28.10.2020 | Den vzniku samostatného československého státu


USA: Proč je „270“ kouzelným číslem prezidentských voleb (3)

15.10.2020

Od roku 1936 je v USA uzákoněno (nezapomeňme, že ústava ponechává logicky úpravu voleb prezidenta na Kongresu a jednotlivých státech), že se volitelé ve všech státech scházejí v hlavním městě svých států k volbě prezidenta a viceprezidenta vždy první pondělí po druhé středě v prosinci příslušného volebního roku. Volitelem nesmí být senátor, člen Sněmovny reprezentantů ani osoba, která zastává nějaký čestný nebo placený úřad ve správě Spojených států - z této úpravy se mimo jiné pro zajímavost dovozuje, že členové Kongresu nejsou osobami zastávajícími úřad ve správě Spojených států, což je důležité pro výklad jiných ustanovení ústavy USA.

Poté, co volitelé svůj hlas odevzdají, každý stát zašle ověřený protokol o hlasování do Kongresu. Zde se na společném jednání obou komor – jak již bylo zmíněno v jiném ze série těchto příspěvků - první týden v lednu oficiálně hlasy ze všech států sečtou. Dále je ústavou načrtnut postup pro případy, kdy ani jeden z kandidátů nezíská potřebnou většinu hlasů volitelů – tzv. contingent election (zástupná volba), kterou provede Kongres (Sněmovna, potažmo Senát – podle toho, zda se jedná o prezidenta (ze 3 kandidátů s nejvyšším počtem hlasů), či viceprezidenta (ze dvou kandidátů s nejvyšším počtem hlasů).

Pro účely voleb, resp. výpočtu počtu zastupitelů jednotlivých států do Sněmovny (a tedy i pro výpočet volitelů) se každých deset let provádí sčítání obyvatel. V současnosti mají nejlidnatější státy postupně 55 volitelů – Kalifornie, 38 volitelů Texas, 29 New York a Florida a 20 Pensylvánie a Illinois. Státy nejméně zalidněné mají 3 hlasy – 2 za senátory a 1 za člena Sněmovny – takových států je celkem 7[1] a patří sem navíc i Washington, D.C.

Neexistuje žádný klíč, podle kterého jsou kandidáti na volitele vybíráni – někde to rozhodují výbory či schůze nejsilnějších stran, v některých státech dokonce mohou volitele navrhovat přímo volební štáby uchazečů o funkci prezidenta USA, někde mají primárky, někde i pro volitele kopírují proces výběru kandidáta na prezidenta – postup není jednotný. Někde se pak volitelé volí buď tzv. short ballot (tedy všichni naráz na jednom hlasovacím lístku), nebo jsou třeba uvedeni pod jménem kandidátů, které podporují, nebo i odděleně, resp. třeba zaškrtáváním jmen.

Asi jednotnější je už pak postup samotného shromáždění volitelů v jednotlivých státech (z praktických důvodů neuvádím u každé takové zkratky i Washington D.C., což samozřejmě není stát). Samozřejmě je na každém takovém setkání ověřována účast volitelů, je volen zapisovatel - skrutátor, ověřovatel i předsedající. Samotné hlasování probíhá většinou vložením lístku se jménem daného nominanta do úřadu prezidenta a viceprezidenta – někde se jedná o zakroužkování předtištěného lístku, jinde jsou kandidáti dopisováni ručně.

Na závěr se vyhotoví šest originálů protokolu o hlasování – každý z protokolů musí být podepsán všemi voliteli. Primární výtisk protokolu jde k rukám předsedajícího Senátu – tedy ve většině případů k viceprezidentovi, 2 paré do federálního archivu, 2 k rukám ministra zahraničí (secretary of state) a 1 obdrží soudce zodpovědný za federální okrsek, ve kterém se volitelé sešli.

