Ambice tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana nemají zřejmě břehy. Občas se zdá, že by byl nejraději sultánem, ne “pouze” autoritativním prezidentem osmdesátimilionové země. Nikdy se totiž netajil přímou inspirací v moci Osmanské říše. Jeho novoosmanské hodnoty jej dovedly k rozdmýchávání občanské války v sousední Syrské arabské republice (SAR). Proti tamějším, a současně i vlastním, Kurdům zde také podporoval Islámský stát. Rozličné skupiny náboženských extrémistů ostatně využívá průběžně. Přičemž některé – když jim syrská půda hoří pod nohama – pašuje do Libye. Aby opět bojovaly za jeho zájmy v dalším arabském bratrovražedném konfliktu.

Erdoganův úprk od kemalismu, nezákonná těžba plynu v řeckokyperských výsostných vodách, ba ani zločinné zásahy proti Kurdům (spojencům Spojených států) neměly na Západě dlouho odpovídající odezvu. Stačilo, že v Sýrii podkopával zájmy Íránu, případně Ruska. Nebo plus minus vytvářel uprchlický vlnolam. Byť ani to se neobešlo bez „drobného“ politickoekonomického problému: masivního vydírání názorově bloudící Evropy.

Ostentativní nátlak bohužel posud pokračuje. Ačkoli jde říci, že EU vůči němu konečně reaguje poněkud asertivněji. Což však neznamená, že nemohou vznikat další migrační problémy, jelikož v SAR se opět intenzivně bojuje. Jde o severozápadní provincii Idlíb. Do ní postupně prchli (islamističtí) vzbouřenci z míst, kde získal vojenský vrch Asad. De facto se do pohraniční oblasti přemístili pod erdoganovská ochranná křídla.

Reálná možnost jejich potření v rámci operace „Idlíbský úsvit“ by znamenala pro tureckého vůdce vážný neúspěch. Ztratil by tvář před domácí populací, jež má občas chuť si myslet, že cizinci Malé Asii skvělého prezidenta závidí. Poškodilo by ho to také v očích regionálních konkurentů, k nichž patří jak státy obou stran Perského zálivu, tak stále nacionalističtější Izrael.

Co se týká samotné Turecké republiky, má nemalé problémy kvůli ekonomickým sankcím. K čemuž se přidalo, že zdejší lidé přestali snášet blízkovýchodní utečence. Jejich počet přesáhl tři miliony a nastala nerudovská otázka kam s nimi. Erdogan zřejmě původně počítal s vymístěním jejich části právě do Idlíbu, kde měli vytvářet bezpečnostní bariéru. A zároveň předmostí k dalšímu bezostyšnému vměšování do záležitostí Damašku. To teď padá. Ba co víc! Začínají přibývat noví uprchlíci, z nichž někteří jsou asi nadobyčej nežádoucími hosty...

Asadovci, doslova i přeneseně krytí ruskou mocí, jsou dost jistí v kramflecích. Přes některé srážky s tureckými jednotkami, jež nezákonně operují na jejich území, zatím odmítají příměří a postupují dál. Jejich parlament se navíc jednomyslně usnesl na uznání faktu arménské genocidy. Toť z pohledu ankarských národovců vysloveně drzá msta. Když totiž krok domyslíme do konce, je současně jakýmsi „všimným“ Kurdům. Vůči nim se Turci dopustili řady válečných zločinů, a to zdaleka netoliko v této vojně.

Navzdory všem ostrým Erdoganovým slovům bude patrně Turecká republika nucena přistoupit na vážné kompromisy. Akceptovat stav věcí, jež poslouží zájmům Moskvy, ale nejspíš pramálo Bruselu. Pravděpodobnou se stává rovněž vyhlídka na stažení Američanů ze Sýrie, kde ilegálně „chrání ropná pole“.

Stále obtížněji udržitelnou se stává jejich pozice též v sousedním Iráku, jehož zákonodárný sbor si v lednu odhlasoval požadavek na odchod veškerých cizích vojsk. Předvolební USA tu nyní nabízejí umenšení okupačního kontingentu, zatímco NATO přijalo plán na rozšíření místní „výcvikové mise“. V podstatě se tak pomaloučku hledá cesta, jak bez ztráty květinky dohrát koncovku.

Obdobný článek publikoval slovenský deník Pravda