28.6.2022 | Svátek má Lubomír


UKRAJINA: Mír pro naši dobu?

19.3.2022

Ruskou ochotu začít vyjednávání s Ukrajinou, tedy se zástupcem kyjevské vlády “nacistů a narkomanů” bylo snadné vnímat pozitivně různými způsoby podle preferencí každého čtenáře, ať již jako “důkaz blížící se ruské porážky”, nebo jako výraz ruské “ochoty se domluvit a rozumného realismu”, případně dokonce “humanismu a předcházení civilním ztrátám na životech”. 

Po úvodním oťukávání v Bělorusku, ozvláštněném mediálně využitým zabitím člena ukrajinského vyjednávacího týmu (blíže viz v tomto článku Ivo Cermana) následovalo 10. března 2022 setkání ministrů zahraničí Ruska a Ukrajiny v Turecku, jež však nepřineslo žádné překvapení. Jediným „pokrokem“ bylo, že Rusko ustoupilo od požadavku „denacifikace“, a tedy milostivě uznalo Zelenského za vhodného k jednání. Ani to však nebylo tak žhavé, protože z následujících vyjádření vyplynulo, že Zelenskyj by mohl zůstat prezidentem, ale za premiéra by musel mít někoho Rusy vybraného. Kromě toho pokračují ruské požadavky: uznání Krymu pro Rusko, uznání „nezávislosti“ Doněcka a Luhanska (otázka, jestli v současných hranicích nebo původních, tj. asi dvojnásobných), neutralita Ukrajiny a žádný vstup do NATO. A aby nebyla nuda, tak během toho jednání Lavrov ještě přidal hlášku, že Rusko na Ukrajinu ani na nikoho jiného nikdy nezaútočilo.

Je otázka, co přesně by pro Ukrajinu znamenala “neutralita” a zda by odpovídala vzoru spíše finskému nebo běloruskému, případně jak moc by s tím byla spojena další vojenská omezení. Jedinou možností, jak by neutralita mohla reálně fungovat, by byla závazná garance ze strany NATO proti jejímu porušení, tj. ne pouze “respektovat a neohrožovat integritu” jako v budapešťském memorandu, nýbrž závazek aktivně vojensky vystoupit proti jejímu narušení. Tedy by se jednalo fakticky o obranu skrze NATO bez formálního členství. Tato garance by pro Rusko byla evidentně nepřijatelná a patrně by byla nereálná i pro NATO.

Proto by přijetí výše uvedených ruských požadavků znamenalo pro Ukrajinu to samé co Mnichov pro Československo v 1938. Jenom by to nebylo bez boje. Takže by to byl takový „Mnichov se ctí“, ale se stejným výsledkem. Ukrajina by byla oslabena teritoriálně a zlomena morálně. A Západ (přinejmenším jeho více “humanističtí” členové) by to vzal jako záminku se na ni už na příště vykašlat a dál se soustředit na boj proti klimatu, případně na utlumení sankcí, protože už by byly „zbytečné a bránily by dialogu“. Takže postupem času by tam Putin mohl vesele zasahovat, posílat zelené mužíky, pěstovat si tam další separatisty, dělat „speciální operace proti nacistům“ a už by to nikoho nevzrušovalo, protože „vždyť si to tak dohodli, to je jen mezi nimi a nás se to netýká“ (podrobněji a velmi výstižně popisuje rizika plynoucí z tohoto vyjednávání v tomto článku Martin Bílý).

Rusko k vyjednávání očividně přistoupilo ve stylu “vedení války jinými prostředky” a účelově mává vidinou míru jako vábničkou, přičemž zároveň ostřelováním měst “jemně” naznačuje, že Ukrajina/Západ mají být “rozumní”. Za těchto okolností je pozitivní, že se Zelenskyj do této pasti nenechal chytit. Ale to vede k otázce, kudy tedy vede cesta k míru, který nebude jen přestávkou pro další konflikt.

