Rovněž patřím k takovým obojživelníkům. V české Plzni jsem se narodil, ve stověžaté Praze studoval, v pétépácké uniformě s krumpáčem a lopatou výdobytky socialismu ochraňoval, poté u pohraničního soudu předsedal sporům rozhádaných kolchozníků, načež se mi podařilo z klece ilegálně vykličkovat do náruče amerických imperialistů. ("Zradil v plné nahotě!" takto téměř poeticky vykřkl notně popuzený estébák jménem Buřič.) Za velkou louží v New Yorku na Manhattanu jsem znovu a hodně jinak vystudoval, v městečku Ithaca se stal naturalizovaným USA občanem a po sametovém listopadovém kotrmelci 1989 mi bylo navráceno původní občanství - aniž bych ovšem automaticky pozbyl to později nabyté.

Jak se pak vypořádat s ošemetností své loajality, kde je a jak ji definovat? Jestliže zákony bigamii zakazují, proč tedy tato velkorysá výjimka? Pozastavme se například u otázky demokratického práva hlasovacího, jeho oprávnění volit či nevolit, tak aby nejen Hamlet podumal.

"Mají ho mít jen ti, kteří tam trvale žijí a svými daněmi přispívají na fungování státu." Na první pohled s takovým názorem souhlasím, poněvadž tam trvale nežiji, a tudíž jen s omezenou schopností se mohu orientovat mezi zájemci o můj hlas, jejich vzájemně se vylučujícími sliby, kdo s kým se do čeho nepěkného zapletl. Jestliže chci dát svůj hlas kandidátu Sobotkovi, předem bych měl rozlišit Přemysla od Bohuslava či Bohumila.

Takže bych toto právo volební nám, většinu času vzdáleným obojživelníkům, spíš nedával.

Ačkoliv většinu času já tam nejsem, daně vzdor své nepřítomnosti platit musím, erár si z občasných honorářů přece část strká do vlastní kapsy.

Takže toto hamletovské dumání vyřešeno dosud nemám.

- - -

Daleko početnější jsou ale případy bez komplikace dvojí občanské loajality: toť ovšem situace oněch tzv. ex-pats, bývalých vlastenců, kteří z převážně existenčních důvodů přesídlili z méně perspektivního rodného kraje. Turků v zahraničí žije 2,6 milionu ( z nich 1,5 milionu v Německu), ve svých domácnosteh nadále dávají přednost své mateřštině, původním kulinárním zvyklostem, i s případně nabytým německým občanstvím se přesvědčenými Teutony nestávají.

Přibývá možností pro vlastní občany, dlouhodobě až trvale sídlící v zahraničí, podílet se svým hlasem ve volbách v původní vlasti. Většina států již umožňuje účast ve volbách a mnohých referendech. Dokonce dochází k vytváření speciálních volebních oblastí k výlučné reprezentaci takových nepermanentních emigrantů.

V Itálii emigrant žijící v cizině, ale se zájmem domácích voleb se účastnit, tak mohl učinit jedině v tom případě, že by podnikl cestu do svého původního rodiště, což ovšem bylo zárukou minimálního zájmu všech takto oprávněných. Začátkem prvního desetiletí nového tisíciletí v Itálii ale odhlasovali zákon umožňující volební účast korespondenčně. Francie zavedla takovou změnu v roce 2010.

V Maďarsku vládní strana Fidesz svou předvolební kampaň zaměřila na své menšinové oblasti v Transylvánii, což vyvolalo protest v rumunských vládních kruzích.

Čím dál východním směrem lze předpokládat komplikovanější situace - etničtí Rusové tvořící jednu čtvrtinu obyvatelstva v Estonsku a prý už dokonce jednu třetinu buď v Litvě, nebo v Lotyšsku, pořád si je pletu.

Na opačném konci Atlantiku je od roku 2012 francouzským expatriotům umožněno v Torontu, Montrealu a pěti dalších kanadských městech zúčastnit se voleb francouzského prezidenta. Francouzský občan, ať už momentálně kdekoliv ve světě (jejich počet se momentálně odhaduje na 2 miliony) má možnost tak učinit internetem. Itálie rezervuje pro své rodáky 18 parlamentních míst k prosazování jejich legitimních zájmů. Podobný systém se praktikuje v Chorvatsku, Maroku a ještě vzdálenější jihoamerické Kolumbii.

