Dne 19. července zajali bojovníci Talibanu 23 jihokorejských křesťanů, kteří přijeli do Afghánistánu pomáhat místnímu obyvatelstvu. Požadovali jejich výměnu za některé své bojovníky, jež drží v zajetí současná afghánská vláda, dále stažení jihokorejských vojáků z Afghánistánu a slib, že Jižní Korea nebude do Afghánistánu vysílat křesťanské misionáře. Afghánská vláda odmítla o propuštění Jihokorejců jednat. Talibanci tedy popravili dva muže. Jihokorejská vláda se rozhodla jednat s Talibanem přímo, mimo afghánskou vládu (a k její značné nelibosti). Brzy nato byly propuštěny dvě nemocné ženy. Jednání bylo nakonec "úspěšné" a 31. srpna byli zajatí Jihokorejci propuštěni. Taliban tvrdí, že dosáhl svého: Jihokorejská vláda stáhne své vojáky z Afghánistánu a slíbila, že nedovolí křesťanským misionářům vycestovat do Afghánistánu. Taliban navíc tvrdí, že dostal výkupné dvacet milionů dolarů, za které nakoupí zbraně a auta pro sebevražedné atentátníky. Jihokorejská vláda to sice popřela, nicméně většina komentátorů u nás i v cizině se shoduje v názoru, že výkupné zřejmě zaplaceno bylo.

Toto jsou dostupná fakta. Co znamenají?

Ať už výkupné bylo zaplaceno či nikoli, Taliban zvítězil z hlediska propagandistické války. Přitom, objektivně vzato, svého v žádném případě nedosáhl.

Původně deklarovaným cílem Talibanu totiž bylo především propuštění jeho bojovníků afghánskou vládou. To se nestalo, protože afghánská vláda - správně - odmítla s teroristy jednat. Aby Taliban dosáhl propagandistického vítězství, musel změnit své požadavky.

Ale ani tam se - objektivně vzato - nedá mluvit o dosažení cílů. Předně je třeba zdůraznit, že jihokorejští vojáci v Afghánistánu nebojovali - pouze pomáhali při obnově infrastruktury. O konci jejich mise bylo rozhodnuto před únosem jihokorejských křesťanů. Jihokorejská vláda těžko mohla slíbit, že nebude do Afghánistánu vysílat křesťanské misionáře. Vlády zpravidla žádné misionáře nevysílají, tu jihokorejskou nevyjímaje. V tomto případě nešlo o misionáře v běžném slova smyslu, ale o křesťany, kteří přijeli nezištně pomoci místním lidem. Pochybuji, že by demokratická jihokorejská vláda zjišťovala, kdo z jejích občanů, vyjíždějících ze země, je křesťan, a kdo nikoli. O co tedy vlastně šlo? O rozhodnutí jihokorejské vlády nepouštět své občany do zemí, kde by jim hrozilo vážné nebezpečí. I toto rozhodnutí prý padlo už před únosem, i když tímto faktem si jist nejsem. Není to ale podstatné. Podobně jako se Američané - když chtějí - dostanou na Kubu nebo do řad Al-Káidy i proti vůli vlády Spojených států, tak by se i Jihokorejci mohli snadno dostat do Afghánistánu. Stačilo by vycestovat z Koreje a o afghánské vízum požádat v jiné zemi. (Podobným způsobem se mohl občan komunistického Československa podívat do Izraele. Stačilo mít povolení do Řecka či na Kypr a zažádat o izraelské vízum tam. Izraelci udělovali vízum nezávisle na pasu - tedy nikoli jako razítko vtištěné do pasu - vědouce, že s izraelským vízem v pasu by se občan jakéhokoli evropského státu hůře dostával do většiny islámských zemí.)

Přes tyto skutečnosti dosáhl Taliban obrovského propagandistického vítězství, a to zejména tam, kde ho bylo možno dosáhnout nejsnadněji a kde má také pro Taliban největší význam, totiž v samotném arabském světě, v němž vesměs není přístup k objektivním informacím zdaleka tak snadný, jako v jiných částech světa.

