Milí čtenáři, předem se omlouvám, psát dnes něco o Řecku je jako nosit sovy do Atén (naše obdoba je nosit dříví do lesa), ale já bych rád zvolil jiný úhel pohledu.

Můj vztah k této zemi je převážně citový. Shodou okolností jsem byl vržen v roce 1942 do náruče klasického gymnázia v Londýnské ulici na Vinohradech a tam jsem absolvoval osm let výuky latinského a pět let řeckého jazyka - pro dnešní gymnazisty strašlivá vyhlídka.

K čemu nám to bude? Něco jako matematika. Tehdy se tak nenahlíželo, pro studium humanitních oborů to byla znamenitá příprava (i pro výuku živých jazyků). S latinou to nebyl velký problém, přinejmenším používala nám běžné písmo, což u řečtiny neplatilo. Ale jakmile se člověk dokázal přeplavit přes obtížné začátky, otevřela se mu nádherná cesta do hlubin řecké literatury a kostrbaté cesty přes začátky řeckých obcí až k aténskému budování základů demokratického státu, o četných válkách nemluvě.

Mnohé z toho jsme se učili česky, říkalo se tomu reálie, ale aspoň v úryvcích jsme mohli číst Homéra (to je ten, o kom se předpokládá, že napsal dva rozsáhlé eposy Ílias a Odysseia, nikoli otec Simpson, jak se dnes spíše vybaví). Znalost starořečtiny je dnes výjimkou, ostatně v mé čtečce má první z těchto eposů název Íliad. Bohužel i moje paměť opouští řeč, kterou léta nepoužívám.

Od gymnaziálních let jsem toužil poznat řecké památky jinak než na obrázcích a Řecko jinak než z filmových týdeníků. Trvalo to dost dlouho, shodou okolností mi bylo umožněno projet větší část země Škodou 105S s mou milovanou ženou a stanem typu A v červenci 1989. Toužil jsem po antickém Řecku, ne po Byzanci. Musím říci, že památky mě nezklamaly, ale to není nic neobvyklého.

Smíšené pocity jsem měl z reálií. Přespávali jsme v kempech, dobře vybavených, s ochotnými majiteli (v posledním nám představil celou rodinu včetně babičky), od poválečných let jsme měli v zemi dobrou pověst. Objevili jsme jogurtový ráj (u nás byly dva druhy, bílý a rozšlehaný ovocný) a samozřejmě výborná vína. První obchodník nám nabídl Retsinu a konverzaci v ruštině. Nemohl pochopit, že máme společné německé okupanty, ale o ruských nemá ponětí, když se k nim nikdy nedostali.

Leccos nám prozradila skaliska a opuštěné zdi, vše bylo ozdobeno buď rudou hvězdou, nebo srpem a kladivem, navštívili jsme zemi v předvolebním období. Nepřál jsem jim komunistický režim, ale oni dospěli ke splnění hlavního cíle jinými cestami - každý podle svých potřeb. Od malých obcí až po Atény jsme míjeli početné kavárničky, v kterékoli denní době plné pokuřujících mužů nedůchodového věku, a ulice plné černých pytlů s domácím odpadem hozených přes plot. Ujeli jsme 4 755 km, spotřebovali 300 l benzínu, nevím, kolik drachem, kurs k dolaru byl 178,82, nespokojence, natož demonstranty, jsme nepotkali. Tak jsem si uchoval tu zaslíbenou zemi v paměti. Ale ona už neexistuje, kromě těch památek a přírodních krás.

Dnes je to jiná píseň, politici a ekonomové se mohou přetrhnout, aby ji zachránili před Putinovou náručí, ale mně dnešní Řecko připomíná konec filmu Řek Zorba, kde se řítí sotva dokončená lanovka a on si dál vesele tančí a směje se. Obdobně mě fascinuje strana Syriza a její kapelník Alexis Tsipras (Alexis se tuším jmenoval i Onassis, jeho jmění by se teď hodilo). Co hodina, to opačné vyjádření, světe, div se.

Přemýšlím, co by udělali dávní politici a samovládci Atén na jeho místě. Co třeba Drakón, autor počátků ústavy a reforem typu za dluhy do otroctví, za zahálku trest smrti? Hodil by se Solón, který zrušil dluhy bez náhrady. Ale možná by byli užitečnější vojevůdci z doby perských válek.

Není snad Evropská unie podobnou zhoubou Řecka? Kde je ten Miltiades od Maratonu nebo Themistokles,který donutil Atéňany ke stavbě válečného loďstva? Mimochodem, kam se poděla obrovská flotila 3000 obchodních lodí o výtlaku padesát milionů tun, která před deseti lety přinesla státu 16,9 miliard eur a představovala 44 % evropského a 15 % světového loďstva?

Pan Tsipras připomíná (se značnou nadsázkou) hrdinského spartského krále kryjícího ústup aténského vojska od Thermopyl (koneckonců, ani ten průsmyk už není, z jedné strany je uhlodaný mořem, a tak je to vlastně se vším, stále čtu o řecké tragedii, ale myslím si, že ji místo Sofokla nebo Euripida píše autor frašek Aristofanes).

Nejsem politik ani ekonom, mohl bych věštit jako haruspikové z letu ptáků nebo z vnitřností, jak ta fraška dopadne. Řecká vláda a parlament všechno schválí, 76 miliard eur nebo ještě více přiteče k dosavadním 320 miliardám a pak přijde nová vláda a všechny sliby zruší.

Ostatně mohli by se inspirovat u nás, jak dopadl druhý důchodový pilíř nebo v malém Nová Palmovka, kde si městská část Prahy 8 objednala radnici a po volbách nová koalice objednávku zrušila. Kolem ocelové kostry stavby jezdím velmi často, bude to pěkný památník. Takže pro nás nic nového pod sluncem.

A hlavně jim připomeňme nesmrtelný výrok našeho současného prezidenta: „Státní dluhy se neplatí.“