1. V těchto dnech nemá smysl a není správné dělat nic jiného než rezolutně odsuzovat ruský útok na Ukrajinu. Válka je pro mne absolutně nepřijatelnou metodou řešení jakýchkoli, jakkoli formulovaných nebo jakýmkoli ideologem vysvětlovaných a obhajovaných sporů mezi zeměmi. To říkám zcela jednoznačně a jsem si jist, že to není v rozporu s žádným mým dřívějším výrokem. Občané žádné země se nesmí dostat do pozice rukojmích těch či oněch politických či ideologických ambicí. A tyto ambice zejména nesmějí přejít v ambice válečné.

2. Patřím mezi ty, kteří o Ukrajině do poslední chvíle před 24. únorem 2022 jednali (v posledních letech spíše jen mluvili a psali) na základě předpokladu, že přes všechny silácké výroky z té či oné strany k přechodu od těchto výroků k bombardování raketami nedojde. Ukázalo se, že to byl z mé strany omyl, ale nejen z mé strany. Od těch, kteří se také mýlili (a také vycházeli z tohoto předpokladu), ale poté rychle naskočili na vlnu dnes vyžadovaných výroků, se liším v tom, že na veškerou diskusi o Ukrajině, která probíhala v posledním desetiletí, a na to, co se na tomto území vysoce problematického odehrávalo, nezapomínám.

Souhlasím s připomenutím dvou – na celém světě existujících – odlišných postojů k předinvaznímu Putinovi v článku Pavla Barši v Salonu Práva (3. 3. 2022). Vedle chápání Putina „jako nového převtělení Stalina a Hitlera“ byl velmi silný proud těch, kteří považovali Putina za racionálního hráče a zdůrazňovali převážně „reaktivní povahu Putinova chování“. Patřil jsem do druhé skupiny. Stalina a Hitlera jsem v Putinovi neviděl. A tyto zavádějící příměry nedělám.

Musím se přiznat, že si ani dnes, v devátý den války, radikální změnu jednání ruského prezidenta a lidí kolem něho neumím vysvětlit. Že by tento obrat plánoval už dávno a jenom si své plány nechával pro sebe, se mi nezdá logické. I teď si myslím, že předpokládal, že jeho „harašení zbraněmi“ zapůsobí a že se začne vážně jednat. To se nestalo. Ukrajina i Západ se do poslední chvíle tvářily, že ruské obavy z přibližování NATO do své bezprostřední blízkosti neslyší. Resp., že je možná slyšely, ale myslely si, že je to z ruské strany jeden z dalších pokusů o zastrašování a o zlepšování vyjednávací pozice pro další kolo nějakých jednání.

Znovu opakuji, že je přechod od slov k raketám neobhajitelný, ale neměl by být zábranou o těchto věcech přemýšlet. Hlavně proto, že dosud nemám (a nemáme) žádný přesvědčivý výklad toho, co dramatický zvrat v postojích Putina a Ruska způsobilo. Je třeba ho hledat.

3. Teď se střílí a umírají lidé, a proto se – zcela oprávněně – mluví jen a jedině o Putinovi a ne o předcházejících problémech spojených s Ukrajinou. Ty jsou jen zdánlivě passé. Na leccos se zapomíná. Zapomíná se na širší okolnosti vzniku samostatné Ukrajiny po rozpadu Sovětského svazu. Zapomíná se na nesourodost – v minulých staletích opakovaně děleného a k sousedním zemím připojovaného – území dnešní Ukrajiny. Zapomíná se na nepopíratelnou rozdělenost země na ukrajinské a ruské obyvatelstvo.

Zapomíná se, že na rozdíl od Československa, kde byla evidentní dualita našeho státního celku vyřešena rozdělením na dva státy mírovou cestou, neboli jednáním, dlouhými a nelehkými negociacemi, na Ukrajině žádná jednání o vyřešení vnitřní rozpolcenosti – pokud vím – nikdy neproběhla.

Oranžovou revolucí a Majdanem nebyla stávající dualita Ukrajiny překonána, rozpolcenost země se naopak ještě zesílila. Důsledkem toho byla v polovině minulého desetiletí válka na východě Ukrajiny, která stála nemálo lidských životů a která vedla k velmi nestandardnímu vytvoření kvazi-samostatných Doněcké a Luhanské republiky. Tento nestabilní stav byl dlouhodobě neudržitelný. Někteří optimisticky sázeli na to, že bude realita ukrajinského dualismu přijata jako fakt a že dojde k vážným jednáním. Nestalo se tak.

Kompromis hledán nebyl. Považoval jsem to, a ukrajinským politikům jsem to opakovaně říkal, za strašlivou chybu. Vycházel jsem ze zkušenosti s tím, kdy kompromis nebyl hledán v devadesátých letech v Jugoslávii (a kdy nebyl hledán ve stejné době ani v různých post-sovětských republikách). U nás na počátku 90. let kompromis hledán byl, a proto rozdělení Československa dopadlo tak přátelsky, jak dopadlo. Jednání v roce 1992 bylo plné kompromisů, na tom jako jejich přímý účastník trvám. Bez těchto kompromisů se mohlo stát ledacos.

