Spojené státy si v tomto roce připomínají dvě historická data, která otřásla Amerikou. 80 let od japonského útoku na Pearl Harbor a právě v těchto dnech uplynuvších 20 let od teroristických útoků na New York a Washington. Obě události byly do značné míry důsledkem liknavosti bezpečnostních a zpravodajských složek.

Obě události odstartovaly spravedlivou americkou odplatu.

Zatímco vyhlášení války Japonsku po útoku na Pearl Harbor z prosince 1941 lze z hlediska globálního a rovněž prizmatem samotné Ameriky, která svým podílem na celkovém vítězství markantně posílila svou vůdčí pozici světového hegemona, hodnotit s odstupem veskrze kladně, vyhlášení války islámskému terorismu, jež následovalo už necelý měsíc po 11.září invazí do Afghánistánu a později do Iráku, si znaménko plus rozhodně nevysloužilo.

Přineslo s sebou především fatální okleštění občanských práv a svobod a ztrátu soukromí ve prospěch všudypřítomného zaklínadla bezpečnosti. Američané viděli teroristy všude a také se podle toho chovali.

Přesto bych si dovolil polemizovat s nejrůznějšími variacemi výroku, že po 11. září už nikdy nebude nic jako bývalo. Ukázalo se, že to není tak docela pravda.

Během deseti let se Američané uklidnili (a to i tím, že přenesli hysterii z terorismu na Evropu) zjevně přece jen pochopili, že stoprocentně bezpečný nemůže být člověk nikde a relativně nejbezpečnější je v režimu diktatury.

Dnes však nastupuje forma terorismu, proti němuž otestované konvenční postupy nefungují. Mám na mysli kulturní terorismus spočívající ve zpochybňování západních kulturních hodnot a ideálů či mezinárodní orientace jednotlivých států. Klíčová jsou pro něj veškerá média a zejména sociální sítě.

Současná Amerika je oslabená a vnitřně rozdělená, převládá jakási celospolečenská deprese a eskalující napětí.Při pohledu zpět je také nutno konstatovat, že za posledních 20 let neměli Američané štěstí na výrazné (co do pozitivních činů, nikoliv jen slov a gest) a silné politické vůdce a osobnosti.

Řečeno s bulvárem, předěl v americké politice přineslo nejenom 11. září, ale zasloužila se o něj i legendární stážistka Monica Lewinská. Po její úspěšné misi v Bílém domě a následném procesu impeachmentu relativně úspěšného Billa Clintona se prezidentské křeslo pod vahou sílící radikalizace a vzájemné nevraživosti mezi demokraty, kteří považovali Clintonův skandál za pouhý banální přešlap, a republikány, již trvali na veřejné ostrakizaci hlavy státu, povážlivě rozhoupalo a ukrotit ho nedokázal zatím žádný z Clintonových nástupců.

Georg Bush mladší, o němž se nikoliv neodůvodněně tvrdilo že je nepříliš bystrým synkem z prominentní rodiny, rozpoutal po událostech z 11. září 2001 válku v Afghánistánu a především v Iráku, za niž si u demokratů vysloužil nelichotivé označení „BusHitler“.

Ani následný „Obamaefekt“ nepomohl. První černošský prezident Barack Obama měl uvolnit napětí, které ve Spojených státech panuje mezi Afroameričany a bílou rasou. Měl to být lékař, jenž vyhojí zejména rasistické jizvy minulosti, ale problém rasismu se během jeho vlády paradoxně ještě vyostřil.

Donald Trump dokázal šikovně vyplavat na vlně rozdělené Ameriky, využiv k tomu další eskalaci napětí mezi demokraty a republikány a názorového rozštěpení v rámci samotných stran. Po jeho zvolení se však americká společnost ještě více a radikálněji polarizovala.

Doposud posledním šéfem Bílého domu se stal Joe Biden, který sice proklamuje touhu po sjednocení národa, zatím se však prezentuje spíše důslednou „detrumpizací“ americké politiky, čímž naopak dává do pohybu veškeré odstředivé síly.

Nicméně i americký prezident je pouze produktem dvou hlavních znesvářených politických táborů.

Legendární americká demokracie sklízí tvrdé direkty, jež si často uštědřuje sama – trpí totiž chronickou nemocí průměrného manželství po 20 letech – také si uměle vytváří často až bizarní témata a sporné otázky, aby se následně měla na čem neshodnout.

Mao Ce-tung by to nazval papírovým tygrem.

A tento vnitřní predátor je momentálně největším nebezpečím pro celou Ameriku. Nebezpečím vnitřního rozkladu a roztříštěnosti zájmů.