Už od mládí jsem se zajímal o geopolitiku a strategické myšlení, protože jsem si jako většina vrstevníků musel klást otázku, proč právě Československo spadlo Stalinovi do klína a ne třebas Rakousko, přestože Československo patřilo k vítězným Spojencům a Rakousko se radostně připojilo k třetí říši a podílelo na nacistických zločinech. Jestliže jsem záhy pochopil, že žiji v zemi, pro niž není globální strategie jen teoretickou naukou, ale praxí všedního života (projděte si posledních 300 let české historie), pomohla mi k tomu i kniha Strategie včera, dnes a zítra švýcarského politologa, bezpečnostního experta a publicisty Urse Schwarze, kterou v uvolněné atmosféře roku 1968 stihlo vydat Naše vojsko. Tahle kniha mě silně ovlivnila a naučila se dívat na svět jinýma, poučenějšíma očima, dokázat nahlédnout za kulisy politického žvanění a propagandy všech barev duhy. Hodí se i do dnešního světa gender studií, BLM a LGBT+, kde většina lidí, kterým naskakují osypky, když slyší slovo válka, si tvrdošíjně odmítá připustit, že světu stále vládnou mocenské zájmy a že když například prosazují uhlíkovou neutralitu, rozkmitávají globální mocenské vážky, samozřejmě v neprospěch Západu. A protože dnešní progresivistické vysoké školy budou chrlit čím dál tím více takových lidí, bude i přibývat politiků, aktivistů a „expertů“, kteří poženou Západ do dalších a dalších Afghánistánů.

Je však třeba mít na paměti, že při prosazování mocenských zájmů platí, že každá země tak činí svým osobitým způsobem, poplatným její historii. A výjimkou nejsou ani Spojené státy. Schwarzova kniha je pak souhrnnou studií o celkovém vývoji vojensko-politického myšlení v této zemi a vzhledem k době svého vzniku si hlavně všímá americké strategie v době studené války, takže uvádí metody a matematické disciplíny (třebas teorii her), jež byly použity, aby tato válka nepřešla do horké fáze. Nicméně tři první kapitoly jsou věnovány vzniku americké strategické doktríny, která, jak právě prokázal debakl v Afghánistánu, ovlivňuje americké vojensko-politické myšlení dodnes a je odpovědná za řadu amerických strategických neúspěchů od druhé světové války až po ten současný.

Od amatérů k profesionálům

Urs Schwarz dokládá, že Američané si od samého vzniku Spojených států s ozbrojenými silami příliš nevěděli rady. Urputný boj za nezávislost proti červenokabátníkům jim vnukl odpor k pravidelné armádě a raději se spoléhali na občanské milice. Clausewitzův výrok, že „válka je pokračováním politiky jinými prostředky“ byl v pobožné Americe přijímán s hlubokou nedůvěrou jako nemorální, vhodný jen pro soupeřící, dekadentní evropské říše, od nichž je třeba dát ruce pryč. Po celé 19. století se příprava na válku pokládala ve Spojených státech za něco nepatřičného až neslušného, a „občanská válka podávala nová a nová svědectví o bezmezné důvěře v improvizovaní ozbrojené síly pod velením amatérů všeho druhu“ (str. 21 zmíněné knihy).

K posunu přispěl až prezident „Teddy“ Roosevelt, který se zasloužil o vybudování amerického oceánského loďstva, což byl první reálný mocenský nástroj, které Spojené státy měly.

Když neomezená ponorková válka císaře Viléma vtáhla Američany do první světové války, museli na zelené louce vybudovat Americký expediční sbor (AEF), který měl nakonec milion mužů, dosti tvrdý oříšek ke skousnutí pro pacifistickou americkou veřejnost, i když odhlédneme od ztrát ve výši 116 tisíc mrtvých a 200 tisíc raněných. Nejen ekonomika, ale také názor, že „pravidelná armáda ohrožuje demokracii“, vedl k poválečnému drastickému snížení stavu ozbrojených sil (s výjimkou námořnictva) a samozřejmě i k pověstnému americkému isolacionismu.

Je zajímavé, že v meziválečném období pokládali Američané za potenciálního nepřítele nejen Japonsko (obranný plán „Orange“), ale až do nástupu nacismu i Velkou Británii (obranný plán „Red“, str. 38). V obou plánech se však počítalo pouze s loďstvem v duchu Mahanovy doktríny, nikoli s pozemními silami, snad s výjimkou námořní pěchoty k ochraně Panamského průplavu a při podobných úkolech.

Američtí vojenští plánovači měli vždy tendenci k tomu kalkulovat jen s abstraktními vojenskými situacemi a jakýkoliv ohled na skutečnosti politického charakteru nechávali stranou, píše na téže str. 38 Urs Schwarz. A to už leccos napovídá.

Válka vylučuje politiku

V předvečer vstupu do druhé světové války ustavila Rooseveltova vláda Společný výbor (Joint Board) pro vypracování strategie všech složek ozbrojených sil USA, jenž předložil memorandum obsahující tuto pasáž:

Strategie musí být nejen spojena s politikou, ale musí brát v úvahu i tak těžko postižitelné faktory, jako jsou tradice, národní duch a vlny nálad veřejného mínění (str. 47).

