Před cestou mne zaujalo, že přímořské město Sousse, třetí největší město Tuniska, bylo osídleno dřív než Kartágo. Asi v 9. stol. př.Kr. Pravděpodobně Féničany. Sotva jsme se s manželem v hotelu zabydleli, vydali jsme se do města. Bláhově jsem se domnívala, že se projdeme a prohlédneme si výlohy tak jako u nás. Ale to jsem se velice mýlila. Sotva jsme vešli do ulic, vybíhali z krámků majitelé a nabízeli nám své zboží a všemožně se nás snažili vlákat dovnitř, něco mám prodat. Zpočátku to bylo zábavné, ale posléze nás to začalo obtěžovat.

Mířili jsme do Mediny, do středu města. Průvodce nám řekl, že nedaleko Mediny se rozkládají na 5ti kilometrech katakomby, jež obsahují přes dvě stě pohřebních chodeb a ukrývají 15 tisíc hrobů, které jsou vytesány do stěn. Ale ty nás nelákaly. Před námi se tyčily tisícileté hradby a za nimi citadela, původně maják. Prošli jsme bránou a všude kolem nás atmosféra arabského způsobu života. Muži v turbanech, ženy zahalené, většinou v černém. Některá tašky v obou rukou a v zubech si držela pokrývku hlavy, aby zpod ní nevyklouzl ani pramínek vlasů.

Před námi tržiště – Sou al had. Vešli jsme do bludiště uliček, maurských kavárniček a stánků nalepených jeden na druhém. Každý obchůdek má vyložené zboží a bystré oči. Ty vás sledují. Žádný stánek vás nenechá projít bez povšimnutí. Každý má svého pána a ten chce prodat. Předpokládá, že budete smlouvat. Nikdy nejde pod cenu a vy máte pocit, že jste koupili dobře, že jste nad ním vyzráli. Každý tu do každého strkal, za ruce jsme se držet nemohli. Museli jsme jít za sebou, proplétat se mezi lidmi. Zboží jsme si prohlížet také nemohli, jak jste mrkli po něčem očkem, hned vám to cpali do ruky a smlouvali. Vlastního slova není slyšet pro křik a tak křičím na manžela: "Drž se mě, ať se ti neztratím." Opakovala jsem mu to několikrát, neboť mám blond vlasy. On vždycky přitakal. A jak mne ti prodejci stále chytali, něco mně ukazovali, jak byli kolem, tak že musím na světlo, postrkovali mě do obchodu a najednou že "nice view" a já se dívala oknem na město dole. Otočila jsem se, a manžel nikde. Zpanikařila jsem. Ani nevím, jak jsem se dostala z jejich chumlu ven. Manžela jsem spatřila vyděšeného a už jsme se od sebe ani nehnuli. Viděli jsme na ulici ženy tkát koberečky, mladíky vyťukávat mosazné talíře. Bylo až neuvěřitelné pozorovat jejich hbité prsty, zručnost.

Asi třetí nebo čtvrtý den, že půjdeme k mešitě. Připomíná pevnost svými zdmi z tesaného kamene. V minulosti sloužila i k obranným účelům, proto je atypická. Dovnitř jsme vstoupit nemohli, jen na nádvoří. Vystoupali jsme po schodech na jakýsi ochoz a prohlíželi jsme si město kolem.

Když jsme se vynadívali na město, tak odlišné od našich měst, pomalu jsme se vraceli přes dlážděné náměstí. Vtom manžel uviděl na zemi jakési pouzdro. Zvedl je, chvíli zůstal bez dechu a posléze zařval: "Můj řidičák! Vypadl ti z kabelky. Jak můžeš být tak nezodpovědná. Víš, co bych měl za potíže…" a vydržel tak řvát na celé náměstí ještě několik minut. Ani jsem nešpitla, protože měl pravdu. Jsem skutečně nezodpovědná. Asi jsem dobře nezavřela kabelku. Zpytovala jsem svědomí, ale nebylo mi jasné, jak se mi to mohlo stát. Štěstí, že pouzdro za celou dobu nikdo nesebral. A i když sebral, asi ho odhodil zpět. Šlapala jsem dva kroky provinile za manželem až do hotelu.

