Finančník Bernard Madoff dosáhl takové proslulosti, že byl povýšen do role nejvyššího funkcionáře burzy NASDAQ. Ve svém vlastním investování dosahoval fenomenálních výsledků – jenže podvodem, známým jako tzv. Ponzi scheme: investorům ony velké výnosy vyplácel z peněz nových investorů, až tedy do doby, než se podvod provalil, s rekordní ztrátou 50 miliard dolarů. Pachatel však neputoval za mříže, nadále si hoví v luxusu svého prostorného apartmá na Manhattanu.

Leckdo se právem rozzuřil. Četl jsem otevřený dopis rabína, adresovaný prvotřídnímu sebevědomému podvodníkovi, že svým počínáním de facto pomáhá rozdmychat antisemitské nálady.

Washington již za Bushe a teď za Obamy zápolí s dilematem, zda finanční instituce, jakož i nevalně si počínající průmyslová odvětví zachraňovat penězi daňových poplatníků za cenu zadlužení příštích generací, nebo je nechat na pospas realitě s darwinovskou šancí přežití jen těch nejzdatnějších. Záchranný pás tak byl hozen firmě Bear Sterns, kdežto neméně ohroženému kolosu Lehman Brothers se nepomohlo, a tedy zkrachoval. Celkový záchranný účet nikdo není schopen vyčíslit – každopádně mnohé stovky miliard dolarů.

Americká veřejnost se ovšem neraduje, ale její většina zřejmě chápe potřebu asistence tuze chorému systému. Značnou, politicky potenciálně explozivní nevoli ale způsobily případy nehorázného počínání oněch C.E.O. (Chief Executive Officer), vrcholných manažerů, extravagantně přeplacených kormidelníků, kteří jim svěřené společnosti navigovali do tak nebezpečných vod, k útesům, na nichž se případně roztříštit. (Nicméně tento druh provinilců, jako například Richard S. Fuld z Lehman Brothers, vyšetřovacímu výboru Kongresu s vážnou tváří tvrdil, že své povinnosti odpovědně kompetentně plnil.)

Právem pobuřovalo jejich velkopanské počínání. Představitelé tří neduživých automobilek (General Motors, Ford, Chrysler) přiletěli privátními letadly do Washingtonu prosit o pomoc. Největšímu pojišťovacímu kolosu AIG se podařilo vyškemrat rekordně vysoký záchranný obnos 80 miliard dolarů, načež jeho představitelé se sjeli do luxusního ústraní na účet daňových poplatníků oslavovat a hodovat.

V přeplácení vedoucích pracovníků Americe už mnohá leta náleží nestoudná první cena. Obhájci nehorázné tradice stamilionových gáží argumentují, že jen taková štědrost umožnuje udržet si nejlepší kabrňáky, aby neupláchli ke konkurenci.

Nabízí se ovšem otázka o oprávněnosti odměňovat nejen znamenitý výkon, ale i katastrofální selhání. Ony stamilonové zlaté padáky, vyplácené v podnicích v bankrotu. John Thain, CEO firmy Merrill Lynch, tuze významné na Wall Streetu, posléze vystrnaděn s mnohamilionovou pomlázkou, si poručil zrenovovat svou kancelář za víc než milion dolarů (koberec za 87 000, koš na odpadky za 4 000). V posledním měsici ve funkci, kdy došlo k transakci, že Bank of America pohltila jeho firmu Merrill Lynch, tento Thain stačil obdařit přední kádry prémiemi v obrovských částkách.

Výtečný žurnalista Thomas L. Friedman v pojednání „Time For (Self) Shock Therapy“ (The New York Times, 18.1.2009), že nám nastal čas vhodný pro léčbu šokem, cituje morbidní povzdych zákonodárce z jižanského státu: „Pamatuji doby, kdy banky půjčovaly peníze veřejnosti. Teď je tomu ale naopak.“

Celková suma takové štědrosti se odhaduje na 18,4 miliard dolarů – to v situaci rostoucích finančních ztrát, rostoucí nezaměstnanosti a rostoucího pobouření v národě.

V porovnání i ten hoštapler Madoff nevypadá nejhůř: on sice hodně podváděl a kradl, ale aspoň se nedomáhá finanční záchrany od státu.