V Senátu pak tyto protokoly neotevřené shromažďují v abecedním pořadí do dvou truhel – Alabama až Missouri do jedné, Montana až Wyoming do druhé. XXII. dodatek svěřuje projednávání výsledků voleb na půdě Kongresu do rukou společného zasedání obou komor, kterému standardně předsedá viceprezident – z pozice předsedy Senátu. To samozřejmě může vést ke kontroverzním situacím, kdy dohlíží na vyhlášení i výsledků týkajících se jeho samotného – v případě, kdy obhajuje mandát, či byl kandidátem na prezidenta.

Toto zasedání se koná vždy 6. ledna, a to od roku 1936 ve složení nově zvoleném (ve stejném termínu jako volby prezidentské se konají i volby do obou komor Kongresu – celé Sněmovny a cca třetiny senátorů). Společné zasedání probíhá v prostorách Sněmovny, přičemž jsou zvoleni celkem 4 skrutátoři (2 za každou komoru – většinou po jednom ze dvou hlavních stran). Kongresmani mohou podávat písemné námitky proti údajům zaslaným z jednotlivých států – vždy musí být tyto námitky podepsány alespoň jedním zástupcem z obou komor. Tyto námitky mohou směřovat jak vůči konkrétním hlasům, tak i výsledkům jako celku za daný stát.

Každou takovou námitku pak musí projednat komory opět odděleně a zároveň o nich i odděleně hlasují. Výsledkem tak může být usnesení každé z komor, že námitku potvrzuje, a pak tedy buď celý výsledek za stát, či konkrétní hlas není započítán. Tyto námitky nejsou podávány často, nicméně historicky se již několikrát stalo, že byly z celkového součtu odstraněny hlasy za celý stát.

V případech, kdy námitky podány nejsou, vrcholí celá procedura oficiálním vyhlášením součtu hlasů a pak i výsledků – tedy oznámení jména prezidenta a viceprezidenta.

Pakliže žádný z kandidátů nedosáhne na pomyslnou příčku minimálně 270 hlasů volitelů, je ústavou USA určen další konkrétní postup. Sněmovna bezprostředně poté zahájí další schůzi, na které ze tří kandidátů s nejvyšším počtem hlasů vybere nového prezidenta USA. Pro tyto účely hlasují jednotlivě zástupci států, respektive vždy za jeden stát odevzdávají jeden hlas (je tedy třeba souhlasu minimálně 26 států, přičemž k tomu, aby byl výsledek platný, musí být přítomni zástupci z minimálně 2/3 států Unie).

V případě viceprezidenta se vlastně téměř zrcadlově proces odráží v postupu Senátu. Ten vybírá pouze ze dvou kandidátů s nejvyšším počtem hlasů volitelů, respektive ze znění ústavy (XII. dodatku) vyplývá, že se jedná o nominanty s nejvyšším a druhým nejvyšším počtem hlasů – že tedy fyzicky osob, kterých se tato volba týká, může být víc. Rozdíl mezi třemi kandidáty na prezidenta ve Sněmovně a 2 + x kandidátů na viceprezidenta v Senátu odráží jak mnou zvolený překlad do češtiny, tak i původní text – „…from the persons having the highest numbers not exceeding three on the list of those voted for as President, the House of Representatives shall choose immediately, by ballot, the President.” a from the two highest numbers on the list, the Senate shall choose the Vice-President”. První úryvek hovoří o osobách (persons), druhý o číslech (numbers).

Senát v tomto případě nevolí nikterak nestandardně – senátoři se tedy nemusí dělit dle států – pravidlo 1 stát = 2 senátoři funguje při jeho tvorbě na základě ústavy přirozeně. Opět je zde 2/3 kvorum, přičemž třeba je 51 hlasů. Akademické debaty se vedou nad tím, z jakého počtu hlasů se tato většina počítá - zda oním 51. hlasem může být viceprezident, který z titulu své funkce Senátu předsedá a který v případě rovnosti (standardně doplňuje počet 100 senátorů o rozhodující 101. hlas) může do hlasování vstoupit (čímž by teoreticky mohl rozhodovat i sám o sobě).

