Transpacifické partnerství (TPP) a jeho zrod na první pohled připomíná Evropskou unii. U kolébky tohoto partnerství v roce 2005 stála trojice ne zrovna nejsilnějších světových hráčů - Chile, Nový Zéland a Singapur, k nimž se přidal východoasijský sultanát Brunei. Zpočátku nevinně vypadající hrátky nabyly v roce 2008 na významu zahájením přístupových jednání Spojenými státy, které v témže roce následovaly Austrálie, Peru a Vietnam.

O dva roky později se dalším vyjednávajícím státem stala Malajsie následovaná Mexikem a Kanadou. V témže roce o přijetí požádala i Jižní Korea a statut pozorovatele zaujalo Japonsko. O přičlenění zažádaly i další východoasijské státy. Je jich poměrně hodně, místo jejich vyjmenování je lepší podívat se do atlasu světa. Podstatou Transpacifického partnerství je vytvoření zóny volného obchodu v Pacifikem omývaných končinách Země. Řada států této oblasti již sice mezi sebou volnoobchodní dohodu uzavřenou má, avšak tyto bilaterální smlouvy nespojuje společný jmenovatel, který by definoval celistvou zónu řídící se jednotnými obchodními pravidly.

Přestože Spojené státy jsou v tomto spolku jedním z nejmladších členů, angažují se v něm velice čile. Obětí jejich konsolidačního úsilí je samozřejmě Japonsko. Třetí největší světová ekonomika je výrazně exportně zaměřená - bez masívního vývozu elektroniky, aut a strojírenských produktů bychom stěží mohli mluvit o poválečném ekonomickém zázraku Japonska. Na druhou stranu je Japonsko dosti dobře obrněno proti pronikání vnějšího kapitálu do vlastního ekonomického organismu, který je tím pádem navýsost národním. S trochou nadsázky lze říci, že mezinárodní kooperace japonských firem probíhá takřka výlučně mimo vlastní teritorium.

Předchozí vládní garnitura představovaná Demokratickou stranou rozpřahovala široce svou náruč vstříc sousedním asijským národům. Hnáni iluzí jakési východoasijské unie se společnou měnou opomíjeli demokraté propastné politické rozdíly mezi zeměmi regionu, zatímco Spojeným státům spíše nastavovali svá záda. Nelze se proto divit, že zájem o Japonsko postupně ochládal i z druhé strany Pacifiku. Toto strategické váhání jakoby vycítili jeho sousedi, především Čína a Jižní Korea. Oba státy téměř současně otevřely s Japonskem doposud dlouhodobě dřímající územní spory.

Mezitím se ovšem Demokratická strana stačila historicky znemožnit a po prohraných volbách byla donucena dát opětovnou šanci Liberálním demokratům. Těm Japonci dali obrovský kredit - současná podpora kabinetu vystoupila na nebývalou výši 72 %. Premiér Šinzó Abe se nijak netají svým vřelým vztahem k USA. Spojené státy tuto změnu samozřejmě vítají, avšak dávají Japonsku jasně najevo, že o ekonomiku jde až v první řadě. Po Japonsku požadují, aby se do volnoobchodní zóny TPP připojilo bez výhrad - komodita nekomodita, jak se premiér Abe při současné návštěvě Ameriky dozvěděl. Inu integrace si žádá oběti. Při současném rozložení politicko-ekonomických karet je jen otázkou času, kdy Japonsko k TPP přistoupí. Věřím, že i když to bude zpočátku bolet, půjde z dlouhodobého hlediska o krok správným směrem.

Premiér Abe již několikrát naznačil, že vstup do transpacifické rodiny brzy oznámí. Podle všeho by k ohláškám mělo dojít již během března. Z návštěvy USA, která proběhla tento týden, přivezl hodnotný zásnubní dar - příslib stabilních dodávek amerického břidličného plynu, který má má nahradit japonskou jadernou secesi a podle propočtů zároveň snížit energetickou nákladovost japonské produkce o patnáct procent. Takto významný posun v energetické bilanci země poskytuje šanci, že se země smíří se zánikem rýžového monopolu a podstatně šířeji otevře transpacifickým partnerům svůj potravinový trh. Lpění na rýžovém monopolu je totiž hlavní překážkou, která ostrovní říši brání uzavřít registrovaný transpacifický svazek.

Již zmíněné politické karty drží Abe pevně ve svých rukách. Pod jeho vedením liberální demokraté s přehledem vyhráli koncem loňského roku mimořádné parlamentní volby a natěšeni hledí vstříc volbám řádným. Ty mají proběhnout v červenci. Současná popularita Abeho kabinetu překročila úctyhodných 72 %, takže pokud se jeho parta do té doby nedopustí nějakého průšvihu, známe výsledek voleb již teď. Hladce prosadit jakoukoliv zákonnou, ba ústavní změnu mohou Abe a spol. v rukách už teď.

Na závěr dnešního povídání se dopustím malého varování: TPP je etablována jako spolek zemí, jimž nejde o nic jiného, než o odstranění obchodních bariér především odbouráním cel. To měla Evropa v době uhelné a železné do štítu vmalováno také. Ovšem vznik jakékoliv struktury organizující lidské společenství vede nejprve ke zrodu a posléze zhoubnému bujení centrálních řídících struktur, které původně dobrou ideu v důsledku vůdcovských ambicí spojených s nenažraností de facto zadusí. Pohled do světové minulosti a evropské přítomnosti mě proto optimismem nenaplňuje ani trochu.