Politické pozadí těchto extrateritoriálních voleb je dost komplikovaná záležitost.

V takových kruzích je však zřetelná preference pro konzervativní hodnoty.

O Irsku se dočítám, že se se svými emigranty nemazlí, žádné výhody neposkytuje. Tak tomu bylo aspoň donedávna.

- - -

Nyní od emigrantů k tématu imigračnímu, o němž se lze přemnohé dozvědět v Americe. Z veletuctu knižních titulů z poslední doby například vyjímám Shaping Our Nation: How Surges of Migration Transformed America and Its Politics, jejíž autor Michael Barone se snaží pokrýt téměř tři století transoceánského přesunu, který započal v chudinských částech Skotska a severního Irska. Na rozdíl od jiných autorů avšak nepřisuzuje výlučnou váhu ekonomické motivaci - pouhému pachtění za vyššími příjmy, za vylepšeným životním standardem. Barone, vybavený důkladnou dokumentací, dokazuje, že v dlouhém období od občanské války až do druhé světové války Jižané se nijak příliš nestěhovali severním směrem za vábivými alternativami, běloši se nehrnuli do náruče svých porobitelů (občanská válka, šedesátá leta 19. století) a stejně tak nečinili otroctví zbavení černoši. Dveře ekonomických příležitostí otevřeny, kdežto brány kulturní nikoliv.

Různé přistěhovalecké vlny přivážely své původní zvyklosti. Němci své pivo, knihy, hudbu, Puritáni, přísní, tuze mravní, stavěli školy a kostely, jinak se vytvářely luteránské komunity skandinávských pionýrů. Autor se snaží dokazovat, že disonance až konflikty kulturní povahy jsou i mezi kořeny současné americké politiky.

Jiným žánrem se představují spoluautoři Jeb Bush (bývalý guvernér státu Florida a též bratr bývalého amerického prezidenta George W.) a Clint Bolick knihou

Immigration Wars: Forging and American Solution. Prý povinná četba pro každého z nás, s tvrzením, že jsme národ válčící se sebou samým, že třeba nám reforem týkajících se zásadních hodnot: skutečnost, že přistěhovalectví je pro nás jednak zásadně důležité, jednak musí podléhat zákonu. Velmi jsem zauvažoval o Bushových slovech: "Udělení občanství je nezasloužená odměna za počínání, které si nemůžeme dovolit příliš povzbuzovat."

Rand Paul, senátor ze státu Kentucky, je autorem knihy Government Bullies: How Everyday Americans Are Being Harassed, Abused, and Imprisoned by the Feds, v níž obhajuje neprosaditelné tužby omezit moc vlády na minimum. Vládu charakterizuje slovem BULLY - rváč, surovec, násilník, buran, ve školách týrající spolužáky. Snad každý z nás měl v životě nepříjemnou zkušenost se s takovým nevábným typem potkat.

Avšak taková megatonáž autorovy jedovaté kanonády dopadne s kontraproduktivním třeskem.

Dávám přednost konstruktivní kritice nesmyslných praktik americké byrokracie, jichž je přece habaděj. Příklad: Do USA přijede talentovaný student, zvládne ten nejobtížnější obor v hard sciences, úspěšně obhájí doktorskou disertaci, milerád by v Americe zůstal a započal se svou kariérou. V tom mu ale brání sebevraždně nesmyslný zákon, který přikazoval, že musí ze země odjet, do původního prostředí se vrátit. Občas se dočítám o protestech proti tak nesmyslnému požadavku, ke škodě nejen postiženého a přece i státu, takto se ochuzujícího. Tématu se dotýká indo-americký autor Vivek Wadhwa v knize s příhodným titulem The Immigrant Exodus: Why America is Losing the Global Race to Capture Entrepreneurial Talent (Wharton Digital Press).

Politicky korektní establishment si ale dává záležet na eufemismech. Takže kdo ignoruje americký zákon, do země pronikne ilegálně a v ní pak neméně ilegálně setrvá, již přestal být illegal immigrant a stal se již neutrálně přejmenovaným undocumented alien.

On sice nezákonným proniknutím na území USA zákon porušil, ale vlastně zas tak moc ho neporušil, však přece prchal před útlakem, pronásledováním, jež se nemusí dokazovat, poněvadž se automaticky bude předpokládat. Následovat bude amnestie, od amnézie obtížně rozeznatelná. Have a nice day!

KONEC