SVĚT: Troufalé pojednání o sani na provázku
A já pravím - houbeles zazářilo. Až tento článek vyjde, bude už pravděpodobně po všem. Demonstrace postupně utichnou, ať únavou nebo policejní represí, pár desítek nejhlasitějších buřičů se octne v kriminálech, pánové v černých turbanech možná vydají nějaké prohlášení o chystaných reformách, snad upadne v nemilost ajatolláh Mahmúdí a bude nahrazen ajatolláhem Ahmádím, ale jinak se nestane nic. Prezident Ahmadínežád bude prezidentovat dál, dál budou jeho centrifugy produkovat plutonium, ovšemže výhradně k mírovým účelům, a až se trochu oklepe, zase něco o zničení Izraele propoví, holocaustu se vysměje. A Západ ... nu, bude rozhořčen. Možná i v OSN pátou rezoluci proti íránskému atomovému zbrojení navrhne, jestli ho ovšem Rusové s Číňany nechají. Nějakou ostrou nótu o porušování lidských práv do Teheránu pošle. Pár desítek aktivistů před íránským vyslanectvím na památku utlučených demonstrantů se svíčkami v rukou postojí. A pan prezident Obama k jednání jako rovný s rovným vyzve, ruku k smíru nabídne. To bude tak všechno, dělat si jiné naděje je pošetilé. Ještě se nestalo, aby se v moci zahnízděná parta gaunerů dala přivést k povolnosti nějakými protesty. Nějakými rezolucemi.
Je asi notně ošoupané, co teď povím: začátkům je třeba bránit. Ale ošoupané nebo ne, ani to se ještě nestalo, i když snadno mohlo. Každé tyranii předchází krátké údobí, kdy je ještě čas zastavit její nástup. Lenin se dal zastavit. Hitler se dal zastavit. I Chomejní, abychom se vrátili k jádru věci, se dal zastavit. Žádná tyranie neudeří jako hrom z čistého nebe, vždy jí předcházejí určité příznaky a lze na ně reagovat, je-li ovšem rozum a vůle. Příznaky poznáme snadno. Nachází-li se podstatnější část společnosti v chudobě nebo si to o sobě myslí, vyhlásí se nastupující tyranie za ochránkyni chudých. Rozdělí mezi ně po pár groších nebo jim je slíbí, čímž si zajistí jejich podporu. Výsledky íránských voleb jsou zfalšované, ale možná ani ne tak moc; pozorujme, že demonstrace se pořádají v Teheránu a v jiných větších městech, žalostně bědný venkov však ajatlloláhy spíš podporuje, inu, rozdělili něco drobtů mezi chudinu. Prvním krokem prevence by mělo být - pozor, chudí! Nevěřte těm, kdo k vám přicházejí s dárky, mají něco za lubem! Máte-li ještě teď šanci něco proti své chudobě podniknout, oni vás o ni připraví! Příkladů takových konců je dost. Ale chtivost grošíků je veliká a paměť krátká.
Na střední a intelektuální vrstvy zná tyranie zase jinou pastičku. Nevede-li se člověku, jak by si přál, mívá sklon sám sebe přesvědčit, že je zle, hůř že už být nemůže. A rád uvěří poslům tyranie, hlásajícím změnu. Když jim dopomůže k moci, nestačí koukat, že změna je jaksi jinačího rázu, než doufal, ale to už bývá pozdě litovat. Nadto mívá zejména mladá inteligence sklon k revolučnosti, rovněž za přepokladu, že každá revoluce může být jen revolucí k lepšímu. Už ode dnů jakobínských se přepoklad nepotvrdil, ale úspěšným vábítkem tyranie neměnně zůstává. Ani národní, náboženské a jiné takové zájmy nejsou k zahození, nachází-li se společnost právě s kýmsi v dějinné rozepři, jak tomu skočili na lep naši tatíci v poválečné předehře stalinismu, i teheránští studenti v předehře chomejnismu. Protože zazní-li slova o takových či onakých zájmech, je třeba se chápat klacků.
Nevidí-li domácí lid přicházet tyranii nebo se jí nedokáže bránit, ještě pořád bývá možnost zakročit zvenčí. Ale toho se odváží jen málokdo, a když, chvály se nedočká. I západní veřejnost má ráda své báchorky o změně, která sama sebou vše obrátí k lepšímu. O revoluci, jíž je určeno napravit špatný světa chod. O jednání za kulatými stoly, jimiž může šikovný politik vymáčknout z kandidátů tyranie oboustranně přijatelný kompromis. Ani to se nikdy nepotvrdilo. Změny dosáhnout, tyranii na pochodu k moci zastavit, ne-li už odstranit, lze jen konkrétní hrozbou, za níž by bez všech okolků následoval úder, jak tak to zafungovalo např. v kubánské krizi r. 1963. Všechno ostatní je jen odklad maléru, během nějž sani tyranie narostou zuby a chuť. To bychom už, prokristapána, měli po tolika zkušenostech vědět.
A každý dostane, oč si koledoval. I davy, rebelující v Teheránu proti šáhovi Páhlavímu roku 1979, i čeští voliči roku 1946, celí rozjásaní z prezidenta Beneše a Rudé armády-osvoboditelky, Stalinův stín za nimi nevidíce. Demokracie není vlídné zařízení, neodpouští pošetilost. Po demokraticku je možno jednat s demokratem; kdo to zkouší se saní tyranie, toho saň sežere. I tu zkušenost bychom už snad mohli, prokristapána, mít. A návratu není. Zpackané volby, zneužitá demonstrace ... kdo se jednou dopustil hlouposti, už nedostane příležitost provést opravu. Čtyřiačtyřicet let trval komunismus v zemích českých i s jeho národněfrontovní předehrou, a ani postkomunismem, jak všechno vypadá, není vší legraci konec. Třicet let už se zmítají Íránci v síti, již na sebe upletli, nahradivše šáhův mírně autokratický režim tvrdou tyranií ajatolláhů, a kdoví, co je ještě čeká. Snad i ajatolláhovská saň jednou pojde, snad se sama udusí vlastní neschopností, snad, jako saň čínského komunismu, nechá ideologických báchorek a bude se starat už jen o prachy. Ani pak ale není vyhráno. Jed mravního rozkladu působí ještě dlouho a ví Bůh, vyčpí-li kdy vůbec. I to bychom mohli už pomalu tušit.
Co z toho plyne pro vlast českou ... je úděsné pozorovat z exilového povzdálí, jak si už zase navzdory všem zkušenostem někdo myslí, že dokáže vodit na provázku saň tyranie. Tak, aby využil její síly, ale nekousla ho jedovatým zubem. Blázni! Nechte pokusu, který ještě nikdy neskončil dobře! A vy, jimž ještě zbývá kus předvídavosti na upadlém divadle sametové demokracie, ani hlas bláznům se saní na vodítku! Zatím se nezdá, že by mohla příliš škodit, i kdyby se utrhla, ale stát se může všelicos a lepší je předvídati než bycha honiti.
9.7.2009
Převzato z Annonce s laskavým svolením autora
Hannover