Koncem již prvního týdne v prezidentském úřadě, Obama zareagoval na adresu provinilců. Jejich počínání odsoudil jako ostudné (shameful) a za vrchol nezodpovědnosti (the height of irresponsibility) . Senátorka Claire McCaskill ze státu Missouri použila charakterizace „idioti“ na adresu arogantních finančníků a navrhla zákonnou úpravu maximální příjmové hranice 400 000 dolarů ročně, což je výše platu prezidenta země. Senátor Chuck Grassley se zmínil o paradoxu, jak že k němu přicházejí s žádostí o pomoc potentáti z hospodářské sféry, s platem, jemuž se ten jeho senátorský rovná pouhým jedním procentem. Též porovnal stav věcí v USA a v Japonsku: tam by dotyční buď spáchali harakiri, nebo aspoň v hanbě s mnoha úklonami prosili o prominutí.

Američtí provinilci se teď budou muset šourat do kuloárů Kongresu, k vyšetřovacím výborům, vyslechnout verbální šlehy rozlícených zákonodárců.

K občas slyšené námitce, že nutno výtečně platit a přeplácet ty nejlepší mozky, aby neodešly ke konkurenci, se výtečně vyjádřila prostořeká žurnalistka Maureen Dowd (NYT, 1.2.2009) , že ony nemravně vysoké prémie – performance bonuses – v přemnoha případech takto si počínajících C.E.O. je přece oxymoron, logicky vzájemně se vylučující nonsens. (Něco jako suchá voda , živý nebožtík či demokratický komunista, dodal bych.) Dowdová končí citátem, přisuzovaným Andrew Cuomovi, synu bývalého guvernéra New Yorku: „Řekl bych jim a) prémie si nezasloužíte, b) kam teď tedy půjdete, c) a jestli chcete jít, tak jděte.“

Nepředpokládám, že na rozdíl od Madoffa by některý ten kormidelník putoval do vězení. Někteří snad budou muset vracet nezasloužené odměny, shora zmíněný Thain tak již aspoň částečně učinil. Bankovní kolos Citigroup, nyní téže notně churavějící, již národu oznámil zrušení objednávky na koupi letadla za 42 milionů dolarů.

Záchrana finančního sektoru zřejmě zanechá důkladné stopy. Dojde aspoň v částečnému zestátnění bank. Dobře jim tak.

- - -

Již zemřelý John Templeton byl finančník, filantrop, významná autorita, s názory, jimž jsem přikyvoval a jež jsem obdivoval. Jeho nadace 16. listopadu 2008, čili necelé dva týdny po prezidentských volbách, uveřejnila v The New York Times dvoustránkový inzerát–anketu s názvem DOES THE FREE MARKET CORRODE MORAL CHARACTER? Zda svobodný trh čili kapitalismus nahlodává, rozežírá morálku, charakter národa.

Otištěny jsou dost podrobné odpovědi třinácti osob, z nichž tři jsou ženy. Nejpočetnější je akademická obec – pět profesorů. Dva publicisté filozofové – Michael Novak slovenského původu a Francouz Bernard-Henri Lévy. Zbývá jeden finančník, jeden politik, bývalý šachový šampion Garry Kasparov a pozoruhodná , v Somálsku narozená Ayaan Hirsi Ali, bývalá členka nizozemského parlamentu.

Názory se značně lišily. „Samozřejmě,“ odpověděl jeden profesor. „Ano, příliš často,“ tvrdila jedna publicistka. „Určitě, nebo snad ne?“ vyjádřil se francouzský filozof.

„Naopak“ (profesor ekonomie). „Ne“ (jednak americký politik, jednak čínská ekonomka). „Vůbec ne,“ tvrdí Hirsi Ali. „Ne, když se to vyváží“ (profesor ekonomie),

„Ano, ale“ (Kasparov). „Ne, vlastně ano“ (Novak).

Též dvě zcela vyhýbavé odpovědi a jedna zcela náramná: „Radši ať to nevíme.“

Tak se vyjádřil Robert B. Reich, bývalý ministr práce v Clintonově administrativě , nyní profesor na kalifornské univerzitě v Berkeley.

K O N E C

* * *
Poznámka redakce:
Dovolujeme si upozornit čtenáře, že v těchto dnech vychází v nakladatelství Šulc-Švarc nová knížka Oty Ulče o nejrůznějších možnostech i nemožnostech našeho glóbu, tentokrát pod názvem Zašmodrchaný svět. Autor v ní začne zmínkou o přínosu i nevýhodách globalizace, podumá o dopadech přírodních živlů a od přírody, kterou dovede lidstvo jen málo ovlivnit, se přehoupne k odlišnému počínání lidí na různých místech planety, zvláště pak v Americe, kde tráví většinu života, a nepřehlédne ani křivolaké směřování mezinárodní politiky a její časté pokrytectví, co z toho si zaslouží převzít, imitovat a čeho se naopak vyvarovat.

* * *

Neoficiální stránky Oty Ulče