Po příjezdu k americkým břehům nejednoho našince překvapila různojakost zdejšího kontinentu, i když v porovnání s multilingvální Evropou ne tolik značná.

Hned nás například trkla jejich tak značně rozlišná velikost. Texas disponuje prostorem větším než Kalifornie, New York, New Jersey, Connecticut, Delaware, Havaj, Massachusetts, Maryland, Rhode Island a Vermont, všechny dohromady.

Liší se počet obyvatelstva – i ti liliputánové ho mají víc než třeba rozsáhlý kovbojský Wyoming. Ekonomické příležitosti vytvářejí zajímavé etnické enklávy. Hodně Vietnamců se usídlilo podél Mexického zálivu, kde se věnují rybářství. Zásluhou luteránské církve horalové, příslušníci lidu Hmong z Laosu, našli svůj nový domov ve státě Wisconsinu. Asiaté, zejména Číňané, hodně přibyli v Novém Mexiku – v Santa Fe, Albuquerque a Los Alamos, střediscích s mnoha vědeckými laboratořemi. Nejen tedy prádelnami a nudlemi živ je Číňan.

V USA lze být potrhán a pozřen jak ledním medvědem, tak teplovodním aligátorem. Nelze si splést zbožné mormony v utažské poušti s louisiánskými zálesáky, hovořící jakousi pseudofrancouzštinou. Mnohé jižanské osady připomínají Ugandu jak bytovou péčí, tak stavem gramotnosti.

Rozdílná je regionální politická orientace. Obyvatelstvo ve státech severovýchodního pobřeží je zřetelně levicovější, než jsou usedlíci v centru země a v oblasti Skalistých hor. Jinak žijí a uvažují patricijské kruhy v Bostonu a sedláci v Kansasu, jinak zbohatlíci v Beverly Hills a rurální chudáci v Mississippi.

Jednoduše jednoznačně nalinkovaná dělba práce mezi federální vládou a státy nikdy neexistovala. Jak potom docílit kýžené synchronizace, harmonie? Stále je nutno se potýkat s jejich kompetenčními hádanicemi. Federace si musí udržet monopol v rezortu financí země, její obrany a zahraniční politiky. Bez takového oprávnění by přece přestala být funkční federací.

Obhájci nynějšího stavu věcí se odvolávají na "místní hodnoty" jako základní, určující kriterion. Že tato země začínala v maličkých lokalitách, hlavní město toho kterého státu bývá daleko a Washington s legiemi jeho byrokratů je nezřídka považován za nepřátelské území.

Takový konflikt značně vyvřel zásluhou státu Arizona vystaveného hordám ilegálních vetřelců z Mexika. Ve Washingtonu Obamova administrativa z politických důvodů ale nemíní uplatňovat zákon o jakési kontrole obyvatelstva, formálně v platnosti už snad od roku 1940, a proto postižená Arizona si odhlasovala svůj zákon za účelem dodržovat federální vládou nedodržované vlastní předpisy. Výsledkem je žaloba liknavého federálu proti jednající, do vakua vstoupivší Arizoně.

Nezřídka ale dochází k opačným konfliktním situacím, kdy nižší vládní složky, zejména městské magistráty, mezi nimiž vyniká tuze politicky nejkorektnější San Francisco v Kalifornii, poskytují "azyl" - nedotknutelnost - upláchlým provinilcům obviněným z porušení zákona.. Připomíná to dávnou tradici katolické cirkve poskytovat takový útulek a vlastně i praktiky za první československé republiky o nedotknutelnosti akademické půdy, na niž nesměla vstoupit policie, již na schodech tupili, ošklivě jí láli demonstrující studenti.

