Prožil jsem v Kyjevě dohromady téměř rok. V roce 1983 jsem byl vyslán na stáž do KIIGA (Kyjevského institutu inženýrů civilního letectví). Na škole se ke mně chovali jako k prominentní osobě – k nám v té době na Ukrajině vzhlíželi jako my k Západu.

Narazil jsem tehdy na skupinu českých studentů. Jednalo se vesměs o synáčky našich nomenklaturních prominentů, proto jsem se raději stýkal s několika polskými studenty a udělal si řadu přátel hlavně mezi Ukrajinci. Jednoho dne si mne vzal stranou odborný asistent na katedře a začal mne zasvěcovat do poměrů na Ukrajině. Vysvětlil mi mimo jiné latentní nenávist většiny Ukrajinců k Rusům, především v důsledku hladomoru v letech 1932-33. Mluvil tehdy velmi otevřeně a nabídl mi, že mi bude dělat občasného průvodce po Kyjevě. Náš rozhovor tehdy nezůstal bez povšimnutí – v nejbližších dnech se na mne obrátilo nezávisle na sobě několik kantorů a asistentů s prosbou, abych se nikde nešířil o tom, co mi tento člověk vyprávěl. V podstatě mi sice nikdo z nich přímo nepotvrdil, že s jeho názory souhlasí, ale všichni jej chránili před tím, abych jej udal.

Tehdejší pobyt v Kyjevě na mne dosti silně zapůsobil: v centru města jsem tehdy denně vídal žebrající beznohé válečné invalidy, kteří sice měli hruď posetou metály, ale pohybovali se bez špetky lidské důstojnosti na dřevěných deskách na kuličkových ložiscích místo invalidních vozíků; potkával jsem kultivované lidi evropského vzezření, ale i typické ruské burany v teplákách. Zažil jsem sledování a odposlouchávání telefonů. Jednou mi volal do mého hotelového pokoje výše zmíněný asistent – můj průvodce po Kyjevu -, abychom se dohodli, kde se sejdeme. Dorazil jsem na místo o něco dříve a stal se svědkem toho, jak příslušníci milice mého průvodce legitimují a vyptávají se ho, na koho čeká.

Když jsem se snažil najít lepší hotel než ten, ve kterém mne ubytovala škola, všude mne odmítli, že mají plno. Druhý den si mne pozval prorektor pro mezinárodní záležitosti, aby mne přátelsky upozornil, že v Sajůzu není možno jen tak se ubytovat v hotelu, a předal mi potvrzenou rezervaci do nejlepšího hotelu v Kyjevě. Věděl přesně, v kterých hotelech jsem se pokoušel ubytovat.

Díky tomu, že jsem se během svého dvouměsíčního pobytu prakticky nestýkal s komunitou českých studentů, měl jsem příležitost poznat lépe život ukrajinských studentů a především vysokoškolských kantorů, kteří mne velmi často zvali k sobě domů, aby mne představili svým blízkým a mnohdy i svým sousedům a známým. Byli neobyčejně srdeční a pohostinní. Když poznali, že mi mohou důvěřovat, byli i nečekaně otevření. Troufám si konstatovat, že jsem tehdy porozuměl mentalitě Ukrajinců. Silně jsem tehdy vnímal jejich snahu o emancipaci, prakticky denně jsem se setkával s ukrajinštinou.

Před rokem 1989 jsem absolvoval ještě několik kratších služebních cest do Kyjeva. Z té doby si ještě vybavuji jeden zajímavý a možná signifikantní postřeh: během jednoho z pobytů v Kyjevě mne, coby svého kolegu, pozval k sobě domů i tehdejší ředitel obchodního zastoupení ČSA. Z jeho projevu jsem pochopil, že tento kovaný soudruh příslušníky "bratrského národa" zcela nepokrytě pohrdá. Cítil jsem, že je považuje za cosi jako mezistupeň mezi námi a opicemi. Chlubil se mi, jak zde kšeftuje s tenisovými míčky a jak mu "místní dacani" trhají ruce, když jim prodává naprostý šunt. Přitom já, už tehdy zapřisáhlý antikomunista, si v té době našel na Ukrajině řadu skvělých přátel.

V roce 1990 mi škola nabídla bezplatné kombinované studium, takže jsem v Kyjevě absolvoval několik dalších pobytů v celkové délce cca 300 dnů. V té době jsem už cítil emancipaci Ukrajinců i odpor k Rusku mnohem silněji.

To, že jsem měl možnost poznat život v Kyjevě, mne jistě neopravňuje k tomu, abych se bez pochybností odvážil komentovat současné události. Proto se podivuji, s jakou lehkostí a jistotou někteří "komentátoři" odsuzují násilí na straně demonstrantů a ospravedlňují zásahy ozbrojených složek, aniž by disponovali věrohodnými a ověřenými informacemi. Je nezpochybnitelné, že demonstrace měly dlouhou dobu velmi klidný a nenásilný charakter. Demonstranti demokraticky projevovali svůj názor na současný režim a žádali odstoupení zkorumpované vládnoucí politické reprezentace. Byl jsem v podstatě příjemně překvapen, jak dlouho se podařilo zachovat nenásilný charakter protestů. Je nepochybné, že v současnosti se mezi poklidné demonstranty zamíchali i náckové, chuligáni a jistě i provokatéři. Řada z nás si ještě dobře pamatuje, za jakých okolností došlo ke zdemolování pražské kanceláře Aeroflotu po vítězství našich hokejistů nad Rusy v březnu 1969. Jak čirou náhodou byly před kanceláří pár hodin před incidentem složeny hromady dlažebních kostek. K dalším podobným incidentům došlo i na jiných místech, například v Ústí nad Labem byla poškozena budova místního sovětského velitelství. Tehdejší protesty u nás jistě byly méně násilné, nicméně podle zastánců postupu ozbrojených složek na Ukrajině zřejmě tehdy měly i naše ozbrojené složky bránit pořádek i za cenu lidských obětí.

Řada mých ukrajinských přátel se mi v posledních dnech ozvala. Všichni se shodují v přesvědčení, že vlna násilí byla vyvolána provokatéry. Tomu nasvědčuje i fakt, že v počátcích násilí ozbrojené složky proti demonstrujícím nijak nezasahovaly. Mí přátelé jsou přesvědčeni, že to bylo proto, aby provokatéři mohli v klidu opustit bojiště dříve, než armáda a policie tvrdě zasáhnou. Upozorňuji, že mí přátelé nejsou žádní extrémisté či nacionalisté. Jedná se vesměs o vysokoškolské kantory na největší letecké universitě na světě.

Autor je kancléřem Konzervativní strany