Erdoganova vláda je legální. Je ale také legitimní po tom, co dělá po nepovedeném puči?

Můj bývalý šéf Petr Nečas poskytl rozhovor internetovým listům, jenž vyšel pod názvem „Merkelová, brexit a EU“. Radost číst. Jeho přehled a schopnost analýzy připomínají, proč byl důvod si ho vážit, když byl politikem.

Jenže někdy Petr Nečas řekne něco, co přinutí člověka si zoufat. Na otázku „od neúspěšného pokusu o puč prezident Erdogan upevňuje moc, vyhazuje tisíce lidí z práce, do toho roste strach“ odpovídá:

„Chci jednoznačně říci, že v Turecku proběhl pokus o vojenský puč proti legitimní a legální vládě (Turecka). To, že z různých stupňů antipatie vůči prezidentu Erdoganovi ten či onen není schopen tuto elementární větu říci následovanou druhou elementární větou, že je v pořádku, že demokraticky zvolená, legitimní a legální vláda v čele s legitimním a legálním prezidentem (Turecka) tento puč odvrátila, je velká chyba... Měli bychom velmi vážit slova a jednoznačně vyjádřit podporu legitimní a legální vládě při potlačení vojenského puče.“

První, co mě napadlo, byla slova Shakespeara: „lady protestuje příliš moc“ (Hamlet, akt III, scéna II). Když člověk v tak krátké výpovědi redundantně zmíní frázi „legitimní a legální“ čtyřikrát, znamená to, že sám o tom není plně přesvědčen a potřebuje se ujišťovat.

Legální ano, ale legitimní?

Termíny „legitimní“ a „legální“ vedle sebe klade jako synonyma, leč ony přece označují jevy, které mohou, ale taky nemusí jít ruku v ruce. Legální je zákonné, legitimní je oprávněné, spravedlivé. O tom, že Erdoganova vláda je legální, není pochyb; otázkou je, zda je ještě legitimní po tom, co dělá po nepovedeném puči.

Vláda zvolená demokraticky je legální a zprvu i legitimní. Když však začne vládnout protiústavně, porušovat nejzákladnější lidská práva, ničit právní stát, svou legitimitu ztrácí a stává se nelegitimní. Tvrdit, že vláda demokraticky zvolená nesmí být svržena, jak se zdá naznačovat Petr Nečas, je nejen mylné, ale i škodlivé.

Hitler se v roce 1933 dostal k moci demokraticky a legálně, a legálně i vládl. Vše, co dělal, měl posvěcené zákonem. Ale tím, jak vládl, postupně legitimitu ztrácel, až se stal tyranem. Admirál Canaris připravoval na podzim 1938 převrat a zabití Hitlera, kdyby spojenci odmítli mnichovskou dohodu a Německu hrozila válka. Máme ho coby spiklence odsuzovat, nebo naopak litovat, že k tomu nedošlo?

Churchill v průběhu války přestal v Jugoslávii podporovat generála Mihailoviče loajálního legální exilové vládě, a začal podporovat komunistu Tita, efektivnějšího bojovníka proti Němcům. Bylo-li prioritou porazit Hitlera, nebylo správné podpořit ty nejefektivnější antinacisty?

Gottwaldova vláda vzešlá z voleb 1946 byla legální. Nebylo by pro nás lepší, kdyby ji v lednu 1948 vojenským převratem svrhli masarykovsky smýšlející důstojníci? K tomu nedošlo a onen puč v únoru ‘48 provedli soudruzi sami.

V roce 1958 francouzská armáda v Alžíru měla dojem, že 4. republika na ni kašle. Vypověděla poslušnost centrální, tj. legální vládě, převzala moc v Alžírsku a provedla výsadek na Korsice. Dala pařížské demokratické vládě ultimátum: nebude-li jmenován premiérem de Gaulle, bude následovat výsadek na Paříž. Pod hrozbou převratu 4. republika kapitulovala a umožnila nástup de Gaulla k moci, pak legitimizován volbami a referendy.

Má Francie litovat, jak se de Gaulle v roce 1958 dostal k moci?

Nebezpečný princip

Nečasova slova jsou o to podivnější, že západní pravice ve studené válce proti komunismu aplikovala stejný princip, jako Churchill v Jugoslávii ve válce proti nacismu: podporovat ty, kdo jsou nejefektivnějšími bojovníky proti expanzi totalitního nepřítele, ať už přišli k moci demokraticky, či ne. Papadopulos a Pinochet byli efektivnějšími bojovníky proti komunismu než Papandreu a Allende.

Lidsky je pochopitelné, že se Petru Nečasovi nelíbí, když plukovník a státní zástupce svrhnou legálního premiéra. Ale princip, který razí, je nebezpečný a nemoudrý.

I dnes máme smrtelného nepřítele, jakým byly nacismus a komunismus; je jím islamismus. V boji proti němu musíme podporovat ty, kdo jsou nejefektivnějšími bojovníky, bez ohledu na to, zda byli zvoleni demokraticky, ba bez ohledu na to, zda demokraticky zvolené vlády svrhli. Nelituji, že neislamistický generál Sísí svrhl v Egyptě demokraticky zvoleného prezidenta z Muslimského bratrstva; lituji, že nezodpovědní politici dopustili, aby v Egyptě byly vypsány volby, v nichž Muslimské bratrstvo vyhrálo.

Demokratické volby nejsou nejdůležitější. Mnohem důležitější jsou vláda zákona, náboženská tolerance, přátelství vůči nám a nepřátelství vůči nepřátelům a individuální svoboda.

Nevím, jaké byly pohnutky tureckých pučistů, ale když vidím, co Erdogan v zemi dělá, říkám si: chudák země, chudáci svobodymilovní Turci.

LN, 26.9.2016

Autor je ředitel Občanského institutu