Dva druhy vlád tedy uplatňují jurisdikci nad týmiž občany na témže území. V případě postihu pro zločin federální povahy musí následovat někdy dost zdlouhavá procedura vyžádání o extradici

Lincoln Chafee, republikán, dost levicově orientovaný guvernér mrňavého státu Rhode Island, který by se do Aljašky vešel dvěstěkrát, koncem roku 2011 odmítl uposlechnout příkaz federálníího soudu, aby předal do federální jurisdikce lupiče a vraha jménem Jason Wayne Pleau, již podle zákona jeho miniaturního státu odsouzeného k doživotnímu žaláři bez možnosti jakéhokoliv propuštění. Guvernér tak porušuje ústavu, s odůvodněním, že ve federální jurisdikci za další kriminální činnost by zločinci mohl hrozit trest smrti, tak významný politik pokládá za abhorrent, costly and ineffective ("odpudivý, nákladný, neúčinný"). K poslední popravě v jeho státě došlo v dávném již roce 1852.

- - -

Před časem (NP, 2008) v článku Trest smrti, ano nebo ne jsem se témarem zabýval. Nejvíc se popravuje v Číně, však nejpočetnější zemi planety, a takto se i tuží nábožensky zanícený Írán. V západním světě takové řešení již téměř neexistuje, je pokládáno za barbarství a mezi barbarskými výjimkami je zloduch Amerika, jenže i tam jde o značně ojedinělý úkaz.. Z padesáti států této Unie dvanáct jich trest smrti zrušilo a jejich počet roste. Například v roce 2003 došlo v zemi ke spáchání šestnácti tisíc vražd, ale soudy vynesly pouhých 153 trestů smrti, jichž bylo vykonáno jen 65. Současný stav je tedy takový, že z 300 vražd pouze jeden jediný pachatel má smůlu takto končit.

Smrtící injekci tvoří tzv. triple cocktail (sodium thiopental; pancuronium bromide; potassium chloride), první jako sedativum, po něm paralýza plic a konečně zastavení srdeční činnosti. Prosazovatelé zrušení trestu smrti protestují, argumentují ústavou, zakazující cruel and unusual punishment – "kruté a neobvyklé potrestání", ač ovšem není tvora, který by byl takovou proceduru absolvoval a k zážitku se mohl vyjádřit. Odpůrcům trestu smrti ovšem nejde o co nejméně bolestné ukončení života odsouzence, ale aby k němu nikdy nedocházelo. Svižné, stoprocentně spolehlivé řešení by přece zaručila gilotina – šmik a je to. Ovšem nepěkná podívaná, s kýblem krve. Nebo popravčí četa nebo provaz s propadlištěm, kdy dojde k okamžitému zlomení vazu (na rozdíl od mučení pomalým škrcením – ono strangulatio – jímž se vyznamenávali budovatelé zářných zítřků v našem holubičím národě).

Nejčastějším a nejhlasitějším je tvrzení, že státem přikázané zabití nic neřeší. Takový nonsens lze bez obtíží vyvrátit s odkazem na skutečnost, že v případě toho kterého popravence se to přece vyřešilo perfektně, definitivně. Teď už si své vražedné choutky nezopakuje, jak by však mohl - a mnohokrát se tak již prokázalo - ať už usmrcením spoluvězně, strážného nebo, v případě podmínečného propuštění (jež třeba kdysi v Massachusetts podepsal bývalý guvernér Dukakis, někdejší uchazeč o prezidentský uřad), vraždou dalších obětí.

V Texasu, který vede v počtu poprav, je vražednost daleko menší než v hlavním městě Washingtonu, kde trest smrti už byl dávno zakázán. Liberální The New York T imes, s trestem smrti rozhodně nesympatizující, zveřejnily (18.11.2007) výsledky studií, potvrzujících, že každým rozsudkem smrti se tak zabraňuje spáchání tří až osmnácti vražd.

