V zemích, kde jsme zvyklí, že se po volbách o koalicích vyjednává několik málo století, a kde fakt, že vláda nevládne, může být celkem vzato kladný, udiví bleskovost, s níž konzervativec David Cameron a liberál Nick Clegg složili modro-žlutou koalici pro Británii. Média na Ostrovech se sice bála, že „vlekoucí se“ pětidenní „maraton“ jednání ohrožuje libru a důvěru trhů, tento pocit však vystřídalo nadšení většiny novinářů z dospělého způsobu, s jakým se Cameron vyrovnal se složitou situací, v níž jeho strana ve volbách nezískala většinu poslaneckých křesel.

To je místy úsměvné. Jedny noviny přirovnaly charisma mladých-úspěšných mužů, Camerona a Clegga, k tandemu bratrů Kennedyových ve Washingtonu počátku šedesátých let. Přestože taková přirovnání vyšumí jak aspirin ve sklenici po divokém večírku, je tu několik málo dobrých zpráv vzešlých z jinak dost mizerné politické situace v celé Evropě.

První je, že tato koalice, která obklíčila politický střed zleva a zprava, může vést k vládě, kterou království potřebuje. Při pohledu na pozvolnou myšlenkovou sebevraždu pravice ve Spojených státech a tradičně nevýrazné pravicové politiky na kontinentu je Cameron nadějí pro ty z nás, kteří si přejí liberální, středopravou politiku, jež by obstála před požadavky ekonomické svobody a otevřené společnosti. V těch položkách, ohledně jichž může jít z Toryů strach (provinční euroskepse a ozvěny xenofobie protipřistěhovaleckých nálad), mohou být Liberálové protiváhou zaručující dynamiku.

Na druhé straně některé nebezpečné nápady zleva, které by Liberálové rádi prosadili, zejména protitržní reformu kapitálových trhů, daně a nerealistické škrty v obranné politice, nebudou mít sílu prosadit. Do důležitých míst v kabinetu byli uvedeni zkušení Konzervativci z pravého okraje strany, kteří si s divočejšími hnutími mysli Liberálů poradí: William Hague jako šéf diplomacie, Liam Fox jako ministr obrany a Iain Duncan Smith jako ministr práce.

Inspirující, i když přehlížené téma Cameronovy kampaně byl důraz na solidaritu, pomoc chudým a těm, kteří mají v životě méně štěstí. Společně s ekologickou platformou jsou to dvě ze tří odlišností, které dělí stranu od její thatcherovské minulosti.

Tou třetí je Cameronův politický styl: neokázalá inteligence, tolerantnost a schopnost elegantních kompromisů. Baronka Thatcherová, jak známo, považuje kompromis za politickou hanebnost. Z těchto důvodů může být Cameron pro tuto dekádu stejně rezonující osobností, jako byla Thatcherová pro devátou dekádu minulého století. Jejího stylu bylo potřeba tehdy, Cameronova nyní. (Bylo by hezké, kdyby si toho někteří jurští ještěři v ODS všimli. Budou-li však vzhlížet k Hradčanům, dřív nebo později zakopnou o rozvázanou tkaničku svých naleštěných polobotek.)

Cameron tedy ukočil éru New Labour. Nepopulární premiér Gordon Brown opustil Downing Street ve velkém stylu a člověk se při jeho rozlučkovém projevu nemohl ubránit mrazení v zádech. Odešla osobnost, muž, který společně s Tonym Blairem a Peterem Mandelsonem od základu změnil nejen labouristickou stranu – k lepšímu –, ale stejným směrem proměnil Británii. A v nelehké situaci nakonec vyboxoval pro svého nástupce mnohem lepší volební výsledek, než kdokoliv čekal.

Aniž by bylo nutné zapomínat na jeho nesnadnou, pletichářskou, autoritativní povahu a na to, že v posledních několika letech zemi zadlužil víc, než je zdrávo, na stole leži několik neoddiskutovatelných faktů:

Velká Británie je dnes lepší zemí a společností, než byla v roce 1997. Je moderní, otevřená, tolerantní, kulturně rozmanitá a ochotná nést odpovědnost za věci přesahující její momentální zájem. V mnoha směrech je pro svět zdrojem tvůrčích impulzů. Blair, Brown a Mandelson nadobro pohřbili labouristické flirtování s marxismem nejen v ekonomice, ale především v pohledu na veřejný život, jeho dilemata a roli politiky v nich.

Změna směru s sebou přinesla nový rozměr problémů související s globalizací v ekonomice (krize z nedobré regulace kapitálových trhů) a bezpečnostní politice (terorismus globálního dosahu); to už je však úkol pro Camerona, Clegga, Osborna, Hagua a Foxe.

Špatnou zprávou z voleb je, že po průměrné kampani Cameron nedokázal získat většinu, a koalice je tedy vůbec zapotřebí. Zadluženou zemi čekají bolestné škrty, které budou v koaličním prostředí komplikovanější. Liberálové navíc pomýleně tlačí na změnu volebního systému směrem k údajně spravedlivějšímu poměrnému. Zřejmě o tom nakonec rozhodnou voliči v referendu; pokud by se nechali přemluvit ke změně, povede to k zesílení krize politiky, jíž jsme v Evropě a Americe svědky, a paradoxně k oslabení legitimity demokracie kvůli nárustu moci politických stran na úkor osobností s přímým volebním mandátem. To je ale téma na jiné, podrobnější zamyšlení.

Převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora