Za poslední týden se američtí i evropští státníci dvakrát dotkli problému soupeření s Čínou a Ruskem. Nejdříve na setkání skupiny G7 v Británii a následně i na summitu Biden-Putin v Ženevě. Vlastně by se dalo čekat, že Rusko a lidová Čína budou spíše soupeřit, jsou přímými sousedy a také v řadě otázek i konkurenty. Zatím svou soutěživou energii vybíjejí jinde a jinak.

Jejich bratrství je vyjádřeno mimo jiné i tím, že pořádají společná vojenská cvičení, a Si Ťin-pching předloni nazval Vladimira Putina nejlepším přítelem. To by se Donaldu Trumpovi ani Joeovi Bidenovi nestalo.

Sdílejí samozřejmě stejnou historii komunistické velmoci i s tím souvisejících traumat. I když formálně je dnes Rusko demokratické a kapitalistické, zatímco sociálně nemilosrdná Čína se stále hrdě hlásí ke Karlu Marxovi.

Oba národy jejich vedení povzbuzují k pocitu, že jim dějiny něco dluží: lepší mezinárodní postavení, více respektu ve světě a lepší místo u stolu supervelmocí. Aby se domohli svých práv, snaží se Rusko i Čína vytvářet kolem sebe sanitární kordon spřátelených, nebo rovnou závislých států.

Čína i Rusko se do určité míry považují za alternativu k západnímu liberálně demokratickému modelu, i když je otázka, do jaké míry tomu věří ti, kdo tam stojí u kormidla.

Oba státy svou cestu ke zlepšení životního pocitu našly i v konfrontaci se Spojenými státy, ať už v symbolické rovině, tedy získávání prestiže, anebo v reálném přetlačování s Amerikou či jejími spojenci. Zaměstnávat USA znamená také snížit na sebe tlak zvenčí i zevnitř.

Jak Rusko, tak Čína, mají obrovské pomyslné vnitřní dluhy, přetrvávající chudobu a nedostatečné služby. Současně jsou to také technologicky rozvinuté státy s jadernými zbraněmi a kosmickým programem.

Ovšem právě v této oblasti se možná jejich cesty rozcházejí. Od konce studené války a nástupu globální liberalizované ekonomiky Čína obrovsky pokročila vpřed. Naopak Rusko, zdá se, promarnilo třicet let a zejména poslední dvacetiletí vysokých cen ropy, což spadá do Putinovy éry.

V době, kdy je těžké si na Západě koupit průmyslový výrobek, v němž by nebyla alespoň jedna čínská součástka, zůstalo Rusko exportérem surovin, jehož vedení neudělalo skoro nic pro to, aby to změnilo.

Je tu ještě jedna oblast, kde se oba státy liší. Vojenskou hrozbu Západu, zejména Evropě, zatím představovala Moskva, která takto dlouhodobě exportuje své domácí problémy. Již obsadila území Ukrajiny a Gruzie, případně udržuje v co nejméně stabilním stavu jiné oblasti blízko svých hranic.

Nebezpečnost Ruska vyplývá z jeho dlouhodobého úpadku a současně vědomí, že vedení pád neumí zastavit a děsí se dalšího vývoje. Rusko zůstává churavějící velmocí poháněnou nostalgií.

Čína se na případnou expanzi teprve chystá. Investuje do armády, vytváří umělé ostrovy a připravuje ospravedlnění případných budoucích vojenských operací. Její vojenský konflikt s některým státem v okolí si dnes už umíme představit.

Pokud se tak stane, bude vyplývat – oproti nostalgickému Rusku – spíše z přemíry sebevědomí a nezdravého optimismu. Přinejmenším pokud se nějak čínský model nezačne hroutit. Totéž ale platí i o chuti Pekingu získat vliv ve světě včetně evropských států, kde Číňané nacházejí ochotné spolunocležníky.

Na Západě zřejmě iluze, že liberální řád navždy převládl, definitivně končí. Rusko a Čína jsou vyzyvateli Západu v různých oblastech. Jsou také ale velmi odlišné a rozdílná je pravděpodobně i jejich blízká budoucnost. Teoreticky se nakonec mohou dostat i do vzájemného konfliktu – to je ale vlastnost politiky, že to zatím nikdo neví.

Autor je komentátor Českého rozhlasu