Ve Spojených státech se začínají ozývat hlasy, že vzpoura tzv. „hlubokého státu“, neboli páté kolony z předchozí Obamovy vlády, proti prezidentu Trumpovi může vést až k otevřené občanské válce. Momentálně je sice pozornost veřejnosti obrácena k zahraniční politice, ale vnitropolitická krize se prohlubuje. K osvětlení toho, jak je to vůbec možné, nepostačují jednostranné informace z oficiálních médií. Oponentní pohled s uvážením dalších zdrojů může ozřejmit i naši vlastní situaci.

Dosavadní pozvolná socialistická revoluce, probíhající v oblasti Západu, jako by ve své vrcholné fázi klopýtla. Narušil ji prudký rozvoj „protisystémových“ opozičních aktivit v různých zemích, s velmi hmatatelnými vítězstvími brexitu a zejména prezidentsví Donalda Trumpa.

Vládnoucí třída, těsně prorostlá s masmédii, začala ztrácet svou jistotu nad řízením plynulého procesu socialistické revoluce a dělá vynucené chyby. Potvrzují to výmluvné skutečnosti, které se vyjevily zcela ukázkově okolo zádrhelu Trumpova prezidentství. Pod napětím momentálního neúspěchu se naplno obnažil zakrývaný mocenský charakter a s ním spojené nadřazené chování socialistů ovládajících demokratickou stranu. Ukázala se jejich podstata s neoddělitelným autoritářstvím, které vyžaduje úplné podrobení ideologickým požadavkům a tvrdě trestá ty, kdo se mu nepodvolují. Když dojde ke sdílení moci, neuznávají socialisté opravdovou opozici, rozdílnou od té obvyklé falešné, například mnohých republikánů. Přestanou přijímat výsledky demokratických voleb a nechtějí vyjednávat o hledání společných zájmů. To se konkrétně děje po masivních porážkách nejen v prezidentských, ale i v mnoha souvisejících dalších amerických volbách.

Pod demokratickou slupkou

Především se ta jejich nadřazenost projevuje v až leninsky surovém slovním napadání a lživém očerňování opozice. Příznačné je překrucování významu pojmů a velmi časté je obvinění opozice z původních přečinů socialistů. Tak jsou například nová hnutí posměšně onálepkována jako populistická, i když přitom právě sami socialisté jsou ověnčeni desetiletími podbízivě líbivých, populistických vlád, jak dokumentují zcela výmluvně jejich astronomicky nezřízené státní dluhy.

V zájmu diskreditace a zničení protivníka je povoleno prostě vše, i popření svých předchozích tvrzení v názorovém kotrmelci. Křiklavě patrné je to na obvinění z proruské spolupráce. Kdykoli se dříve objevily průkazné zprávy o spolupráci vůdčích socialistů Clintona, Clintonové nebo Obamy s Kremlem nebo Pekingem, byly ihned odmítnuty zesměšněním coby konspirační teorie. Jen ten slogan sám vedl k zastavení diskusí A přitom nedávno šlo o faktické důkazy přítomnosti Johna Podesty, šéfa štábu kandidatury Clintonové, ve vedení firmy s ruskou vládní účastí. Po volebním debaklu ale socialisté otočili a útočí na Trumpa a jeho okolí právě se spekulativními a nijak nedoloženými, dříve tak odmítanými konspiračními teoriemi o jeho údajném spikleneckém spojení s Ruskem. Je tedy opravdu proruské jeho zvýšení výdajů na obranu, obnova nukleárních zbraní, podpora těžby ropy a nových ropovodů – vše, co dělal Obama právě naopak? Stačí přeci selský rozum. A proto zrovna teď socialisté opájejí své publikum „postpravdivostí“.

Největším paradoxem tu ovšem je, že taktika konspirační praxe byla vždy naprosto charakteristická pro přípravu všech totalitních režimů, a je i dnes. Vidíme, jak obzvláště posvátnou metodou je pro komunisty. Český filosof Rio Preisner, který žil od roku 1969 do své smrti v roce 2007 v USA, podrobně analyzoval chování socialistů a označil je jako „ortopraxi“ (ortodoxní praxi) levice. Mnohé ukázky konspirativní části této ortopraxe byly zřetelně odmaskovány v průběhu voleb i u americké demokratické strany.

Odboj stínové vlády

Vládnoucí socialisté neváhají použít proti opozici ani přímou administrativní perzekuci, jak to například provedl Obamův daňový úřad k zablokování aktivit Tea Party. Provalily se též důkazy, že Obamův aparát skutečně Trumpa špehoval, dokonce s pomocí dalších zemí. Tím končí veškerá myslitelná legrace. Avšak podobně dal navíc Obama svým dekretem pouze pár dní před odchodem z Bílého domu příkaz sdílet tajné informace z odposlechů agentury NSA s dalšími desetitisíci státních zaměstnanců a tak podpořil nekontrolovatelné průsaky indiskrecí. Tyto hanebné formy boje o moc ovšem nejsou ve veřejnosti široce reflektovány, protože příslušníci establishmentu v posluhujících masmédiích trvale uplatňují jednostrannou propagandu s cenzurou protinázorů. To donutilo Donalda Trumpa používat ke svému prosazení již v kampani, ale stále i nyní, provokativních internetových tweetů, za což je opětovně nepřátelskými většinovými médii pranýřován.

Také mnohé agresivní a krvavé útoky proti pokojným Trumpovým podporovatelům ve Spojených státech dokazují, že se socialisté impulzivně uchylují k násilí, když v demokratickém procesu prohrávají. Taktika vyvolávání společenského chaosu metodami násilí byla historicky vrcholem jejich strategie ke konečnému převzetí moci ve státě nastupující „revoluční elitou“, a to provedením vládního převratu.

Nyní je v USA patrně klíčovou operací socialistů vnitřní sabotáž Trumpovy vlády prostřednictvím souputníků bývalého establishmentu ve státní administrativě. To je onen „hluboký stát“, součást „bažiny“, kterou Trump slíbil vysušit. Příkladem jsou revolty nižších federálních soudců proti prezidentovým imigračním výnosům. Vnější sabotáž a destrukci vládního úsilí si americká levice úspěšně vyzkoušela v 60. letech při protestech proti vietnamské válce, tehdy ale vůči vládě demokratů prezidenta Johnsona. Dnes se zjevně připravuje tyto dva proudy odporu spojit a tím zachránit svou sto let postupující socialistickou revoluci tak blízko před cílem. Pro ni je to boj na život a na smrt, proto je i možnost otevřené občanské války opravdu reálná a vážná. Není ani vyloučeno, že prezident Trump je pod touto hrozbou nucen obrátit pozornost národa k vnějšímu ohrožení a omezit tím sílu vnitřní revolty.

Pozitivní je, že dosavadní odpor socialistů nezabránil Trumpovu vítězství, a tak je uskutečňování jeho programu stále možné. Mnozí naši spoluobčané, „vychovávaní“ naší ČT v direktivní linii EU, to však takto nevidí. Na mysl se dere otázka, zda by se mohl u nás objevit fenomén našeho Donalda Trumpa a jak by dopadl?