2.2.2023 | Svátek má Nela


UKRAJINA: Trestanci u Wagnerovců

26.1.2023

Nedávno mi jeden kamarád položil otázku: „Je najímání odsouzenců k Wagnerovcům válečný zločin?“ Není to nezajímavá otázka a nemá jednořádkovou odpověď. Tak si o tom zkusíme promluvit.

Najímání zločinců do armády má dlouholetou tradici. Už kníže Děpold, když měl postavit kontingent na podporu tažení císaře Barbarossy, přidal do něj také nějaké vězně, kteří dostali nabídku, která se neodmítá. Zemi se ulevilo, ne tak císaři. Tohle vojsko se chovalo na cestě tam minimálně pochybně; v boji však byli velmi dobří a skončilo to tím, že se mnozí vrátili s majetkem. Britové před více než 200 lety také; podle některých zdrojů až 20% mužstva na přelomu 18 a 19 století bylo tvořeno nějakými přestupci (nicméně zřejmě ne vrahy, ti se ve věznicích dlouho nezdržovali, spíše pachateli méně vážných zločinů a vojenských přečinů).

Ovšem s pokročilejší civilizací se praxe najímat do boje kriminálníky omezila. Jsou zde však stále zajímavé dotazy, zejména v souvislosti s Wagnerovci na Ukrajině, kteří tak činí a najímají kriminálníky toho nejhoršího charakteru. Tyto dotazy zní například:

1. Je to v souladu s mezinárodním právem, zejména s IHL (international humanitarian law)?

2. Jaká je povaha Wagnerovců? Jsou to žoldnéři nebo kontraktoři?

3. Mohou za určitých okolností být považování za žoldnéře a za jiných naopak ne?

4. Odpovídá Rusko za jejich činy?

Odpověď na uvedené otázky se pokusím nastínit v tomto exkluzivním článku pro donátory a předplatitele, kterým tímto děkuji za podporu. Není vás mnoho, o to víc si vážím vaší podpory.

(1) Je v souladu s právem najmout odsouzené zločince do vojenské jednotky?

Pokud vím, žádná mezinárodní úmluva nezakazuje začlenit do bojové jednotky odsouzeného; samo o sobě to tedy válečný zločin není. Je zde nicméně jeden faktor, pro který to význam má – velitelskou zodpovědnost.

Je jasné, že ve válce se může voják dopustit zločinu. Je to nežádoucí, ale pochopitelné. Míra takového chování je však přímo ovlivněna postojem nadřízených. Totiž – pokud nadřízení takové chování netolerují, tak se k němu vojáci uchylují daleko méně. Typický příklad je armáda USA – její vojáci se v minulosti dopustili válečných zločinů, ale třebaže jejich potrestání nebylo dostatečné (např. My Lai), tak postoj armády nepreferuje páchání individuálních válečných zločinů a přijímá opatření, aby k nim pokud možno nedocházelo (u uvedeného masakru v My Lai došlo k utajování důkazů, posléze bylo před soud postaveno 26 vojáků, ale odsouzen jen jeden a i tomu byl trest zkrácen na zcela nepatřičnou mez. Lze však konstatovat, že svobodný tisk a veřejné mínění v demokratické zemi neumožnili věc ututlat a že postoj USA musel být odsouzení tohoto masakru, nikoliv povzbuzování ostatních, aby se chovali stejně). Naopak jestliže nějaký stát válečné zločiny přímo nařizuje (nacistické Německo) nebo otevřeně připouští a pachatele vyznamenává (současné Rusko), pak je zřejmé, že jednotlivce k páchání válečných zločinů pobízí.

Přímým důsledkem je pak „command responsibility“, velitelská zodpovědnost, která není vůbec novým institutem, ale od 40. let dvacátého století se vztahuje nejen na rozkaz ke zločinu, ale i na toleranci zločinu. Dodatkový protokol I. k Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949 o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů (Protokol I). v článku 86 odst. 2 říká toto: „2. Skutečnost, že porušení Úmluv nebo tohoto Protokolu bylo spácháno podřízenou osobou, nezbavuje jeho nadřízené trestní nebo disciplinární odpovědnosti, a to podle toho, zda věděli nebo měli informace, které by jim umožňovaly za okolností existujících v té době dojít k závěru, že podřízená osoba spáchala nebo se chystá spáchat takové porušení, a jestliže neučinili všechna možná opatření v rámci svých možností k zabránění porušení nebo k jeho stíhání.“

No a odpovězme si sami – když najmete do vojenské jednotky násilníky a vrahy a tyto pak namísto kontroly vyznamenáváte, byť víte o jejich zločinech, přijali jste patřičná opatření proti porušení IHL? Nepřijali. Veškeré válečné zločiny Wagnerovců padají i na hlavy jejich velení – a to až nahoru.

(2) Jsou Wagnerovci žoldnéři nebo kontraktoři?

Dobrá otázka. Nejprve si je definujme. Private military and security companies (PMSCs) nebo také private military contractors (PMCs), česky kontraktoři, jsou soukromé jednotky (často složené z veteránů ozbrojených sil nebo bezpečnostních sborů), které se na světě široce používají. Jejich pointa je, že nejsou součástí armády určitého státu, nejsou podřízení systému velení a nepoužívají armádní prostředky a hlavně – nemají se účastnit vedení bojů. Má to logiku – jestliže má například ropná společnost rafinérii v neklidné oblasti, proč by ji měla hlídat armáda za peníze daňových poplatníků? A na místní jednotky se spolehnout nedá, ty se mohou rychle rozmyslet, zejména, když jim neplatíte. Tak tedy musí mít vlastní jednotky a zaplatit si je. Kontraktory může používat i vláda, ale nemá tak činit pro vedení bojů – mohou cvičit jiné vojáky, zajišťovat bezpečnost, hlídat zajatce, obsluhovat určité systémy, ale neměli by vést přímé boje.

