První dekáda 21. století, přezdívaná také "nultá léta", má jednoho nezpochybnitelného vítěze a jednoho jistého poraženého. Vítězem je Čína a kolektivním poraženým mezinárodní společenství ve všech svých institučních podobách. Ekonomický úpadek a ztráta politických jistot odjakživa tvoří nebezpečný koktejl.

Slavný ekonom John Maynard Keynes měl za to, že liberální mezinárodní řád zahubila ve 30. letech minulého století "bořivá síla" směsice politických a ekonomických nejistot. Stejná síla i dnes ohrožuje ideál liberálního internacionalismu obecně a lidské svobody zvlášť. Optimismus, který doprovázel konec studené války a pád železné opony, se nenaplnil. Navzdory očekávání na místě dvou soupeřících bloků, do nichž byl uspořádán svět, nevznikl spravedlivý a univerzální globální pořádek.

Jednou z očividných příčin tohoto stavu je nevymahatelnost mezinárodního práva v důsledku absence silného a odhodlaného vedení. Ideály západního světa nikým vehementně neprosazované jsou dle libosti zpochybňovány tu Ruskem nebo Čínou, tu Íránem nebo Venezuelou. Pokusy Spojených států dát směr emancipaci rozvojového světa tak, aby neohrožovala lidskou svobodu, byly odsouzeny jako projev imperiální arogance. Emancipace, jak víme od dob Hannah Arendtové, plodí nejprve odcizení a pak i nepřátelství. Platí to i pro emancipaci Evropy od amerického vlivu. Na první pohled slibnější je strategie dobrovolné transformace, již sleduje EU. Není nouze o projevy optimismu v souvislosti se schválením Lisabonské smlouvy, která dala seskupení prezidenta a ministra zahraničí na plný úvazek. Čistě teoreticky by zahraniční politika EU měla těžit z váhy spojených ekonomik a jednotného trhu. Jak to vyjádřil Javier Solana - zahraničněpolitická tvář EU v posledních deseti letech - v rozhovoru belgickému deníku Le Soir: "EU je zárodkem a modelem toho, jak mají státy sdílet suverenitu ve světě, jenž si žádá sdílení suverenity."

Praxe ovšem velkým očekáváním zatím neodpovídá. Odborníci se shodují, že navzdory svému nároku na roli velkého hráče globální scény se skutečná politická váha sjednocené Evropy za poslední desetiletí nezvýšila ani o píď. Jednotlivé členské státy důsledně nadřazují své partikulární zájmy jakýmkoli společným postojům. Vůdcové EU čím dále tím více postrádají odvahu k prosazování společných hodnot a zaštiťují se přitom strategií multilateralismu, která přímo předpokládá plodnou družbu mezi režimy sdílejícími různé a často protichůdné hodnoty. Nevůle EU zakládat politiku na principech, vznosně nazývaná pragmatismem, již vedla k okleštění programů v rámci Východního partnerství a k celkovému vyklízení tohoto prostoru. Není divu, že situace u všech východních sousedů EU je nyní "nesrovnatelně křehčí a choulostivější, než byla před pěti lety," jak prohlásil Carl Bildt, bývalý premiér Švédska, poslední to předsednické země Unie.

Za těchto podmínek o nějakém globálním idealismu EU nemůže být ani řeč. Nová ministryně zahraničí EU Catherine Ashtonová veřejně oznamuje odhodlání "dát přednost tajné diplomacii před silnými slovy, pro jejichž prosazení Evropa nemá v ruce žádný velký klacek." V případě potřeby spoléhá na NATO nebo Spojené státy. Jenže ani tam zastání není jisté, protože i Spojené státy důsledně ponechávané Evropou na holičkách si hledí především vlastních zájmů a volí spojence podle potřeby. NATO samotné prochází v Afghánistánu kruciálním testem. Již nyní jsou v Evropě slyšet hlasy, že NATO prý přežije i případnou porážku afghánského tažení. Otázkou však není formální přežití, otázkou je zpochybněná soudržnost a schopnost nasazení. Neúspěch afghánské mise by znamenal zásadní zpochybnění akceschopnosti této obranné organizace. Po případné porážce z NATO zbude něco na způsob diskusního fóra, neschopného udržovat pořádek ani v balkánském podbřišku Evropy. Již dnes generálové NATO veřejně přiznávají, že Severoatlantická aliance není schopná dodržet 5. článek své Charty zavazující všechny ke společné obraně v případě napadení kteréhokoli ze členů. Baltským státům je dáváno na srozuměnou, že v případě ruských provokací nemohou počítat s pomocí zbytku aliance.

Jak se zamlžuje smysluplnost NATO, snižuje se i schopnost EU zajistit vlastní dlouhodobou bezpečnost. V současném světě Spojené státy zůstávají jedinou silou, na niž národy nebo mezinárodní organizace mohou apelovat v případě ohrožení západních hodnot. Ovšem Amerika zklamaná nevalnou podporou svých spojenců má vždy krůček k izolacionismu. Kdyby se z afghánského tažení vyklubala pro Washington noční můra, americké veřejné mínění se obrátí proti zahraniční angažovanosti své vlády a nadobro znemožní vojenské zásahy ve vzdálené cizině. Podle všech průzkumů taková změna nálad probíhá již nyní.

OSN kdysi nahlížená div ne jako světovláda, definitivně degradovala na bohapustou žvanírnu. Stačí říct, že v žádné z osudových otázek pět stálých členů Rady bezpečnosti nikdy nebylo schopno zaujmout svorný postoj. V ještě horší situaci je Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě - Rusko ji definitivně odmítlo nahlížet jako bezpečnostní fórum a nepokrytě ignoruje jeho třetí, lidsko-právní "koš". O Radě Evropy darmo mluvit. Jen čistě formálně má na starosti prosazování demokracie a lidských práv v Evropě, ve skutečnosti však je vydána na milost a nemilost svých členů a postrádá jakýkoli vynucovací mechanizmus. Evropský soud pro lidská práva vynáší rozsudky, které země jako Rusko nebo jiné postsovětské státy neberou ani na vědomí, natož aby je prováděly.

První desetiletí 21. století zůstane v lidské paměti jako doba rozpadu liberálního mezinárodního řádu. Zabrat dostaly veškeré představy o světě založeném na dodržování pravidel, ať již ztělesněné v ideovém intervencionalismu Spojených států, nebo v kantovském konceptu spravedlivého a univerzálního zákona. Kéž by tento proces byl uzavřen s příchodem nového desetiletí.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6