Teoreticky existují čtyři základní možnosti, které z pohledu Putina vypadají takto:
- plné vítězství, vazalizace Ukrajiny
- částečné vítězství, tj. dosažení dílčích úspěchů, které bude možné vnitropoliticky prezentovat jako “splnění plánu”
- porážka, tj. nedosažení žádných úspěchů v kombinaci s utrpěnými ztrátami, viditelné nesplnění plánu
- úplná porážka, tj. výrazně velké ztráty vedoucí ke svržení Putina

Čtvrtá možnost ve formě nějakého “tažení na Moskvu” byla od začátku nereálná. Její alternativou je svržení Putina vnitřním převratem, ale ani to není příliš pravděpodobné. Putin se jako vojevůdce a stratég sice příliš nepředvedl, ale přesto lze předpokládat, že k otázce vnitropolitické “stability” a zejména své osobní bezpečnosti přistupuje podstatně zodpovědněji a důkladněji. První možnost je již také naštěstí passé. Zbývají tedy druhá a třetí, které navíc kolísají v míře své intenzity, tj. jak moc dovolit Putinovi “zachovat si tvář” a jak moc se snažit mu “pustit žilou”. Hranice mezi nimi je celkem nejasná a rámcově ji lze vést na úrovni návratu ke statu quo před 24. únorem 2022.

V morální rovině přirozeně převládá příklon k třetí možnosti ve stylu “nemůže mu to jen tak projít”. Té však oponuje široké spektrum zastánců druhé možnosti – namátkou na německém příkladu: komunisté z Die Linke, “ultrapravice” z AfD a “pacifisté” ze Zelených a SPD. Ti jsou motivováni převážně ideologicky, ale na této straně pomyslné barikády s nimi stojí i ekonomičtí a političtí “pragmatici a realisté”, kteří prosazují totéž s odvoláváním se na “rozum” (do této skupiny patří třeba i brexitový mág Dominic Cummings).

Jejich argumenty působí logicky. Nejde o klasický dezinformační evergreen ve stylu “chudák Rusko je utiskované zlým Západem/NATO, a proto se musí bránit a je správné mu vyhovět” či “Rusko je neporazitelná síla, kterou je lepší nedráždit, a kdo to zkusí, tak na toho poletí atomovky” (příklad sofistikovanější viz zde, příklad primitivnější deklarující oba tyto styly zároveň viz zde). Naopak se vyjadřují ve smyslu “Putin je racionální, chápe, že se přepočítal a ´naběhl si´, takže teď stačí ho netlačit do kouta a nabídnout mu přiměřeně důstojnou cestu ven, on ji rád využije, poučí se, válka skončí, bude mír.” Tato myšlenka “deeskalace” zní rozumně a výsledek vypadá lákavě. Ale je to omyl.

Proč? Podrobnou odpověď lze najít například v tweetech, které píše Kamil Galeev (@kamilkazani) na Twitteru a časem snad i na Substacku, týkajících se současné ruské elity i vnitropolitické situace. S ohledu na délku tohoto textu zde uvedu jen jeden z prezentovaných argumentů, a to ten založený na teorii her:

Jeho základem je obecně známé Vězňovo dilema, tj. zda se zachovat kooperativně a nekonfrontačně (tedy v daném příkladu spolupracovat s partnerem a mlčet), anebo zda se chovat konfrontačně (v daném příkladu podrazit partnera). Při oboustranné spolupráci je škoda menší než při oboustranné konfrontaci. Ale háček je v tom, že pokud jedna strana zkusí spolupracovat a druhá ji podrazí, tak veškerá škoda padne na neúspěšně spolupracujícího a podrazák se škodě zcela vyhne, tj. tato varianta nabízí pro jednu stranu maximální zisk. Korekčním mechanismem je skutečnost, že pokud k tomu dojde, tak se podvedená strana poučí a v dalším kole půjde do konfrontace, což spustí spirálu konfrontace, na níž obě strany prodělají. To říká teorie. A jaká je praxe?