Kdo je podle mezinárodního práva žoldnéř? Je nepochybné, že zde probíhá mezinárodní ozbrojený konflikt. Tedy se uplatní Ženevské úmluvy a jejich dodatkové protokoly. Dle Dodatkového protokolu k Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949 o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů (Protokol I). platí Čl.47 (Žoldnéři):

1. Žoldnéř nemá právo na status kombatanta nebo válečného zajatce.

2. Žoldnéř je osoba, která:

a) je specielně najata v místě nebo v zahraničí k tomu, aby bojovala v ozbrojeném konfliktu;

b) skutečně se přímo účastní nepřátelských akcí;

c) svoji účast v nepřátelských akcích motivuje hlavně osobním ziskem a stranou v konfliktu nebo jejím jménem je jí skutečně slíbena materiální odměna podstatně převyšující odměnu slíbenou nebo placenou kombatantům podobných hodností a funkcí v ozbrojených silách této strany;

d) není občanem strany v konfliktu ani nemá trvalé bydliště na území kontrolovaném stranou v konfliktu;

e) není příslušníkem ozbrojených sil strany v konfliktu, a

f) nebyla vyslána státem, který není stranou v konfliktu k plnění oficiálních úkolů jako příslušník jeho ozbrojených sil.

Tyto body musejí být splněny kumulativně, tj. všechny najednou. Nepostačí ani jen většina z nich.

Wagnerovci jsou najímání k tomu všemu, jako PMC, ale i k přímému vedení bojů. Momentálně čelí i z obvinění z válečných zločinů například v Africe; mohu tedy konstatovat, že už nejsou PMC, ale že jsou žoldnéři – bojují za peníze v cizích státech a splňují výše uvedená kritéria.

(3) Mohou za určitých okolností žoldnéři být a za jiných nebýt?

Rozhodně ano. Rozdíl mezi žoldnéřem a kombatantem je například v bodě d) (viz výše) – jestliže povoláním žoldnéř bojuje v konfliktu, jehož se účastní jeho vlastní země, tak není v tu chvíli žoldnéř, ale kombatant své země. Jestliže Wagnerovci (ale jen ti ruští – pozn.) bojují pod velením Ruska za peníze Ruska a ve válce, které se účastní Rusko, jsou v tu chvíli v tom konfliktu kombatanti, ne žoldnéři. S tím souvisí vyšší ochrana podle IHL, ale na druhou stranu přičitatelnost jejich jednání přímo jejich velitelům a Ruskému státu. Zatímco za zločiny v nějaké africké zemi odpovídá vláda, která si je najala, ve válce na Ukrajině za ně odpovídá přímo Rusko. Tedy, ačkoliv je to fakticky žoldnéřská jednotka, v tomto konkrétním konfliktu jsou to ruští kombatanti. Pokud u Wagnerovců bojují cizinci (nemající ani občanství ani trvalé bydliště v Rusku nebo na Ukrajině), jsou to žoldnéři (a odpovídá, kdo je najal, tedy taky Rusko). A žoldnéřství samo o sobě je na Ukrajině dokonce trestné (podrobnosti jejich vnitřní právní úpravy ale neznám, zkusím k tomu někdy dohledat více informací). Pokud v ruské armádě jsou do řádných jednotek zařazeni cizinci, jsou to řádní příslušníci ozbrojených sil a tedy kombatanti. Já vím, právo je někdy složité.

(4) Odpovídá Rusko za jejich činy?

Jak jsme si naznačili, v případě, že jsou jako jednotka najati jako žoldnéři jinou vládou (například afrického státu), odpovídá za jejich činnost ta vláda, která je najala, pokud by spáchali nějaký zločin na její pokyn nebo s jejím souhlasem nebo tichým svolením (přičitatelnost je zde i tím, že se určité skutky tolerují nebo se jim nepředchází). Pokud by ho spáchali „sami o sobě“, přičitatelnost zde není.

Ve válce Ruska proti Ukrajině se dle mého názoru uplatní optika rozsudku Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii „Tadić“, který používá test celkové kontroly (overall control). V zásadě se to dá zjednodušit tak, že jestliže stát kontroluje určitou jednotku, nemůže se zprostit odpovědnosti za její chování. Kontrolou se přitom rozumí financování, voejsnká pomoc či spolupráce, zahrnutí jednotky do plánování atd. To je v této válce beze zbytku splněno.

Závěr tedy je: Rusko odpovídá za zločiny Wagnerovců stejně, jako za své vlastní vojáky. Jestliže najímají do jejich řad násilné zločince, bude pro jejich velitele naopak těžší zprostit se velitelské odpovědnosti prokázáním, že učinili vše proto, aby k porušování IHL nedocházelo.

___________________________________________

K dyby mi někdo chtěl přispět na kafe, sdílím odkaz, lze zařídit i drobné měsíční předplatné asi za 50 korun, a děkuji za důvěru: https://www.buymeacoffee.com/martinbilyw .