Proti trestu smrti se uvádějí nejen etické, moralistické, ale i ekonomické důvody. Každý hrdelní proces v USA si totiž vyžádá výdaje ve výši více než milionu dolarů. Ve státu Georgia, obviněný Brian Nichols, když souzen pro trestný čin znásilnění, v soudní síni zastřelil soudce a dvě další osoby, což se stalo v přítomnosti několika tuctů svědků. Stát však váhá tohoto multivraha soudit, poněvadž si ze svého omezeného rozpočtu nemůže dovolit platit jeho obhájce, lháře z povolání, psychiatry, psychoanalytiky, kteří se proanalyzují k závěru, že za všechno je vinna společnost, minulost, systém, jen ne pachatel. Kde procedurální námitky vyvolají reakci dalších procedurálních námitek, přibývá tahanic a hrůzných výdajů, s kýženou pravděpodobností, že samozřejmost onoho zabití před očima mnohých, o němž může pochybovat jen osoba mentálně tuze vyšinutá, se přece jen podaří rozplynout. Však ano, to je americký adversarial system, jehož účelem není dosažení spravedlnosti, ale vítězství za každou cenu. Druh argumentace v Georgii nabývá podoby vtipu (který ale v hlavách mnohých amerických juristů vtipem vůbec není), o oprávněnosti obhajoby synáčka, vraha vlastních rodičů, jenž se domáhá přiznání polehčující okolnosti, poněvadž je sirotek. Procesní výdaje přece nemají nic společného s meritem věci! Změňte proceduru zbytečných průtahů a ušetříte.

Ušetříte dvakrát. Když vrah bude odexpedován na věčnost, stát se nebude muset o něj dál starat, doživotně pečovat – to vše s výdaji přesahujícími rozpočet průměrné americké rodiny.

- - -

Ve scénickém státě Oregonu došlo ke znásilnění a brutálnímu k smrti ubití ženy Mary Archer. Nejen její pozůstalý manžel byl rozhořčen nedávným (listopad 2011) rozhodnutím guvernéra Johna Kitzhabera, který zakázat popravu k smrrti odsouzenébho vraha.

Čerpám z reakce publicisty Dennise Praegera (Townhall, 30.11.2011) na pět bodů guvernérova zdůvodnění, proč nikdy nedá souhlas k jakékoliv popravě:

1. Guvernér odmítá se podílet na systému, který je nespravedlivý (not equitable). Proč je nepravedlivý? Poněvadž není perfektní.

2. Guvernér nevěří, že poprava přispěje k větší bezpečnosti (dozorců a ostatních vězńů však určitě). Praeger zmiňuje teoretický experiment sociologa Ernsta van den Haaga, že vraždy spáchané v pondělí, středu a pátek by se trestaly smrtí, kdežto ty v jiných dnech nikoliv - jaký by takové kalendářové uspořádání mělo dopad na výsleddek. Jestliže pokuty za nesprávné parkování mohou mít odrazující účinek, proč by je neměly mít popravy se vším všudy?

3. "Nevěřím, že poprava kohokoliv nás činí víc noble ("ušlechtilý, vznesešený, skvělý"), tvrdí guvernér. Praeger odpovídá: "Co je zvlášť noble uchránit život násilníkům, kteří přepadli čtyřčlennou rodinu, znásilnili matku a dvě dcery, kosti jim přeráželi, oběti zapálily k pozvolné kruté smrti uhořením? Přestal být Izrael noble, když popravil Eichmana?

4.Guvernér: "Oregon má unworkable ("nefungující") systém, který nedosahuje základní standard spravedlnosti," takto tvrdí, aniž by mohl specifikovat, a dodává

5."Nemohu se podílet na něčem, o čemž věřím, že je mravně nesprávné."

Na otázku, koho v těchto záležitost konzultoval, guvernér vyhověl přiznáním, že konzultoval zejména sám sebe.

Většina americké veřejnosti si víc přeje než nepřeje zachování trestu smrti. Za nespravdlivý pokládá systém, umožňující těm, kteří někomu život vzali, aby si ten svůj směli zachovat. Společnosti, které dovolují vrahům žít, přece musejí pozbývat aspoň část svého bažení po spravedlnosti a určitě pozbyly svou nenávist vůči zlu.

Troufám se domnívat, že takový by byl i názor většiny českého národa.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče

Poznámka redakce: Autorovi tohoto článku je věnována jedna kapitola v právě vycházející publikaci: