Šestého srpna bylo výročí okamžiku, kdy se město i se svými obyvateli v roce 1945 v ohni a dýmu rozlétlo a částečně vypařilo. Co zbylo, když usedl prach, připomínalo krajinu z fantasmagorického filmu. Hirošima lehla popelem i se svými obyvateli. Je dobré se pozastavit a posmutnět nad ztracenými životy. Při vší té hrůze by však měli Japonci oslavovat ten den jako Národní svátek. Z absolutně krutých, zlých, po staletí udržovaných svou ideologií gaunerů se v důsledku těch dvou atomových bomb stal normální, velice úspěšný národ. Byl to generál MacArthur, kdo znal velmi dobře japonskou mentalitu a nedopustil, aby tehdy císaře - Boha - pověsili po válce za krk na špagát. (Ne, že by si to nezasloužil!) Musel vylézt ze svého zámku a svým, do té chvíle poddaným a jemu oddaným duším v rozhlase říct, že není, jak to do té chvíle Japonci za samozřejmost brali, jejich Bohem. Asi to chvilku trvalo, ale Japončíci se rozhlédli a zjistili, že je čas na shánění živobytí a na starost o rodinu a že to jde i bez císařova požehnání. To, že celá řada fanatiků spáchala harakiri a váleční zločinci byli soudem usvědčeni a po zásluze potrestáni, zemi, která byla na kolenou, velice pomohlo. Vyčistilo to vzduch pro tvoření nové, normální společnosti.

Ty dvě atomovky zabily krutou, zhovadilou ideologii. Doufám, že my dnes ještě nejsme v tom stadiu, že by pár facek a kriminály nestačily na napravení škod napáchaných dnešními levičáky, kteří scestné myšlenky svých bohů, Marxe, Lenina, Trockého, Alinského a Obamy povýšili na slovo boží, jako kdysi brali za slovo boží slova svého císaře Japonci. Důsledky byly a jsou nedozírné. Ne, ještě i s těmi fackami by se mělo počkat. Stále platí zákony, které ovšem relativističtí vůdcové levičáckého stáda ohýbají, kam to jen jde. Ať se nikdo neplete, je to vždycky doleva. Bílou a černou neznají. Vždycky najdou skulinku, aby se jasně napsaný zákon změnil do některého z odstínů šedé. Jestli však i slovo „zákon“ bude vypuštěno ze slovníku, musí přijít na ty facky. A pak je tam v rezervě ta bomba... Kam ale tu bombu v nejhorším případě hodit? A kdo ji vlastně dneska má? Těch, kteří chtějí převrátit naše životy naruby, je jako much a jsou mezi námi. Plácačka je selektivní. Facka taky. Čas však pracuje pro ně a Sorosové světa to vědí. Je čas se začít bránit.

Ti, kteří se dřív shovívavě smáli našim uprchlickým historkám z ráje socialismu najednou zvážněli. Bohaté ženské z předměstí najednou mezi společenskými radovánkami zjistily, co jejich dětem ve znárodněných školách fedrují do hlaviček učitelky organizované v nejagresivnější levičácké unii. Moc se jim také nelíbí, když přijde jejich syn z univerzity, při sobotní večeři jim přednáší z Marxova Kapitálu a pak odjede svým novým bavorákem dolů do města, kde se svými kamarády pomáhá místním Black lives matter nebo Antifa v drastickém demonstrování hněvu proti utlačování. Když pak začnou hořet policejní auta a ti „potřební“ si odnášejí z obchodů náruče zboží, které jim, jak jejich vůdcové říkali, patří, demonstrováním unavený mládenec sedne do svého bavoráku a jede se k mamince vyspat. Když vyleze kolem poledne z peřin, čeká na něj bohatě prostřený stůl.

Lidé, ukolébaní pohodou amerického života se však už začínají probouzet. Tuší už, že status „americký občan“ se všemi právy a garancemi už není nedotknutelný. Armáda těch, kterým ráno ještě za tmy zazvoní budík, aby nebyli pozdě ve fabrice či v dílně, kde pracují, ti, kteří nastartují svůj náklaďáček a pak půl či tři čtvrtě hodiny jedou, aby někomu pokryli střechu nebo vymalovali barák, či otevřeli svou garáž na kraji města, už dobře ví, kam v dnešním sporu patři. Americké vlaječky na autech, nebo ty velké vlajky na jejich domech i domcích říkají, jaká je jejich příslušnost.

Řekl jsem předtím, že je čas se začít bránit? Nejen bránit, ale i vyhrát. A začít od podlahy znovu. Jako ti Japonci.