Zlatá slova, která však byla vzápětí oslyšena (a stále jsou). Například když se Londýn obrátil na Washington s návrhem na společnou obranu Singapuru, odpověď zněla NE, přestože obrana této základny před Japonci měla stejný význam jak pro Brity, tak pro Američany, takže naplňovala definici o spojení strategie s politikou.

Po Pearl Harboru se americké strategické myšlení zcela vrátilo k tradičnímu, rozštěpenému postoji. Jak vojáci, tak politici byli přesvědčeni, že válka se neslučuje s politikou. Například ministr zahraničí Cordell Hull se sám dobrovolně vzdal spolupráce na dokumentu o vojenské doktríně USA, který měl být předložen Rooseveltovi, s odůvodněním, že jako civilistovi mu nepřísluší se „účastnit“. Takže dokument, který měl určovat politiku USA za druhé světové války, byl předložen prezidentovi bez účasti ministra zahraničí! To ale není vše. Roosevelt po vyhlášení války nekompromisně vyžadoval, aby byl hlavně považován za vrchního velitele a pak teprve za prezidenta, čili za vojáka a nikoli za politika, aby si zdůvodnil své zasahování do vedení války a právo řídit Válečnou radu. Z ní však vyloučil „civilistu“ Cordella Hulla, takže americký ministr zahraničí vůbec nebyl informován třebas o jednáních, která za války vedl Roosevelt s Churchillem (str.53).

Americké oddělování vojenského uvažování od politického existovalo nejen na straně politiků, ale i vojáků. Právě tato svého druhu schizofrenie stála za sporem mezi Churchillem a Rooseveltem ohledně místa vylodění v Evropě, zda to bude Balkán nebo Francie. Ani veškerá výmluvnost britského premiéra nepomohla, neboť jeho slova se jako ode zdi odrážela od názorů amerických generálů, kteří nebyli schopni vidět invazi jinak než čistě vojensky:

V případě invaze na evropský kontinent existoval pro generála Marshalla (pozemní síly), admirála Kinga (námořnictvo) a generála Arnolda (letectvo) jen jediný problém, totiž rozdrcení německých armád zasazením drtivé převahy sil. Na každého, kdo mluvil o politice – tak, jak to stále dělali Angličané – se dívali jako na nepřítele brzkého a totálního vítězství (str. 63).

Na Churchillovy argumenty odpovídali, že jejich úkolem není řešit „politickou budoucnost“, tu přece vyřeší politikové, až Německo kapituluje.

Přímo v krystalické podobě vystihuje jednostranné myšlení amerických generálů během tažení v západní Evropě následující citát z pamětí generála Omara Bradleye, velitele 12. armádní skupiny US Army:

„Nedokázal jsem nalézt žádné politické výhody, které by mohly vyplynout z dobytí Berlína a pro které bychom se měli zříci nezbytného zničení německé armády na naší frontě. Jako vojáci jsme se s naprostým nepochopením stavěli k britské tendenci komplikovat válku tím, že bychom se starali o politickou budoucnost a zabývali se nevojenskými cíli...(str. 70)

Když jsem si toto nějaký ten měsíc po sovětské invazi 21. srpna 1968 četl, pochopil jsem, proč už druhá generace Čechů, Slováků, Maďarů a Poláků musí žít v komunistickém totalitním režimu.

Vyhrané války, prohraný mír

Od roku 1945 až po současnost opakují Spojené státy pořád tentýž scénář. Politici stanoví strategický cíl, pak předají řízení vojákům, aniž by je upozornili na důsledky jejich činů plynoucí z toho, jakými prostředky válku povedou, a když vojáci cíle dosáhnou, chopí se zase otěží a pokoušejí se vítězství využít k momentálním, módním politickým cílům, v minulosti proti rudému nebezpečí, pak za demokratizaci zemí, které o nic takového nestojí, a dnes třebas za práva žen a různých minorit, aniž by brali v potaz „i tak těžko postižitelné faktory, jako jsou tradice, národní duch a vlny nálad veřejného mínění“ – abych se vrátil k citátu ze str. 47 Schwarzovy knihy.

Existuje i výjimka, potvrzující pravidlo. Novou demokratickou ústavu Japonska dostal za úkol vypracovat velitel okupačních sil generál MacArthur, z jehož zupáctví si neustále utahuje Hawkeye Pierce v seriálu M.A.S.H., což ukazuje, jak neoblíben byl mezi hollywoodskými herci a intelektuály. Mělo by nás zarážet, že tento úkol nedostal žádný výbor Kongresu, žádný člen Trumanovy administrativy, žádní legislativci z Washingtonu, ale MacArthur! Avšak podle „nepolitického“ přístupu k válčení byl pro něj opravdu příslušný pouze velitel okupačních jednotek v Japonsku. A snad právě proto, že se mu do toho nepletl žádný politik a použil jen právníky ze svého štábu, uspěl a jeho ústava tvoří základ moderního demokratického Japonska. Fenomén, nad nímž musí člověk žasnout.

