„Kdo je sem pustil?“ ozval se výsměšně bakalář. „To ty nevíš? Zeptej se byzantského císaře pána, kdo sem ty žluté opice zavolal! Holenku, dnes už ví každý, kdo platí stěhování národů. Tomu se říká vysoká politika, víš?“
Starosta vážně zafuněl. „Hlouposti, to je docela jináč. Oni ti Hunové asi doma chcípali hladem... pakáž líná... pracovat to neumí... civilizaci žádnou to nemá... a chtějí se nažrat. Proto jdou na nás... aby nám tento... plody naší práce. Jenom krást, rozdělit si kořist... a zas táhnout dál, ničemové!“
„Jsou to nevzdělaní pohani,“ děl farář. „Divoký a neosvícený lid. To nás pán jenom tak zkouší, modleme se a vzdávejme díky a ono zas bude dobře.“
Attila z Čapkových Apokryfů 1932.

Čtěme si v útlé knížce a hned máme jasno, kdo je sem zavolal, kdo to platí a proč se hrnou do Evropy. Ten novodobý bič boží. Jen dosadit jiné jméno.

Nic nového pod sluncem, i v jiných svých knihách byl Karel Čapek velmi jasnozřivý, jak aktuální je dnes i Válka s mloky. A pravda je, že celá uprchlická krize je jeden veliký obchod. Jedni na místě organizují běžence, vybírají cestovné v tisících eur a nacpou je do přeplněných chatrných člunů. Kolik peněz stojí jen záchrana topících se v moři, ať Egejském či Středozemním, neumím si představit. A pak následují kšefty s ubytováním a živením běženců v Řecku nebo v Itálii, nemluvě o miliardách nákladů na sociální dávky v cílových zemích, rovněž na takzvanou integraci – rád bych se někde dočetl, kde se to podařilo, ve Francii určitě ne, ba ani ve Švédsku, odkud pronikají pomalu hrozivé údaje, o německých Turcích nemluvě.

Měl jsem v roce 1969 příležitost pobýt měsíc v Západním Berlíně a číst tehdejší noviny, kde jsem objevil úvahu, co bude s dalšími generacemi tureckých Gastarbeiterů. Ta úvaha se po tolika letech hrozivě potvrzuje.

Všichni to vědí, nemajíce ovšem potuchy, co s tím. Co se záplavou lidí bez pasů, bez identity, nebo naopak s identitou čtyřnásobnou, jak se ukázalo u jednoho z atentátníků. Pozvali je se slovy „My to zvládneme“ a nezvládli to. Tak je povinně přerozdělí (nádherné slovo!) někam, kde je nechtějí, ale kam se navíc nepohrnou migranti, pro něž nejsou zemí zaslíbenou, jak se už ostatně prokázalo.

My, země nejméně zaslíbená, přijímáme rozsáhlá opatření. Zamezíme přístup turistům i domácím k nejvyhledávanější pražské památce, kde se cítí být ohrožen hradní pán, a pošleme do ulic policisty se samopaly. Jak se ukázalo v Anglii a ve Francii, není problém tyto naše ochránce zlikvidovat jako první.

Zmatená Evropa zkouší tu stanné právo, tu betonové bariéry kolem trhů, tajné služby evidují podezřelé osoby, kterým to ovšem nezabrání v atentátu, Evropa je dána napospas Turecku s třemi miliony uprchlíků, které může kdykoli vypustit z řetězu. Dočasně je chráněna ploty v Makedonii a Maďarsku, na které za to její představitelé dštili oheň a síru.

Všichni to víme, někteří se obávají budoucnosti Evropy, jiní na tom již dnes dobře vydělávají z peněz daňových poplatníků (z mých ne,ale mých dětí a vnuků), a tyto protichůdné zájmy podle mne brání, aby se vůbec cosi začalo vážně řešit. Evropská komise, jak jsem se dnes dočetl, připravuje legislativu proti nenávisti. Jaký to paradox od instituce, která sama právem patří k nejvíce nenáviděným.

Autor, letitý kmet, léčitel dětí a nikoli politik, člověk neznámý a bez vlivu, nemůže nabídnout řešení tam, kde bezmocní mocní selhávají. Nevidí ani světlo na konci tunelu.

Tak proč vlastně píše o tom, co každý ví? Nejspíš ho k té úvaze přivedla četba Čapkových Apokryfů ostatním klientům Domova seniorů v Malešicích.

S omluvou