Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996USA: Obama a zahraniční politika - 3
Jak vyjednávat, o čem se domlouvat s protivníkem, který dává přednost mému zničení i za cenu své vlastní smrti? To přece by byla marnost nad marnost, pouze ke prospěchu morbidních oponentů, jimž by se pokusem o nedocílitelnou domluvu dodávalo nezasloužené legitimity. Takto argumentoval nejen republikánský rival McCain, ale i Hillary Clintonová z opačného politického tábora.
Jak věru překlenout propast rádobydiplomacií budováním chiméry takového mostu? Obama v roli příjemce neutuchající kanonády začal ustupovat, manévrovat všelijakými kvalifikacemi a rozmělňujících nuancemi. Na svou podporu nejčastěji uváděl příklad užitečné diplomatické iniciativy, oné historické události s blahodárným dopadem, když v roce 1972 Richard M. Nixon, celoživotní zarputilý antikomunista, odjel do Číny k setkání a k plodnému vyjednávání s Maocetungem.
Jenže precedent, jakkoliv často citovaný, vůbec nepodporuje zdůvodnění oné iniciativy setkat a vyjednávat s individui kalibru Ahmadinežáda. Úspěch americko-čínského vyjednávání nezpůsobili aktéři tím, že se setkali, ale že došlo k dozrání podmínek předcházejících prvnímu podání pravice na uvítanou. Tehdy přece čínské vedení si dělalo značné starosti s přesunem, posilováním sovětských branných jednotek v blízkosti čínského teritoria, což Američané předpokládali a jako přátelské gesto na uvítanou jim předali podrobné mapy o rozmístnění sovětských sil, tak jak jim dodaly jejich satelité z kosmu, kam tehdy Číňané ještě nedovedli dosáhnout. Ti tehdy rovněž postrádali jak zdroje, tak technologii pro rozšíření domácí ropné produkce a Američané jim vyhověli.
Dlouhá řada příkladů potvrzuje zkušenost, že k užitečné dohodě nedojde setkáním protivníků, ale jejich uvědoměním si potřeby takové dohody na základě ne vždy zřetelných, okamžitě rozpoznatelných faktů.
Egyptský prezident Anwar Sadat a jeho překvapivá cesta do Jeruzaléma v roce 1977 nám poslouží takovým příkladem. Popud k ní přece dalo fiasko válečného útoku o židovských svátcích 1973 (Yom Kippur), následováno likvidací aliance se Sovětským svazem.
Snaha modernizovat zaostávající vlast přiměla Gorbačova k téměř každoročnímu setkávání s rivalem Reaganem a výsledkem byl konec studené války – mohutná událost moderního věku.
Dlužno poznamenat i jiný druh setkávání na nejvyšší úrovni, s žádným či dokonce neblahým dopadem. V roce 1973 Henry Kissinger a Le Duc Tho podepsali dohodu o ukončení vietnamského konfliktu a za toto úsilí byli obdařeni Nobelovou cenou míru. Míru značně problematického, jehož podepsané podmínky Američané dodrželi a vietnamští komunisté je ignorovali.
V roce 1961 do Vídně k popovídání přijeli Kennedy a Chruščov, oba s manželkami rozličného půvabu, a za pár měsíců kukuřičný Nikita poručil v Berlíně ztopořit Zeď Míru.
V roce 1979 došlo k slavnostnímu podpisu smlouvy SALT. Carter téměř vášnivými líbanci obdařil Brežněva, který rovněž za pár měsíců dal rozkaz rudé armádě vpochodovat do Afghánistánu.
Carter, posléze už jen bývalý prezident, zůstával přesvědčen o svém talentu mírotvorného diplomata a bez pověření Washingtonu se v roce 1994 pletl do neúspěšného dohadování se severokorejským diktátorem Kim Il Sungem.
Ano, užitečnost kontaktů vrcholných předáků se dovede značně lišit.
Důkladný je seznam bolehlavů, s nimiž se bude muset Obama potýkat:
Nukleárními znalostmi a transkontinentálním raketami disponující Severní Korea, neschopná uživit vlastní obyvatelstvo, a přitom partner zásadně nedodržující své závazky.
Po-sovětské Rusko, postupně se vzpamatovávající z potupného rozpadu svého imperia, nahradivší mrtvolnou marx-leniniskou ideologii patriotismem, nacionalismem, agresivními choutkami, s mocným trumfem (ropa a plyn) k dispozici.
Írán, pilně pracující na své první jaderné bombě, s níž zlikvidovat stát Izrael, tuto dosud existující potupu veškeré mohamedánské důstojnosti.
A touto apokalyptickou gradací se pak dostat až k Pakistánu, jakémusi prý našemu spojenci, který už nukleárně vybaven je. K dispozici odhadem má šedesát bomb.