Zde na NP se pod články o Afghánistánu často objevují škodolibé komentáře o tom, že přece USA napřed vyzbrojily al-Káidu Usámy bin Ládina proti Sovětům, a pak se divily, že proti němu musejí samy bojovat. Pochybuji, že těmto komentátorům dochází, že tento vývoj je v historii velmi častý a že už zákon o půjčce a pronájmu za druhé světové války zafungoval obdobně – i tehdy poskytly USA moderní technologie Stalinovi pro boj proti Hitlerovi, které pak sovětský diktátor obrátil proti nim. Například prvními nosiči sovětských atomových pum byly strategické bombardéry Tu-4 neboli okopírované americké B-29, vojenské automobily sovětské armády zase měly základ v amerických náklaďácích GMC a Studebaker a stejně tak byly sovětské radary kopiemi těch amerických (k obsluze jednoho takového mě cvičili na vojenské katedře).

Dá se tedy konstatovat, že již druhou světovou válku Spojené státy sice vojensky vyhrály, ale s tím mírem už to není tak jednoznačné. Kvůli rozštěpu mezi vojenským a politickým myšlením musely polovinu Evropy postoupit Stalinovi a následně vést proti komunismu zadržovací periferní války se střídavým úspěchem. V Koreji alespoň udržely status quo, ale Vietnam ztratily. Tam je do války, kterou nakonec vzdali politici, zatáhl kapitán amerického torpédoborce USS Maddox, jenž patroloval v Tonkinském zálivu 28 námořních mil od pobřeží, aby odposlouchával severovietnamskou komunikaci. Dne 2. srpna 1964 na něj zaútočily tři severovietnamské torpédové čluny a odpálily svá torpéda z nesmyslné vzdálenosti 10 km. Maddox odpověděl palbou a jeden člun potopil. Z tohoto incidentu se pak vyvinul konflikt, který trval 9 let a stál Američany 58 tisíc mrtvých.

Aby mi bylo dobře rozuměno a nebyl jsem nějakým nesoudným komentátorem označen za bolševika či za Putinova agenta, nejde mi o žádné popírání či ostouzení amerických snah v boji proti komunismu či proti islámskému terorismu, Bůh chraň, ale o poukázání na rozpojené strategické myšlení, které tyto snahy stále dokola promrhává. V případě vietnamské války napřed nižší námořní důstojník bez jakékoli politické kontroly vyvolá konflikt s nedozírnými následky, poté vojáci převezmou od politiků zadání, které skoro dotáhnou do vítězného konce, když politici bez ohledu na příznivou vojenskou situaci hodí ručník do ringu. Vyhraná válka, prohraný mír.

Podle toho, jak se tento scénář opakoval během dalších konfliktů, od války v Zálivu, přes zásahy na Balkáně a v Libyi až po invaze do Iráku a Afghánistánu, se dá soudit, že v americkém vojenském myšlení stále panuje doktrína oddělování politických cílů od čistě vojenských operací, což vede k hájení mocenských zájmů Spojených států způsobem, který nebere ohled na politické konsekvence, přestože nic nemůže být političtější než mocenské zájmy. Odstrašujícím příkladem je Kaddáfí. V okamžiku, kdy se tento libyjský diktátor vzdal podpory terorismu, vyplatil odškodné za atentát na let Pan Am 103 u Lockerbie a slíbil „sekat dobrotu“, rozhodl se prezident Obama v roce 2011, zřejmě s vidinou „arabského jara“ před očima, zničit jeho režim vojenskou podporou povstalců, aniž by někdo ve Washingtonu uvažoval o globálně politických důsledcích. Patří mezi ně i nekonečné vlny nelegálních migrantů, které právě z destabilizované Libye zaplavují náš kontinent.

Jak se zdá, ani v 21. století američtí prezidenti, respektive jejich poradci, nedokážou zhodnotit politický dopad vojenských akcí, které nařizují – to je přece záležitost vojáků, ať si s tím poradí – a vojáci, věrní tradici, že „válka vylučuje politiku“, se zaměřují pouze na vojenské úkoly, a odmítají se plést do „politiky“ tím, že by řekli, jaké dopady splnění těchto úkolů může mít. Na straně jedné zřejmě nedokázali v Afghánistánu Bushovi říci a po něm Obamovi zopakovat, že po zlikvidování al-Káidy i s Usámou bin Ládinem nastal čas odejít, a když ten druhý vyžadoval pokračovat na základě pokrokářských chimér o demokratizaci zbytku světa, nechali to být, přestože se už nejednalo o vojenský úkol, ale o násilím prosazovaný projekt sociálního inženýrství, což nikde na světě trvale nefunguje, natož v kmenovém a klanovém Afghánistánu. A na straně druhé, takové poslání, jež se navíc zpočátku vůbec nepožadovalo, nemůže žádná armáda, byť po zuby vyzbrojená, splnit, jak ukázal průběh dvacetileté afghánské války s totálním debaklem na závěr.

Ke škodě nás všech.