4. Prognózovat, jak to všechno dopadne, by bylo věštěním z křišťálové koule, kterou nevlastním. Jednou šancí jsou negociace typu těch, které byly zahájeny v Bělorusku. Ty ale stačit nebudou. Musely by být na vyšší úrovni. K něčemu bude spíše muset dojít buď uvnitř Ukrajiny, nebo uvnitř Ruska. Nebo obojí. Ukrajina je – zdá se – sjednocena a vpádem ruských armád na své území dodatečně a asi definitivně právě touto ruskou agresí dotvořena. Změnu uvažování na Ukrajině proto neočekávám.

Co by se muselo stát, aby došlo ke zvratu situace v Rusku? Nedovedu si ji představit bez personální změny ruského politického vedení. Je to vůbec představitelné? „Klidnou“ (tedy bez občanské války) změnu blokuje historický deficit ruského státu – absence skutečných politických stran a s tím spojená absence parlamentní demokracie. Vyjádřeno naší terminologií, v Rusku nebyla provedena postkomunistická politická transformace. Bylo to dlouho vysvětlováno carskou minulostí způsobenou nepřipraveností Ruska (ale i Ukrajiny) na skutečnou demokracii, o komunistické éře ani nemluvě, i když i to určitě není jedinou příčinou dnešního stavu.

Vždy jsem zastával názor, že u nás lidé po komunismu na parlamentní demokracii (stejně jako na tržní ekonomiku) připraveni byli. Domnívám se, že to nikoli identicky, ale obdobně platí i pro Rusko. Lidé kdekoli na světě jsou v principu exempláři modelových typů homo oeconomicus i homo politicus.

Příčiny nevzniku demokracie našeho typu v dnešním Rusku bych hledal jinde. Klíčoví ruští lídři – Gorbačov, Jelcin, a stejně tak Putin – nebyli radikálními politickými reformátory, nebyli bojovníky za standardní demokracii, nepřáli si parlamentní pluralismus. Chtěli „po rusku“, v ruském stylu, řídit Rusko. Proto akceptovali v Rusku dlouhodobě existující autokratický režim a pouze odmítali jeho komunistickou verzi.

Přesto posun v nežádoucím směru nastal. Tento režim byl v poslední době ve své odtrženosti od reality a ve své nekontrolovatelnosti veřejným míněním nesmírně posílen dvouletým covidovým potlačením demokracie na celém světě. Opět souhlasím s Pavlem Baršou, že „s nástupem covidové krize dovedl Putin „sociální distanci“ do extrému, když se poslední dva roky zcela izoloval od okolí, možná i v důsledku vážné nemoci, která ho také mohla přimět k přemítání, co zanechá následujícím generacím a jaký bude jeho obraz v dějinách Ruska“. V minulosti neznámá fyzická vzdálenost Putina od vrcholných ruských představitelů, když jim na počátku minulého týdne oznamoval své plány, mluví za všechno a stane se „obrázkem dějin“. Vedlo toto zesílené odtržení politiků od reality k dnešním ruským krokům na Ukrajině? Je to možný výklad toho, co se stalo 24. února?

Nebo došlo u Putina bez našeho povšimnutí k radikálnímu myšlenkovému posunu z jiných důvodů? Změnil se – v průběhu posledního období – vždy antiideologický Putin, chladný pragmatik, v ideologa euroasiatství? Podlehl Putin lidem typu Aleksandra Dugina (viz „Eurasianism: Putin’s New World Order“, Quadrant online, 24. 2. 2022 nebo Duginův český rozhovor „Modernita osvobozuje člověka od samotného lidství“, Rádio Wave, 15. 6. 2020), kteří z ultrakonzervativních pozic ideologicky napadají „atlantistický světový řád“, který pro ně představují NATO, EU a USA?

A kteří opravdu věří v „nový světový řád“, který přijde z Euroasie, hlavně z Ruska a Číny a který – podle slov Dugina – nutně potřebuje Ukrajinu na své straně barikády? Mám trochu obavu, že u Putina mohlo dojít ke kvazi-náboženskému splynutí s těmito myšlenkami. Covidové „distanční“ nesetkávání se lidí s lidmi k tomu mohlo přispět. V každém případě Putin prohrává. A prohraje. Znovu připomínám Pavla Baršu: „Ať již dopadne vojenská část operace jakkoli, z politického hlediska Putin poprvé prohraje.“

Největší obětí ruské agrese je teď nesporně Ukrajina. Nebude sama. Obětí je a bude víc – nás nevyjímaje. Souhlasím s Karlem Křížem v jeho rozhovoru v Reflexu 27. února 2022, že „my za to zvlášť hodně zaplatíme“. Asi nejbeznadějněji však vypadá situace pro Rusko samotné. (Ale o těchto dalších souvislostech až příště.)

4. 3. 2022