Odpovědi na takovou otázku aby předcházela otázka, o jaké že hlavě by to měla být řeč: zda jen nějaká symbolická, ceremoniální, například po švýcarském vzoru, kde snad většina občanststva není schopna si vybavit jméno prezidenta či prezidentky helvétské konfederace. U sousedů v německé federaci prezident je rovněž sešněrován do role ornamentální, bez příležitosti mávat státem. Britská královna každý rok se s velkou pompou dostaví do parlamentu, kde přednese "řeč z trůnu", v níž oznámí své politické záměry, jak je pro ni napsala vláda. A četla by, i kdyby to byl příkaz k likvidaci monarchie či přestupu národa na víru buddhistickou (ač vzhledem ke skutečnému stavu věcí, jak se vyvíjejí, islám, povinné zmohamedánštění, je daleko realističtější prognoza.)

Na opačném konci Atlantiku a rovněž konci někdejší britské nadvlády, vítězný generál George Washington odmítl návrh stát se králem. Stal se prezidentem, ale se zřetelně monarchistickými pravomocemi nejen jako hlavy státu, ale i jejího vůdčího správce, administrátora, předsedy vlády. Taková kombinace, v západních zemích vesměs neexistující: tam jednak prezident s vesměs zaručeným funkčním termínem a jednak premiér a jeho vláda, držitelé autentické moci, jenže nezřídka s jepičí trvanlivostí. Příkladem nám poslouží tucty střídajících se vlád v Italii od konce druhé světové války.

Nepřímé volby hlavy státu v době čtvrté francouzské republiky, dodýchavší koncem padesátých let minulého století: historické obavy z bonapartismu - zrodu nového Napoleona, vedly ke sklonům vyjádřeným výzvou členům parlamentu "Hlasujme pro toho nejhloupějšího mezi námi!" Nejeden hlas obdržel i hollywoodský Kačer Donald, jistěže nikdy v legitimní roli galského zákonodárce. Zásluhou generála de Gaulla, a tak i se zrodem páté francouské republiky takovým taškařicím aspoň dočasně učiněn byl konec.

Po zrodu Československé republiky v roce 1918 tvůrci její ústavy se pokoušeli o kombinaci francouzského a amerického kapitalistického vykořisťovatelského mechanismu. Tolik málo si pamatuji z výuky na právnícké fakultě za stalinismu, v hanebných padesátých let na již nikterak staroslavné Karlově univerzitě.

- - -

Mnohé změny rodná země ČSR - ČSSR - ČSFR - ČR absolvovala. Nynější hradní pán jistěže není příznivcem role pouhé prezidentské atrapy. Přímá volba, i když se na ní třeba budou podílet podivíni s programem strany erotické, pirátské, neobolševické, vítězi utkání přispěje zaslouženou dávkou legitimity..

Vřele doporučuji neinspirovat se americkým vzorem, jemuž jsme tu za mořen vystaveni: to potrvá do prvního úterý letošního listopadu, příčiny pak k jásotu či zoufalství.

Důvodů je několik. Na rozdíl od jiných demokracií, určujících a dodržujících časový limit trvání volební kampaně - ve Velké Británii to bylo a třeba stále ještě jsou pouhé tři týdny - v USA to může být záležitost nekonečná.

Podivně děravé jsou i limity na výdaje kampaně. Nejvíc peněz pozře tuze lačná televize, jejíž tzv. negative advertizing má největší zamýšlený dopad. Víc než velechvála vlastního kandidáta zapůsobí zatracování jeho rivalů. Nutno platit štáby poradců, stratégů, profesionálů i amatérů dobrovolníků, náklady za dopravu, zejména tu leteckou - nezbytnost v tak velké, jinak nezvládnutelné zemi, výdaje za hotely, stravu, nájemné na potřebné prostory, dlouze takto dál. Závěrečný účet nikoliv v milionech, ale miliardách dolarů.

Americké volební vábení je též disciplínou mazání medem a vrhání blátem, s tradicí od počátku státu v osmnáctém století, se vzájemnými nevraživostmi v dobách již Jeffersona, Madisona, Adamse, Jacksona, s obviňováním ze zločinů, všelijakého loupežnictví.

Kandidátům nelze upřít jejich flexibility - ohebnost názorů, principů. Například v prozatím posledním (2008) utkání senátor Joseph Biden prohlásil, že by mu bylo ctí být running mate svého senátního kolegy Republikána John McCaina, jako jeho viceprezidentský kandidát, a poté co se stal Obamovým viceprezidentem, jímž je dodnes, nezmešká příležitost dřív obdivovaného McCaina ostře kritizovat.

Ústava omezuje setrvání v prezidentskému úřadu na pouhá dvě čtyřletá obdobi. (Výjimkou byl F.D. Roosevelt za 2. světové války, zvolen čtyřikrát.) Vzdor všeobecně sdílenému předpokladu, z dosavadního počtu 42 prezidentů pouze patnácti se znovuzvolení podařilo. Z nich první čtyři (Washington, Jefferson, Madison, Monroe) tak docílili v podmínkách předcházejících zrodu systému dvou soupeřících politických stran.

Významné historické postavy kalibru Harry Trumana a Lyndon B. Johnsona do Bílého domu povýšily z viceprezidentských pozic po smrti svých předchůdců (Roosevelt 1945, Kennedy 1963).

