Když Barack Obama minulý čtvrtek přistál v Drážďanech, foukal ledový vítr. Místo čestné stráže čekalo na letišti pouze pár úředníků protokolu a neslýchaná absence Angely Merkelové jakoby říkala: „Když nepřiletíš do Berlína, nemám čas na vítání.“ A Obamova němá odpověď? „Nepovolila jsi mi projev u Brandenburské brány, když jsem kandidoval na prezidenta, tak proč bych podporoval tvůj volební boj.“ Obě strany se sice dušují o opaku, ale není pochyb: Obama a Merkelová spolu neladí. Kdyby šlo pouze o sympatie dvou politiků, byla by to lapálie. Věc je však složitější. Globální klima se prý otepluje, ale mezi Německem a Amerikou je to právě naopak.

Přes svou demonstrativní srdečnost je Barack Obama velmi sebevědomý a na svůj status citlivý politik. Roli přívětivého chlapíka sice zvládá skvěle, ale neznamená to, že je mu šitá na tělo. Kdo to také má vydržet? Obama kandidoval na pozici nejmocnějšího muže planety a teď se musí bratříčkovat s Araby, Číňany a Rusy, usmívat se na Chaveze a předcházet si Ahmadínežáda. A teď ještě Německo.

Na Bushe by Merkelová čekala i za největší plýskanice; jejich vzájemná okázalá srdečnost byla skoro upřímná. Za Bushe však byly vztahy s Berlínem jednodušší; tehdy ještě nebylo pochyb o tom, kde je nahoře a kde dole. Dnes však Amerika úporně bojuje o svou hegemoniální pozici, zatímco sjednocenému Německu spadla do klína dominantní role v Evropě. Hospodářská krize tento mocenský vzestup Berlína ještě podtrhuje.

Bismarck kdysi řekl, že se Německo “nesmí chovat vyzývavě“, ale přesně to se nyní děje. Ve své nové roli po ukončení studené války Němci dosud nenašli správný tón. Začal s tím již Gerhard Schröder, který až vyzývavě striktně odmítl podpořit Ameriku v Iráku. Merkelová jde dál: Bohorovně chválí americký příklon k její klimatické agendě, vehementně prosazuje (Američanům nepohodlný) požadavek silnější regulace finančních trhů, nediplomaticky přímo zdůrazňuje, že při evakuaci Opelu s paluby potápějícího se GM nesmí příjit ani jedno německé euro do Ameriky, nechce přijmout devět arabských vězňů z Guantánama, jehož zrušení Německo od nepaměti požaduje, odmítá poslat německé vojáky na boji zmítáný afghánský jih a v předvečer Obamovy cesty do Drážďan dokonce kritizuje rozhodnutí americké centrální banky (FED) k masivnímu nákupu státních dluhopisů. „Pozoruji to s velkou skepsí,“ prohlásila. Ano, Německo se dnes místy chová podobně nevybíravě jako ještě včera Amerika.

To všechno lze při (hodně) dobré vůli považovat za dočasné atmosferické poruchy, které přejdou, když Amerika opět zaujme svou dominantní roli. A přesto. Ačkoliv se o nové moci a sebevědomí Německa nemluví nahlas, představuje tento fakt, v kombinaci se snahou Berlína o soulad a spolupráci s Moskvou, závažné ohrožení kontinentální rovnováhy. Z amerického hlediska je pravděpodobně možné, aby evropské státy vyvážily mocenský přírůstek Německa samy. Avšak silné a sblížení s Ruskem hledající Německo, to je příma výzva Americe. Washington sice již další starosti nepotřebuje, ale musí se jimi zabývat. Nad Drážďany totiž minulý týden leželo centrum sílící tlakové níže nad Evropou.

E15, 8.6.2009