Stát se 170 miliony obyvatel se rozpadá a přibližuje se ke stavu připomínajícím zcela již nefunkční Somálsko. (Doporučuji seznámit se s knihou Ahmeda Rashida Descent Into Chaos.) Současný prezident Asif Ali Zardari právě jmenoval svůj vládní kabinet, s druhem kádrů, kteří by se docela vhodně uplatnili jako ministři ve vládě Talibanu. (Například Israr Ullah Zehri, zastávající se oprávněnosti mučení a vraždy žen a dívek, pohřbených za živa. Mir Hazar Khan Birajani, nový ministr výchovy, je také pěkné kvítko. Věrohodným zdrojem je Nicholas D.Kristof, „The Pakistan Test,“ NYT, 23.11.2008). Konzervativní fanatismus se úspěšně zmocňuje i vysokých škol. Například na Punjab University v Lahore se dívky mohou pohybovat jen důkladně zahalené, zabalené, dominuje přísná segregace pohlaví, zákaz pití, flirtování, jakéhokoliv dotyku, též zákaz koncertů a likvidace oddělení hudební výchovy, pokládané za útok na islám a zradu Pakistánu. (Time, 16.10.2006).
Průzkumem veřejného mínění se zjistila téměř dvojnásobně vysoká sympatie pro Osamu bin Ladina (34%) než pro USA (19%). Po 11.9.2001 Američané obdařili Pakistán 10 miliardami dolarů. ISI (Inter-Services Intelligence), armádní zpravodajská služba, značnou část zdrojů poskytuje Talibanu. Tohoto oficiálního nepřítele předem informuje o amerických plánovaných protiakcích a podle toho pak i dopadají.
Přitažlivost islámského extrémismu pronikla do vedoucích armádních složek považujících současnou situaci za již existující ideologickou válku. „Bůh zničí Spojené státy v Iráku, v Afghánistánu a kdekoliv jinde.“ Takto se v roce 2003 vyjádřil Hamid Gul, generál ISI. (The Weekly Standard, 15.12.2008).
Poté, co záměr al-Kájdy rozpoutat v Iráku náboženskou sektářskou válku mezi Sunnity a Šíiry, se zcela nepovedl, došlo ke změně zásadní strategie, namířené k Indii, tam rozpoutat občanskou válku hinduisticko-mohamedánskou. A správnou přitažlivou kauzou se ovšem stal Kašmír, stát, jenž při dělení britského dědictví mezi Indii a Pakistán v roce 1947: vzdor islámské většině obyvatelstva, tamější vládce prosadil připojení k Indii, čímž došlo k problému, nevyřešenému dodnes. (OSN se Kašmírem zabývala od svého prvopočátku. Tehdy se na úsilí podílel diplomat Josef Korbel, otec posléze slavné Madlény.)
Krvavých teroristických útoků v oné oblasti Kašmír a Jammu zdárně přibývá - z pouhých sedmi v roce 1988 na téměř čtyři tisíce (3920) v roce 1992. Veteráni z války v Afghánistánu s tehdejším Sovětským svazem se stali zakládající členskou bází organizace s písmeny LET (Lashkar-e-Taiba). Tento LET je primárním nástrojem pakistánské ISI v jejím proxy („v zastoupení“) střetu s Indií. V červenci 2006 teroristé explodovali sedm bomb na železnici v Mumbai, se stovkami mrtvých a zraněných. V listopadu 2008 došlo k úspěšnému zásahu na několika tamějších adresách včetně dvou významných hotelů.
Obamovi je doporučeno, aby svou první zahraniční cestu podnikl právě do Pakistánu.
Při výběru členů budoucího Obamova kabinetu senátor John Kerry, v roce 2004 neúspěšný kandidát na úřad prezidenta, se oprávněně domníval, že Obama si ho vybere do prestižní role ministra zahraničních věcí (Secretary of State). Jednak měl Kerry příslušnou kvalifikaci, jednak mu Obama byl – či přesněji, měl být – zavázán, poněvadž zásluhou tohoto massachusettského senátora se tehdy ještě neznámý novic z Illinois mohl náramně zviditelnit svým pověřením k projevu na nominačním kongresu Demokratické strany.
Leč volba padla na úspěšně poraženou konkurentku Hillary. Jejich vzájemná antipatie měla své opodstatnění. „Styďte se!“ (Shame on you!) během primárek Obamovi několikrát opakovala, zatímco manžel Bill nashromádil 81 stran dlouhý seznam proti Hillary namířených invektiv.