Dominic Cummings a další stoupenci “rozumného přístupu” zdůrazňují, jak je tvrdý přístup vůči Putinovi riskantní a jak je nutno deeskalovat napětí. Tedy v daném dilematu nyní jedna strana fakticky předem deklaruje, že hodlá zvolit spolupracující možnost. A jaká je tedy logická reakce druhé strany (Putina) pro maximalizaci svého zisku? Konfrontace, tedy snaha z dané situace “vytřískat co nejvíce”. Buď v krátkodobém horizontu, tj. z aktuálního boje na Ukrajině, anebo v dlouhodobém, tj. vyklouznout z Ukrajiny bez “ztráty tváře”, doplnit síly skrze užší spojenectví s Čínou a zkusit to příště znovu a lépe.

A co ten korekční mechanismus? Ten nefunguje, pokud se jedna strana chová natolik předvídatelně, že její soupeř začne věřit, že ví, jakou možnost tato strana zvolí. To přirozeně soupeře bude motivovat k volbě možnosti maximalizující jeho zisk. A jakou možnost Západ zvolil vůči Rusku ohledně války v Čečensku, radaru v ČR, Gruzie 2008, Ukrajiny 2014, války v Sýrii atd.? Opravdu to působilo, že v rámci korekčního mechanismu dochází k poučení se a ke změně přístupu vůči Rusku? Nebo spíše jako dlouhá řada silných slov a “červených linií”, ze kterých se nakonec vyklubala jen prázdná gesta? Jako série rozhodnutí znovu a znovu volit tu spoupracující variantu? Odpověď je zřejmá, i když uznáme, že Putin není šílenec a že je schopen postupovat “rozumně”. Vlastně právě proto.

Když Rusové ovládnou Mariupol, případně obklíčí Kyjev, civilní ztráty budou narůstat, válka časem mediálně zevšední a zájem západní veřejnosti opadne, tak lze předpokládat silný tlak na ukrajinského prezidenta, aby byl „rozumný“ a “zachránil životy”. Ale pokud se tomu podvolí, tak Putin bude moci „vyhlásit vítězství“. Na veškeré ztráty se zapomene a za pár let se to bude celé pamatovat jen jako „Velký Putin zaútočil, prosadil si svou a vyhrál“. A to bude také poučení, které si z toho Putin nebo nějaký jeho nástupce vezme. Bezprostředně po Ukrajině proti NATO Rusko nepůjde, ale s Moldavskem nebo Gruzií už to není tak jisté. Ale za pár let, třeba už za Putina II., který navíc nepodcení přípravu a bude lépe koordinován s Čínou, kdo ví? Pak bude důležité, jaké si bude Rusko (a Čína) pamatovat poučení z této „speciální operace“.

Snaha nechat Putina v jeho současné chybě co nejvíce “vykoupat” a snaha zvednout politickou cenu pro něj natolik, aby po ukončení boje na Ukrajině už pro něj bylo nemožné udržet mýtus “silného a vítězného báťušky Putina”, takže se po zbytek života už bude zabývat jen potlačováním vnitroruských pokusů o své svržení – to vše působí cynicky a krvelačně. Ale bohužel to je hluboce racionální, nejen z pohledu Západu, ale i Ukrajiny. A z dosavadního postoje Ukrajiny k vyjednávání se zdá, že Zelenskyj si uvědomuje, že cena za “rychlý mír” by z dlouhodobého hlediska byla příliš vysoká.

Víme, jak to dopadlo ve třicátých letech 20. století, kdy si Hitler “naběhl” až příliš pozdě a válka byla dlouhá a světová. Díky ohodlání Ukrajinců to tentokrát může dopadnout jinak. Ale nemusí. V článku na odkazovaném tweetu je to výstižně shrnuto: “Racionální a zodpovědné chování Spojenců přesvědčilo Hitlera, že jsou to předvídatelné holubice. Takže se snažil maximalizovat své zisky jestřábím postojem ke konfrontaci. Byl si velmi jistý, že mu vyhoví, protože v předchozích letech se Spojenci velmi snažili usilovat za každou cenu o deeskalaci a kooperaci. Spojenci věřili, že tento postoj je bezpečný, ale ve skutečnosti byl destruktivní. Čím více se snažili o deeskalaci, tím více bylo pro Hitlera racionální stupňovat své požadavky. A když jednou už Spojenci nemohli ustoupit, tak byl Hitler velmi překvapený. Tak došlo k druhé světové válce. A stejně tak může dojít i ke třetí.”