Zatímco zástupná volba prezidenta ve Sněmovně proběhla již dvakrát, v Senátu se viceprezident volil jen jednou. Ve Sněmovně k této již letmo jinde popsané události došlo v roce 1801, kdy se volilo mezi Jeffersonem a Burrem. Volby v roce 1800 proti sobě postavily kandidáty Demokratických republikánů Jeffersona a Burra proti Federalistům – dosluhujícímu prezidentu Adamsovi a Ch.C. Pinckneyovi. Jak bylo již také zmíněno jinde, v tu dobu se nerozlišoval hlas odevzdaný pro prezidenta a pro viceprezidenta. Obě strany tak přišly s plánem, že svému kandidátovi na prezidenta dají jejich volitelé o jeden hlas více, než druhému v pořadí – čímž by se vyjasnilo, kdo se stane prezidentem. Zatímco Federalisté tento plán uskutečnili (ale byl jim k ničemu, protože jejich kandidáti neuspěli), na druhé straně se plán realizovat nepodařilo a Jefferson i Burr dostali hlasů stejný počet.

Právo volby prezidenta se tak dostalo na půdu Kongresu – kde měli ve starém složení navrch Federalisté (podle voleb ztratili už i tuto většinu, ale o prezidentovi rozhodovala Sněmovna ve složení starém). Ze strany Federalistů to nebylo nikterak zásadní – buď plánovali zvolit v rozporu s původním návrhem Demokratických republikánů prezidentem Burra místo Jeffersona, nebo by volby protahovali tak dlouho, až by se úřadujícím prezidentem stal John Marshall, tehdejší ministr zahraničí za Federalisty.

Nakonec se však po ústupku ze strany Federalistů podařilo Jeffersona zvolit a viceprezidentem se stal Burr.

Ve druhém případě - v roce 1824 - byla většina hlasů volitelů stanovena na 131 a na startovní čáru se postavila hned čtveřice zájemců o post prezidenta USA. Zatímco viceprezidentem se stal s pohodlným náskokem J.C. Calhoun, žádný z kandidátů na prezidenta většiny nedosáhl a volba opět přešla do Sněmovny. Původní čtveřici (Jackson, Adams ml., Crawford a Clay) bylo třeba zúžit na trojici kandidátů s nejvyšším počtem hlasů – poslední jmenovaný tak ve Sněmovně zvolen být nemohl, byť jí předsedal. Protože se W.H. Crawford netěšil dobrému zdraví, byl předpoklad, že zvítězí buď Andrew Jackson, který také v hlasování lidovém dostal více hlasů, nebo John Q. Adams – syn druhého prezidenta USA. Adamse nakonec podpořil i Clay a k velkému rozčarování Jacksona získal potřebnou většinu ve sboru volitelů.

Jackson tuto dohodu nazval „prohnilým obchodem“ (corrupt bargain) a strávil celé Adamsovo volební období prakticky v neustálém volebním boji v opozici, načež byl zvolen prezidentem sám o čtyři roky později a tentokrát už bez zásahů Kongresu.

Jediným případem, kdy volil viceprezidenta Senát, bylo v roce 1837 (v návaznosti na volby v roce 1836). Zástupci Demokratů – Martin Van Buren na post prezidenta i Richard M. Johnson na post viceprezidenta - získali sice potřebnou většinu volitelů, ale 23 volitelů za Virginii odmítlo podpořit Johnsona s odkazem na mezirasový sňatek, který uzavřel, čímž se počet volitelů, kteří jej volili, propadl o jeden hlas pod nadpoloviční většinu. Protože již byl přijat XII. dodatek ústavy, přešla volba na Senát, kde hned v prvním kole volby dostal Johnson 33 hlasů z celkem 49 a byl pohodlně zvolen.

[1] Aljaška, Delaware, Vermont, Wyoming, obě Dakoty a Montana








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.