„Plán B“ zemí visegrádské čtyřky, který počítá s uzavřením „jihovýchodního koridoru na linii (Albánie) – Makedonie – Bulharsko v případě, že se uprchlickou vlnu nepodaří zastavit v Turecku a Řecku, vzbudil v západní Evropě a hlavně v Německu a hlavně ve vedení CDU a hlavně u kancléřky Merkelové poměrně velké znepokojení. Merkelové plán A totiž spočívá v tom, že za mohutný finanční příspěvek EU (mluví se o sumě přes 3 miliardy eur, turecké představy jsou ovšem vyšší) turecké úřady zabrání nekontrolované migraci uprchlíků z tureckého území na řecké ostrovy a vybudují na svém území „hotspoty“ (zařízení, kterému se přikládá podobný zázračný účinek, jaký prezident Zeman přičítá „dronům“). Odtud se pak EU zaváže ročně odebírat kontingent 200 – 300 tisíc uprchlíků, kteří budou přerozděleni mezi jednotlivé unijní země podle závazně stanoveného pevného koeficientu. Je zjevné, že paní Merkelová by tak vlastně obhájila (snad se ztrátou jedné květinky) svou politiku otevřených dveří a zachránila tak aspoň dočasně svou politickou kariéru. Není mi jasné, jakou má kompetenci předjednávat takhle celounijní řešení (tedy jakou jinou kompetenci než „právo nejsilnějšího“). Evropa se tak vydává všanc zároveň tureckému a řeckému vydírání (Řecko prokázalo svou naprostou neloajalitu už svým vyděračským postupem v hospodářské krizi, je ovšem pravda, že teď je asi v dost zoufalé situaci: jakmile by přestalo fungovat jen jako hladce průchozí koridor pro statisíce „turistů“ do Německa a imigranti by se začali v zemi štosovat, vznikly by mu vážné problémy.)

O to, aby příliv migrantů nevyschnul, se postará především Rusko, které se pevně zaklínilo do Sýrie (Západ už neměl absolutně sílu, energii a ani chuť mu v tom zabránit). Turecko bojuje najednou proti Asádovi a chtě nechtě i proti jeho ruským spojencům, proti Kurdům, zjevně jediné domorodé síle schopné vzdorovat Islámskému státu, a ovšem taky proti Islámskému státu, jenže až na třetím místě. Američané Irák už dávno vyklidili a na přímou účast svých jednotek v celé oblasti už nikdo ze Západu nepomýšlí. Je tam tedy zaděláno na mnohaletý vleklý konflikt a na to, že uprchlický proud nevyschne.

Nedivím se těm lidem, kteří z toho pekla utíkají, co jim zbývá. Kdysi dávno, na počátku „arabského jara“, stála představa, že se pomoc oprávněně nespokojeným lidem ze zemí s ukrutnými diktaturami poskytne formou know-how. Abychom se nemuseli moc stydět (nenechali jsme je na holičkách) a zároveň nás to moc nebolelo. Navíc nikdo na západě nedělal rozdíl mezi státy jako Libye, Sýrie nebo dokonale rozvrácený Irák na jedné a Egypt či Tunisko na druhé straně. Ne v tom, zda se jim má pomoc či ne, ale jak jim pomoci. Je se bát, že teď nás bude urovnání takhle vzniklého chaosu bolet o mnoho víc. A ne v severní Africe a na Blízkém východě, ale u nás doma.

„Záložní plán B“, o němž mluví visegrádské země, je víceméně zoufalá varianta. Nejde o to zavřít hranice, ale zařídit, aby jako skutečné hranice sloužily – to jest tak, že je možné je překročit jen na vyhrazených místech a se souhlasem kompetentních orgánů příslušné země. V Maďarsku se plot ukázal jako funkční – jenže nemělo by se zapomínat, že nestačil k tomu, aby proud uprchlíků přibrzdil, nýbrž jen k tomu, aby ho přesměroval. Jakmile se za plotem začnou hromadit desetitisíce bezprizorných lidí, vznikne nová situace.

Visegrádské země jsou přitom dost neurovnané politické prostředí: Slovensko a Maďarsko očividně šilhají do Ruska, v Polsku a Maďarsku si vládnoucí strany přivlastnily víc politické moci, než kolik se na demokracii sluší, a Česká republika, poničená „protikorupční hysterií“, se od nich všech liší o hodně méně, než by se na první pohled zdálo. „Anitiislamisty“ či „xenofoby“, jejichž jakýmsi duchovním idolem je prezident Zeman, není správné srovnávat s Orbánem, ale rovnou s Jobbikem. Včetně té mohutné náklonnosti k Rusku. V4 je dosti nevypočitatelný celek, který teď pojí dohromady jen „společná tíseň“. A to je přece jen dost málo.

Nicméně jakási varianta k plánu paní Merkelové to je. Nebezpečí je jen v tom, že pokud se plán paní Merkelové bude realizovat tak, jak se dá očekávat, tj. že EU nacpe do Turecka, potažmo do Řecka miliardy eur, pak se tam jednak budou v „hotspotech“ hromadit statisíce lidí čekajících na „přerozdělení“ v EU, a další (bude jich možná o něco méně než teď, ale ne o moc méně) budou vesele a spontánně proudit osvědčeným jihovýchodním koridorem směr Německo. Německo pak buď hrabice zavře, nebo ne, ale bude už to vlastně jedno. A na „záložní plán B“ nebude mít už nikdo nejen chuť, ale ani sílu. A hlavně peníze, aby do Makedonie, Albánie a Bulharska lil ještě navíc totéž, co teď hodlá nalít do Turecka a Řecka, a vykoupil si tak jakýmsi tributem svou svobodu, za niž se už teď nedokáže ani pořádně vzít.

Nejvíc Němce a paní Merkelovou znepokojilo přizvání makedonského prezidenta a bulharského premiéra na visegrádský summit. Zasáhla plnou silou, vynutila si od obou jakési vyjádření loajality ke svému plánu A a přispěla zjevně k tomu, že „Pražská deklarace k 25. výročí V4“ je sice hezké a umírněné, ale zároveň dosti bezzubé prohlášení.

Paní Merkelová naznačila, že na tomto summitu EU ještě otázka přerozdělovacích mechanismů na příděly z Turecka nebude na talíři. Je to jistě taktické, až budou příděly na talíři (ročně dejme tomu tři sta tisíc pro všechny dohromady), nezbude už nic jiného, než si to přerozdělování dohodnout. Proč tedy proboha už teď nikdo nepoukáže na to, že iniciativy paní Merkelové zdaleka překračují její politické kompetence, že je to svým způsobem drzost, zaštítěná dobrou vůlí (nejlepší zaštítění pro každou drzost), a že jsou tu členské státy EU, které podporují integraci EU, ale zásadně nesouhlasí s tím, aby celoevropské záležitosti místo orgánů EU podloudně vyřizovala německá spolková kancléřka?

18. února 2016. Psáno pro Svobodné fórum