskového a mediálního odboru Konzervativní strany – a enviromentální aktivistka, bojovnice za práva zvířat (což Borise učiní ještě populárnějším u městských liberálů).

V červnu se odehrála miniaférka: o půl jedné v noci v bytě Symondsové křik a bouchání, soused (levičák) si to natočil a zavolal policii, ta oznámila, že k ničemu, k žádnému násilí nedošlo; snaživý soused předal nahrávku levicovému The Guardian.

Co se stalo? Symondsová řvala na Johnsona, protože rozlil na pohovku červené víno, a spílala mu, že je rozmazlený a nezodpovědný a ať vypadne…

A pár dní nato bulvár blízký Konzervativní straně uveřejnil fotky, jak se Boris a Carrie v přírodě zamilovaně drží za ručičky a romanticky hledí do dáli, do budoucnosti… Očekává se, že až on bude mít rozvod vyřízen, ona se za ním nastěhuje do Downing Street 10.

O tom, že je Johnson rošťák, není pochyb. Otázkou však je, zda je to roztomilý rošťák, nebo padouch zlotřilý. V současném světě je mu charakterově, psychologicky nejpodobnější Donald Trump. Ale to nám na otázku odpověď nedává; pro polovinu lidí je totiž Donald Trump roztomilý rošťák, pro tu druhou padouch zlotřilý. Stejně tak A. B. de Pfeffel Johnson.

LN, 27.7.2019

Autor je ředitel Občanského institutu