Proč tedy vítězovo tak vstřícné gesto? Jednak si chtěl usmířit přece jen početnou obec zklamaných podpůrkyň jejich pokořené kandidátky. Tím, že by přijala nominaci do tak významné funkce (ústavně té čtvrté zcela nejvyšší: po prezidentovi, viceprezidentovi a předsedovi, v tomto případě předsedkyni, sněmovny reprezentantů v Kongresu), značně by se omezil její manévrující prostor v roce 2012 započít s protiútokem k dobytí Bílého domu. Svou rezignací na funkci senátora by ovšem ztratila důležitou mocenskou bázi.
Obama se též zajistil pro případ odmítnutí nabídky, totiž požadavkem adresovaným všem zájemcům do vyšších funkcí – tzv. disclosure („prozrazení, odhalení“) finančních konexí kandidáta a jeho rodinných příslušníků, jež by hrozily střetem zájmů (conflict of interest). Během kampaně Bill Clinton, notně angažovaný ve sháňce pro penězích pro svou knihovnu a nadaci, odmítl vyhovět. Kdyby tomu tak nadále mělo být, Obama by si oddechl, nepříjemná perspektiva mít dva ministry zahraničí (Hillary a Bill) by pominula a on se rozhlédl po jiném kandidátovi či kandidátce.
Bill ale k překvapení mnohých vyhověl a národ se tak mohl seznámit s všelikými pozoruhodnostmi. Na seznamu 205 000 dárců, poskytnuvších celkovou sumu 500 milionů dolarů, značnou štědrostí se prokázali zejména údajní filantropové z arabského světa Středního východu, ale nejen oni - se zřetelnými náznaky pachu onoho střetu zájmů. Příkladem nám poslouží třeba Kazachstán. V září 2005 k diktátoru Nazarbajevovi na návštevu přiletěl Clinton, v doprovodu kanadského finančníka Franka Giustry. Ten v Kazachstánu uzavřel výnosnou smlouvu na kutání uranu, načež se Clintonovi revanžoval sumou něco mezi 10 a 25 miliony dolarů.
Zpět k Hillary: trpká ovšem byla její porážka v primárkách. Vždyť se dlouho zdálo, že nominaci má zajištěnou, však se bez okolků začátkem souboje tak vyjádřila, že Obama bude jen pouhá nuisance, formalita, a ono ne.
Připusťme, že ji prezidentské ambice opustily a smířila se s rolí, jíž nemohla odolat, stát se jedním z pokračovatelů velikánů kalibru Thomase Jeffersona.
Ministerstvo zahraničí, ministerstvo obrany, Kongres a Bilý dům se spolu nezřídka sváří. Ve výčtu Obamových starostí jsem pominul Palestinu, kterou po už několika desetiletích pokusů považuji za beznadějně neřešitelnou. Rád bych přivítal tuto úvodní Obama-Hillary iniciativu: s krvelačnými záměry Hamasu zničit stát Izrael obeznámeni jsme. Jaké je ale stanovisko představitelů oné Palestinian Authoritys předsedou Mahmoudem Abbasem na palestinském území mimo Gazy?
Tam, kam pravidelně pumpujeme další a další miliony dolarů. Sdílím názor, že tamější veřejnost, včetně jejích předáků, je natolik posedlá nenávistí, sebevíc destruktivní, že řešení, jakékoliv usmíření zůstává beznadějně v nedohlednu. Z našich peněz financované palestinské mediální zdroje glorifikují zabíjení, sebevraždy – martyrdom (údajné „mučednictví“), výrobu paskvilů popírajících holocaust, dokonce s prezentací kremačních pecí, v nichž Židé spalují nevinná palestinská robátka.
Velmi bych přívítal iniciativu nastávající ministryně, že si dojde k Abbasovi a tyhle svinské nehoráznosti bez diplomatických nuancí zatrhne: okamžitě s tím přestat nebo od nás už nedostanete ani halíř.
Aspoň takový krok užitečným směrem.
* * *
Poznámka redakce:
Dovolujeme si upozornit čtenáře, že v těchto dnech vychází v nakladatelství Šulc-Švarc nová knížka Oty Ulče o nejrůznějších možnostech i nemožnostech našeho glóbu, tentokrát pod názvem Zašmodrchaný svět. Autor v ní začne zmínkou o přínosu i nevýhodách globalizace, podumá o dopadech přírodních živlů a od přírody, kterou dovede lidstvo jen málo ovlivnit, se přehoupne k odlišnému počínání lidí na různých místech planety, zvláště pak v Americe, kde tráví většinu života, a nepřehlédne ani křivolaké směřování mezinárodní politiky a její časté pokrytectví, co z toho si zaslouží převzít, imitovat a čeho se naopak vyvarovat.
* * *
Neoficiální stránky Oty Ulče