Za dva dny jsme se šli vykoupat na pláž. Potom manžel rozhodl, že se přemístíme k bazénu. Sebral svou hromádku šatů a tak jen v plavkách jsme přecházeli silnici k hotelovému areálu. Manžel šel první a já se loudala za ním. Najednou vidím před sebou ležet peněženku. Někdo ji ztratil, pomyslela jsem si a zvedla ji. Chtěla jsem se podívat, kolik je v ní peněz, když se mi rozsvítilo, že je to peněženka mého muže. Blesklo mi hlavou, jak mi nadával kvůli řidičáku a briskně jsem ji schovala. Když jsme se posadili ve stínu palem u bazénu, manžel položil své šaty na zem a vtom si všiml, kapsa kalhot je prázdná. Zkoprněl a začal mlčky a rychle přehrabovat své věci. Zčistajasna vstal a beze slova odběhl. Jen si to vychutnej, pomyslela jsem si. Vracel se pokorně jako beránek a nějak smutně hlesl: "Ztratil jsem peněženku."

"Snad se tolik nestalo," řekla jsem vlídně.

"Nestalo, nestalo. Měli jsme tam veškeré peníze."

Ještě chvíli jsem ho utěšovala a kochala se tím, jak se dusí ve vlastní šťávě. To všechno proto, že se tak vztekal kvůli řidičáku, který v porovnání se všemi našimi penězi nebyl tak podstatný. Potom, když už neměl slov a jen mlčel, se mně ho zželelo, vyndala jsem peněženku a hodila mu ji do klína. Vyletěl jak střela a začal mi líbat ruce.

Tak se naše dovolená nesmírně prozářila a naše láska se dostala na výsluní.

Neodmyslitelnou součástí Tuniska byl výlet do Kartága. Kdyby mě o půlnoci vzbudili a zeptali se mě, kdy byla bitva u Kann, dokázala bych bez rozmýšlení říci: 216 před Kristem. Ale kdo ji vedl, kde a proti komu, to bych už tak briskně neodpověděla. Když jsme se ve škole o Kartágu učili, ani ve snu by mě nenapadlo, že se někdy do těch míst podívám. Pro mě to byly tenkrát dějiny vzdálené, jakoby smyšlené, dějiny pohádka. A Kartágo jsem si uměla představit jen jako rozvaliny zasypané solí, zemi bez života. Ale dnes vidím, že je jedním ze severních předměstí Tunisu. V jeho zahradách je možno spatřit pepřovníky, eukalypty, cypřiše a palmy. Pro nás turisty však byly zajímavé ruiny antického města.

Kartágo založili Féničané v r.814 př.n.l. Postupem času se rozrostlo v supervelmoc v Středomoří shromažďující obrovské bohatství. Jeho rivalem byl Řím. Tato rivalita vedla k sérii punských válek. Hanibal se ve věku 25 let stal vrchním velitelem kartaginských vojsk. Po úspěchu u Kann se kartaginské vedení radilo, zda napadnout Řím přímo. Jeden z generálů měl prý říci Hanibalovi: "Ty víš, jak dosáhnout vítězství, ale nevíš, jak toho vítězství využít." Po odvážném Hanibalově přechodu Alp se svým početným vojskem, včetně válečných slonů, Římu došla trpělivost. Pomsta nebyla sladká, ale slaná. Římané po třetí punské válce město vyplenili a zasypali solí.

A Hanibal? Aby předešel svému vydání Římanům, ukončil dobrovolně v r.183 př.Kr. svůj život. Vypil jed.

Caesar dal posléze Kartágo znovu postavit jako římské město. A proto vykopávky, které jsme navštívili, jsou převážně z římského období, nikoli z punského neboli fénického. Z punského období zbylo jen obětiště Tophet. Místo, kde si místní udobřovali boha Baala. Aby to mělo účinek, obětovali své vlastní děti. Na hranici. Popel sebrali a urny ukládali v obětišti. Tomu můžeme věřit a nemusíme. Skutečností však zůstává, že v těch místech bylo nalezeno 50 000 uren.

Cestou nazpět jsem si byla vědoma, že jsem navštívila na pobřeží město, kde kvetl celé roky barter obchod na otroky, město, v němž nejsou žádné stromy, jen domy bez oken, bez jediné střechy, domy bez ložnic, zpovědnic lásky. V autobusu jsem přemýšlela, proč Římu a Kartágu trvalo přes dva tisíce let, než spolu v r.1985 uzavřeli mír.

Ujasnila jsem si: Není to mrtvé město, dosud tady žije dávná historie.