Recepční se mě zeptal, odkud jsme. Řekl jsem, že z České republiky, a on zvolal: „Petr Čech! Pavel Nedvěd!“, načež do rubriky „národnost“ napsal EU a do rubriky „země původu“ vepsal Europe. Nepodotkl jsem k tomu nic, jen jsem si s trochou škodolibosti představil ten les vztyčených ukazováků našich eurožroutů: Ha! Ztráta identity! Rozpustili jsme se jako kostka cukru!

Scénka se odehrála letos začátkem ledna v Africe, v hotelu u jezera Manyara v Tanzanii. Proti omylu recepčního, pokud bychom tedy jeho zápis takto kvalifikovali, jsem neprotestoval. Nejen proto, že jsem „eurohujer“, ale proto, že z africké či tanzanské perspektivy ten svět vypadá jinak než z Nuslí či Vršovic. Evropa je skutečně jen bezvýznamný poloostrov na západě asijského kontinentu. Není třeba se jím zvlášť zabývat a vědět takové detaily, že je v něm nějaké Česko a jaký je rozdíl mezi Slovenskem a Slovinskem. Byli jsme s mou paní ve dvou zemích, kromě Tanzanie i v Keni. Nespatřili jsme ani stopu po jediném evropském výrobku. Když auto, tak jedině japonské. Značky elektroniky též japonské, ovšem na výrobním štítku je zapsán čínský původ. Billboardů kolem silnic je tu hodně, jako v každé zemi prolezlé korupcí. Na žádném se nepropaguje nic evropského původu.

Nejenom Česko, ale i Evropa začíná nebýt.

Z koloniální minulosti nacházíme stopy neobliby bílých. Zde konkrétně Angličanů, protože ti odsud byli vyhnáni. V Keni to udělali špatně, protože málo, dozvídáme se. Bílí tam zapustili kořeny, kdežto z Tanzanie je vyhnali se vším všudy a to je dobře. Zimbabwský prezident Robert Mugabe je správný chlapík, protože umí s bílými zatočit, a oni, prchajíce, zasypávají opuštěná pole jedovými prášky, aby neplodila, dozvídáme se.

Ale nadávání na bělochy je součást folkloru, jako rozdělávání ohně třením dřívek a masajské skákací tance. Běloši nejsou vážný problém. Přicházejí jako turisté – ale už netvoří podstatu posunované turistické masy. Převládají Asijci a už také domácí lidé. Když jsem do Afriky přišel před čtyřmi lety poprvé, turista černé pleti na jih od rovníku, pokud to nebyl Američan, byl častý jako bílá vrána. Teď jsme potkávali na safari džípy plné tmavých tváří. Měl jsem z toho radost. I ta Keňa, které se nedaří moc dobře, protože vyhnala málo bělochů, má šestiprocentní ekonomický růst. Začíná to být vidět i na ulici.

A jak v Tanzanii, kde bělochy vyhnali důsledně už před čtyřiceti lety? Mají tam Indy. Jakmile je něco nové a funguje to, patří to Indovi. Indy vidíte i na šéfovských místech středního významu. Samozřejmě, že Indové jsou též předmětem nevrlých hovorů. Odstín je však zřetelný. Z hlediska Keňana je Ind „našinec“, tedy Neevropan, neběloch. Takže ta nevraživost zůstává takříkajíc v rodině.

Byl to výlet na černý kontinent kratičký, desetidenní. Ale právě krátkost času působí na intenzitu zážitku. Jestli jsem něco ostře vnímal, pak tu měnící se tvářnost téhle části světa, nazývaného světem třetím. Je etnicky pestrobarevný. Pokud bychom měli vnímat jeho magnetické siločáry, pak tedy ukazují zcela jasně. Nevedou na sever, tam, kde leží Evropa, nýbrž k východu, k Indii a Japonsku. Tam je centrum příštího světa.

A Česko, potažmo Evropa? Výrobně, kulturně, civilizačně bezvýznamné slepé střevo, historický skanzen uchovávající památku na někdejší slávu. Už aby se chystal na příval turistů černé pleti ze zemí rovníkové Afriky.

LN, 12.1.2009