V případě, že by Obama neuspěl, sdílel by osud velikánů jako John Adams, John Quincy Adams, Grover Cleveland, William Howard Taft (jenž se do Washngtonu vrátil v roli předsedy Nejvyššího soudu).

- - -

"Raději budu pouze one term president, kdyby nezaměstnanost zůstala stále tak vysoká," Obama opakovaně zdůrazňoval a navíc se zaručoval, že jím připravený ekonomický stimulus ve výši sta miliard dolarů kýžený cíl dosáhne.

Jenže nedosáhl; v případě nezaměstnanosti ke změně došlo, jenže k horšímu.

Obrovským způsobem se rozmohla zadluženost země - za tři roky jeho prezidentování dluh vzrostl o víc bilionů (trillions) dolarů než za všech jeho předchůdců dohromady.

Zdroj tak kolosálního deficitu měl k dispozici perfektní jednoduché vysvětlení: vše zavinil jeho předchůdce Bush. Vysvětlení po víc než tisíci dnech v nejvyšší funkci stále trvá, nikterak s ochotou přiznání jakékoliv odpovědnosti za vlastní počínání.

Emailem jsem obdržel záběr velkého nápisu nad benzinovou čerpací stanicí s textem JESTLI JSTE V ROCE 2008 DALI HLAS NAŠEMU SOUČASNÉMU PREZIDENTOVI NA DŮKAZ, ŽE NEJSTE RASISTI, DEJTE PROSÍM V ROCE 2012 NĚKOMU JINÉMU NA DŮKAZ, ŽE NEJSTE IDIOTI.

Krátce poté jsem v televizi sledoval komentátora (Dick Morris, někdejší Clintonův poradce), jeho slova, že pro ty, kteří Obamu volili, není teď příjemné přiznat si svůj omyl. Může to ale mít blahodárný dopad, totiž uvědomění si, jak že lhal, úmyslně je podvedl. Internetem se hrnou litanie, seznamy padesáti či více Obamových nepravd, specificky, jedna za druhou.

Nicméně takový prezident s takovým výkonem svého znovuzvolení přece jen může dosáhnout. Tak prozatím potvrzují odborníci prognostici a prezentují hlavní pilíře jeho politické podpory:

Mladá genreace, zejména studentstvo, na něž stále - jen z částečným ochabnutím - působí Obamův magnetismus - ročník 2008, jeho dvě slova HOPE a CHANGE, naděje a změna, se zárukami YES, WE CAN.

Ženy, něžné pokolení, podlehnuvší jeho půvabu. S tak nesnadno pochopitelným fenoménem se tu obtížně potýkáme.

Pochopitelnější jsou sympatie z kruhů Latinos, Hispanics, katolicky potentně se rozmnožujících, jimž se Obama, s účinnou asistencí svého ministerstva (Department of Justice), zavděčuje svými iniciativami ve prospěch jejich v zemi ilegálně setrvávajících soukmenovců. Statistici vypočítávají, že s hispánskou podporou Obama bude téměř neporazitelný.

Jeho podpora z řad černošského etnika je ještě důkladnější, aspoň devadesátiprocentní, bez ohledu na Obamovo jakékoliv počínání.

K těmto pilířům do značné míry patří i rezervoár aspoň latentních, ale zcela určitě nejpočetnějších podpůrců, jimiž jsou vrstvy ekonomicky nejméně úspěšné, ona polovina národa, která daně neplatí a podpůrné požitky od státu inkasuje, s vědomím, že s takovým prezidentem požitky budou dál přibývat - ovšem i s přibývajícím zadlužením státu a příštích generací.

- - -

Konkureční Republikáni, takto na lopatkách, proč se konečně někdo z nich netroufne ozvat, vůbec se zmínit, vytáhnout trumf, který by Obamu musel spolehlivě zničit - přece důkazem, že je to podvodník, jak prokázano aspoň třemi jím předloženými falzifikáty: rodný list, Social Security Number, Selective Service Registration.

Není jejich mlčenlivost důkazem chatrnosti takového obviňování?

S touž otázkou se zabývám a leckde ve Washingtonu jsem se s ní vytasil. Dozvídám se interpretace, vzájemně se vesměs nevylučující:

Ztrapnění původních Obamových podpůrců, včetně senátora Johna Kerryho, který ho na na stranickém sjezdu 2008 doporučil na nominaci prezidentského kandidáta.

Pocit patriotické odpovědnosti, s vědomím, že zveřejnění skandálu by vedlo k důkladnému politickému a hospodářskému otřesu, ne-li kolapsu, ke zrušení platnosti zákonů, nominací do významných funkcí. Rovněž i z obav násilných reakcí mezi černochy, ve větší intenzitě, než jak před mnoha lety zažila metropole Los Angeles v devastované čtvrti Watts.

V neposlední řadě strach z násilí, jímž Chicago, Obamova báze, je přece proslulé. Ledajaké neveselé podrobnosti se lze občas dozvědět nebo aspoň domyslet a v každém případě z vlastních zdravotních důvodů o nich pomlčet.

To vše má důkladný dopad, na němž se značně podílejí sdělovací prostředky - téma, jež si zaslouží naši extra pozornost.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče