„Tahle země je naše“měli možná v ústech magoři s kvérem, kteří statečně postříleli na Novém Zélandu bezbranné lidi. Důvodem jejich činu mohla být i víra jejich obětí či jiná odlišnost.

Je to vždycky stejné. Někdo si usmyslí, že vyvražděním části obyvatel v prostoru, v němž žije, tak nějak zlepší zítřek. Že jejich eliminací stoupne kvalita jeho života, že nebude dále „ohrožován“ lidmi, kteří vypadají trochu jinak než on (i když jsou si mnohdy podobni k nerozeznání), lidé, kteří vyznávají B-ha (ti, co vraždí ve jméno jakéhokoliv B-ha nejsou věřící, jsou pouze karikaturou náboženství), lidé, kteří se prostě chovají poněkud odlišně, než dotyčný magor s kvérem.

Historie nám poskytuje mnoho příkladů, že to vždycky dopadne nějak jinak. Existuje papyrus, v němž zhruba 12 století před Kristem oznamuje kdosi egyptskému faraonovi, že ta podivná sekta Židů byla definitivně vyhubena. Podobně i Adolf Hitler snil o území, které bude „judenfrei“, za což zaplatilo svým životem zhruba 6 miliónů jedinců tohoto vyznání.

Pan Breivik v Norsku zase usoudil, že zabitím cca 80 mladých lidí pozvedne národní status.

Dnes a denně čteme zprávy o explozích na náměstích v Iráku, Pákistánu, Afghánistánu, kde vadí sunnitským muslimům šíitové a naopak.

I přes tato hrůzná čísla se však nic posléze neděje, či naopak dojde ke změnám, které nikdo nepředpokládal.

Židé nejenže nebyli vyhubeni, ale založili si svůj vlastní stát, který neuvěřitelně prosperuje. Neudělali fatální chybu - tedy založení státu jen pro Židy a pro nikoho jiného. Evropští Židé, kteří byli na pokraji vyhubení, zůstali, i když jsou stále předmětem iracionální nenávisti, a to přesto, že nikoho nijak neohrožují. Naopak - Evropu začal zaplňovat jiný náboženský element, který vzbuzuje ve značné části evropské populace obavy.

V Norsku nenastalo žádné lidové povstání, pan Breivik tráví svůj život osamoceně v luxusní cele, živ a zdráv, nejspíše je brán obyvateli této země jako odpudivý element, který žije jen proto, že Norsko nemá trest smrti.

V našich podmínkách se naštěstí nic podobného neděje, náš jediný místní terorista měl místo kvéru naštěstí jen motorovou pilu.

Základním omylem všech takto smýšlejících lidí je představa, že vyvražděním „těch druhých“ nastane ráj. Že země, v které momentálně žijí, bude jejich a nikdo jiný tam nebude moci přijít. Víme dobře, že masakrování vyvolává potřebu dalšího zabíjení a že nelze dohlédnout konce.

Téze o čistotě rasy berou za své, pokud se ponoříme do genetické DNA (kupříkladu naše země je slovanská jen asi z 1/3, další třetina je keltsko-germánská, zbytek jsou potomci Vikingů, Židů atd.). Hloupá věta, kterou mimo jiné pronesla i naše hlava státu v jednom ze svých poselství - totiž to, že tato země je naše -, může v někom labilnějším vyvolat pocit, že je nutné toto „dědictví“ zachovat stůj co stůj a bránit je i se zbraní v ruce. Pokud totiž kdokoli prohlásí cosi o vlastnictví země (úplně jedno, jde-li o Čecha či obyvatele Nového Zélandu), musí nejprve definovat, kdo je to „my“.

Je naše země zemí pana Okamury - česko-japonského míšence? Je Česká republika zemí pana Reye Korantenga, pana Gebr-Sellasieho nebo například pana Babiše? Odpověď na všechny otázky je samozřejmě ano, jakkoli můžeme mít na uvedené osoby rozličné názory.

Oni střelci na Novém Zélandu se nejspíše domnívali, že páchají hrdinský čin. Svým činem se však snížili na úroveň podobných magorů s kvérem, kteří v rámci tzv. Islámského státu vyvražďovali jezídy, křesťany a dokonce i muslimy, kteří tak nějak nesdíleli jejich ideu. Vedle trestu za podobný čin musí být přítomno i všeobecné lidské pohrdání podobnými nelidmi.

V opačném případě bychom museli konstatovat, že jsme za těch cca 3000 let žádný velký pokrok neudělali.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora