Poslyšte výkřik z básníkova hrdla: boj teprve nám nastává! (Viktor Dyk k 28.říjnu 1918)

Zaujaly mě nedávno dva články, jeden v českém periodiku, druhý v německém. Autor prvního se podivoval a mravně pohoršoval nad sobectvím lidí, kteří sami kdysi uprchli před komunistickým útlakem a nalezli vlídné přijetí za hraničními horami, teď ale jsou samá výhrada a samá nedůvěra vůči uprchlíkům z onoho pásma bídy a rozvratu od Alžíru po Kábul. Druhý doprovodil týž jev číselnými údaji: byl v Německu proveden průzkum mezi osobami s tzv. migračním pozadím (t.j. do Němec odjinud přišlých), jak smýšlejí o nynějších uprchlících. A nastojte. Ukázalo se, že dobrých padesát procent dotázaných o nich smýšlí nevalně, majíce je za sakramentskou obtíž už dnes a zdroj ještě horších patálií v čase příštích. Článek zazníval nevyřčenou výtkou: našli ti Češi, Poláci a jiní takoví v Německu bezpečí a blahobyt, a jiným téhož osudu je teď upírají. Že se nestydí! Hanba!

A to, prosím, ještě není všechno. Migrační pozadí je v Němcích různé: z jedné části tvořené příchozímí od břehů dejme tomu Vltavy či Visly, z druhé odkudkoli mezi Atlantikem a Hindukúšem. Kdyby pořadatele průzkumu bývalo napadlo provést jej dle těchto kriterií, ukázalo by se bezpochyby, že mezi někdejšími uprchlíky z komunistických zemí činí ostražitý až odmítavý postoj k dnešním běženeckým proudům... no, sto procent snad ne, ale daleko do nich nebude. Jak ostatně mohu sám doložit. Vzhledem k dlouholeté spolupráci s Neviditelným psiskem i jinými periodiky znám českých lidí s exilovou zkušeností v Německu, po celém světě i zase na rodnou půdu se navrátivších... nepočítal jsem je, ale pěkných pár tuctů jich jistě je. S některými se stýkám častěji a osobně, s jinými když Bůh dá, ještě s jinými a většinou si jen posílám e-maily; a není mezi nimi toho, kdo by nesledoval novodobé stěhování národů s obavami z nedobré přítomnosti a ještě horší budoucnosti. Odmítneme-li představu, že je veškerý český exil sbírkou bezdůvodných poplašenců, ne-li rasistů a zásadních nepřátel všeho cizího – to by ale bylo u lidí, vybravších si vědomě cizí prostředí za náhradní domov, dosti nelogické – musí zde být jiný, hlubší a pádnější důvod. Pokusme se jej dobrat.

Rozhodnutí vyměnit starý domov za nový je vždy skok do tmy, ať se na něj uprchlík připravil, jak chtěl. Tím spíš, připravil-li se jen povrchně nebo vůbec nijak, spokojiv se s růžovými obrázky, jak mu je malovali agenti převaděčských gangů, majících pochopitelně na zřeteli svůj prospěch, ne uprchlíkův. Je to i záležitost značně bolestná: nechat za sebou staré rodiče, jež už nejspíš nikdy nespatří, staré a dobré přátele – uprchlík ještě pozná, jak obtížné může být navazování nových přátelství v novém domově, zejména stojí-li v cestě nejen jazyková, nýbrž a především kulturní bariéra. Pokud ovšem o nové přátele stojí. Zvykat si na jiné tradice, jiný společenský systém, jiný způsob myšlení a jednání, přičemž rozdíl mezi způsobem českým a německým byl ještě dohromady zanedbatelný, a už ten bylo mnohému z nás obtížno překonat a leckomu se to nepodařilo nikdy. Ba ne, musí to už být něco sakra podstatnějšího než ten kousek blahobytu, aby se člověk onoho skoku do tmy odvážil; a odváží-li se přece, musí si jej sakra dobře rozmyslet. Také že jsme si jej rozmýšleli; sám, jak si tak vzpomínám, jsem o úprku za kopečky přmýšlel už jako šestáctiletý kluk, trvalo ale ještě dalších třicet let, než mě komunistické sekýrování dohnalo k rozhodnutí vzít nohy na ramena.

Pro většinu našinců se osudovým rozhraním stal rok 1968; tehdy jevil zaječí úmysly skoro každý. Od úmyslu ke skutku ovšem mohlo být daleko. „Člověče, já bych utek z tohohle svrabu,“ šeptali mi do ucha známí i méně známí, „jen kdyby...“ Čtyři z pěti – nejméně - kteří si tenkrát otrhávali tuhle kopretinu, měli nějaké své „kdyby“, které způsobilo, že se nakonec rozhodli zůstat; a jen někteří měli důvody dostatečně naléhavé, aby na sebe vzali nelehké začátky a všechnu ostatní nejistotu emigrantského živobytí. Jít někam, kde o člověku nerozhodují kádrováci a tajemníci, ale jeho schopnosti. Zbavit se přetvářky, nemít jeden názor pro osoby blíže neznámé – každá mohla být a často i byla fízl – a druhý pro úzký okruh dobře prověřených přátel. Zvažovat každý krok a každé slovo, aby z něj komunista hned neudělal nepřátelské smýšlení a kdoví, třeba i důkaz účasti na protisátním spiknutí, což mohlo skončit v lepším případě u lopaty, v horším v kriminále. V krátkosti řečeno, cílem našich snah bylo dosažení oné šíře možností, kterou nám komunistický režim upíral a jíž se souhrnně říká „svoboda“. Kdo už se ale jednou rozhodl, připravoval se na život tam na té druhé straně co možná nejdůkladněji. Ono se pak obvykle ukázalo, že čeho se adept uprchlictví nejvíc obával, projevilo se jako nepodstatné a místo toho vyvstaly svízele jiné a nečekané, v každém případě se ale vyplatilo připravit se. Kde uprchlík nakonec zapustí kořínek, o tom rozhodovaly spíš okolnosti než jeho vůle; také jsem měl původně namířeno jinam než zrovna do Německa. Jen započít novou existenci mimo okruh vlastní civilizace – ale to snad je zbytečno dodávat - nikoho z nás nenapadlo, ani kdyby nás tam zlatým kočárem vozili a vším přepychem zahrnuli. To byla hranice, přes niž se nešlo a ani neuvažovalo.

Ty, jejichž statisícové zástupy proudí do Evropy dnes, to... nu, také nenapadá. Civilizace sem, civilizace tam, vlastní nebo nevlastní, hlavně že se tam dá žít pohodlně, bez velkého vypětí vůle a sil. Připravit se už předem na existenci v radikálně odlišném prostředí se vesměs také zvlášť nenamáhají. Leda jako na turistický zájezd: vyhledají převaděčskou agenturu, nechají si poradit, kde se jim v té Evropě tak nejlíp povede, zaplatí těch pět či kolik tisíc eur nebo dolarů, co se jich tak účtuje za ten servis, pak už se nechají transportovat ne zrovna komfortně, ale vcelku pasivně k vysněnému cíli. Dosáhnuvše jej, ani pak se nenamáhají přizpůsobit novému prostředí, jak je a musí být prvním příkazem každého vystěhovalce, jsouce přesvědčeni, že je povinností hostitelské země přizpůsobit se jejich představám a obyčejům. Zvlášť jsou-li v tom podporováni horlivým přitakáním západních krasoduchů... ale sebezničující sklony Západu by vydaly na separátní článek, takže až někdy příště.

Jestli jsou následky důvěryplné nepřipravenosti našich orientálních hostí ještě nějak odčinitelné, byť i dlouhodobě, v tomto bodě veškerá naděje na integraci končí. Zvláště jsou-li vyznání muslimského, vychováni v přesvědčení vlastní nadřazenosti, u vědomí konečného cíle, jímž jest vítězství nad všemi nábožentsvími jinými, kterak předurčuje súra Pokání, verš 33. Ne všichni muslimové pojímají poselství koránu doslova a do písmene, ale ani je neodmítají. Mlčící většina, říkává se. Je zpozdilé se na ni spoléhat; dějiny skýtají řadu příkladů, kdy radikální menšina vnutila svou vůli liknavé většině, ale žádný příklad opaku. Ani tentokrát, jest se obávati, tomu nebude jinak.

No nic. Nechci strašit prognózami budoucnosti, i když bych si dovedl představit jakými. Spíš se vrátím ke slůvku, jež v předešlých odstavcích vícekrát zaznělo: připravit se. V první fázi exodu to byli uprchlíci, kteří nepokládali za potřebné se připravit na životní podmínky v zemích svého výběru. Teď se nalézáme na prahu druhé fáze. Třebaže už věc nabyla vlastní dynamiky a silnější či slabší proudy zájemců o blažený život v hříšně bohaté Evropě se dosud valí a bezpochyby i nadále valit budou, jsme to my, a ještě spíš naše politické, intelektuální a jiné elity, odmítající se nejen připravit, ale vůbec nějak rozhodněji zareagovat na nastalou situaci. A jsou-li ochotny se připravit, pak jen na eventualitu nejoptimističtější, že totiž všechno dopadne dobře, ba výtečně, v multikulturní shodě a vzájemném obohacení. Nedaří se mi zjistit, zda ti, kteří takové věci tvrdí, v ně také sami věří, ale možná by se dala provést zkouška. Asi takto:

„Tak vy, šlechetný pane, jemnocitná dámo, si jste jisti, že obavy z přeplavení Západu nepřizpůsobivými migranty – muslimskými zejnéna – jsou bezpředmětné. Že výsledek mezikulturního smísení bude naopak skvělý, pro obojí stranu přínosný. Nuže, nechceme vám to vymlouvat. Pouze kdybyste tadyhle na tom papíře svým podpisem laskavě potvrdili záruku ve výši dejme tomu... jedné měsíční gáže pro případ, že by se vaše téze nepotvrdily. Co? To že ne? Že takový návrh co nejrozhodněji odmítáte? Ale, ale. Nejsem tak nezdvořilý, abych vám doporučil držet hubičku, ale snad byste se měli k migračním problémům vyjadřovat zdrženlivěji, pokud vůbec nějak. Protože, víte, něco vší nevybíravou mocí a nátlakem prosazovat a za eventuální následky nenést za groš zodpovědnosti je nepoctivé, pokrytecké a na konci všech konců záhubné. Nemáte-li sami dost kuráže srovnat příčiny s možnými následky a vyvodit z toho svůj postoj k osudu evropské civilizace, přenechte ten úkol těm, kteří jsou schopni a ochotni brát v úvahu všechny eventuality budoucího vývoje včetně nejnepříznivějších, a za svým slovem si stát. Těm, jež s tak povýšenou arogancí častujete přízvisky populismu, pravicového (jakého jiného) extremismu a jiných opovrženíhodných –ismů. Protože povýšeně kázat a pak říkat, když už klec spadla, to jsme nechtěli, to jsme přece nemohli vědět, to už jsme tady měli víckrát a platné to nebylo nic. Natož aby tím byla odčiněna vina nezodpovědného žvástání.

Boj teprve nám nastává... ještě jsi houby věděl, básníče Dyku. Za tvých časů šlo o výměnu žlutočerného praporu za červenomodrobílý, což je v dnešních souvislostech bezmála směšné. Ale dobře. Když boj, tak boj. Beztak se mu nevyhneme, nepustíme-li se do něj sami, náš protivník nám jej vnutí, i buďme připraveni. Se vší prozíravou rozhodností, s plným vědomím zodpovědnosti za osud příštích generací, i kdyby na to měla padnout třeba celá gáže.

Hannover 23. března 2016