Z hlediska boje proti nelidskému talibanskému režimu jde jednoznačně o prohru, a to jak na rovině politické, tak na rovině duchovní. O politickou prohru jde už z toho důvodu, že jihokorejská vláda s Talibanem, obecně považovaným za teroristické uskupení, vůbec jednala. Pravdu měli ti politici a komentátoři, kteří tvrdí, že s teroristy se nevyjednává. Taliban také patřičně jásal nad "úspěchem" svého počinu a prohlašuje, že bude v únosech cizinců pokračovat.

Duchovní východisko pro jihokorejské křesťany bylo - s výjimkou zázraku - jediné: mučednická smrt. Duchovně téměř ve všech případech vyhrává ten, kdo je schopen větší oběti. Pokud jihokorejští křesťané s mučednickou smrtí jako s reálnou možností nepočítali, neměli do Afghánistánu jezdit. Ochota k mučednické smrti není nutně odmítnutím a popřením života. Tím je v podání radikálních muslimů, neboť ti vraždí sami sebe a své oběti bez rozlišování, zda jde o lidi vinné či nevinné, o děti či starce, a konec konců i zda jde o muslimy či nemuslimy. V případě křesťanů, kteří neusilují o smrt (ani o jinou újmu) svých nepřátel, je mučednická smrt dosvědčením Kristovy cesty kříže; dosvědčením, že za pravdu stojí za to umírat, i toho, že následovník Kristův nežádá smrt druhých, ale je ochoten se za druhé sám obětovat.

Přesto nemusí jít o nějakou totální duchovní porážku. Daná jihokorejská skupina nebyla jediná, která v Afghánistánu působila. Pokud už měla za sebou kus práce, pokud se těmto lidem již podařilo někomu pomoci, třeba při stavbě domu, kopání studny, léčení nemocí či něčem podobném, možná se ti, jímž bylo pomoženo, zamyslí nad tím, zda je správné, aby jejich souvěrci zabíjeli ty, kdo přišli nezištně pomoci. Možná se zamyslí nad tím, zda je lepší takto pomáhat nebo se zabíjet. Patrně by pro ně nebylo snadné vyjádřit Jihokorejcům sympatie. Samo takové vyjádření sympatií by mohlo volat po odplatě fanatiků. Ale červíček pochybností může hlodat.

Můžeme se ještě zamyslet nad prezentací celé události na naší mediální scéně. Jsem si jist, že pro mnoho našich obyvatel bylo naprosto překvapivé zjištění, že v Jižní Koreji se ke křesťanství hlásí 33 procent obyvatelstva a že z Jižní Koreje vycházejí tisíce misionářů. Vzpomínám, jak před několika lety psal Jan Jandourek, expert na náboženskou problematiku v MF Dnes, že křesťanství nezapustilo kořeny v žádné jiné kultuře než v evropské. Naši ateističtí či animističtí spoluobčané nevědí zpravidla nic o probuzení v Jižní a Střední Americe nebo o postupu křesťanství v Africe či v Asii, zejména v Číně.

Většina sekulárních komentátorů zaujala postoj "neměli tam lézt". Křesťanská ochota k sebeoběti, byť má zcela jiné znaménko než ochota k sebeoběti u radikálních muslimů, je jim nesrozumitelná jako ta muslimská. Že by někdo mohl být o něčem přesvědčen do té míry, až by byl ochoten za to položit život, je v postmoderní atmosféře postoj krajně podezřelý. Vyhraněné názory se netolerují; ty jsou apriorně označeny za fanatické.

Ivan O. Štampach využil této události k oprášení stále ještě frekventované teze, že jsou hodní muslimové a hodní křesťané, a fanatičtí muslimští radikálové a fanatičtí křesťanští fundamentalisté. Neopomněl zmínit, že před lety jakýsi údajný evangelikál kdesi v USA zastřelil lékaře, provádějícího potraty. Co na tom, že není křesťanská denominace či hnutí, které by takový počin schvalovalo. Co na tom, že to s muslimy vůbec nesouvisí. Když muslimové něco provedou, někteří lidé si zkrátka musí kopnout do evangelikálů. Nu, berme to s nadhledem.

3. září 2007