Jde-li o svobodu projevu, je nutné jít i s lidmi nevábného charakteru či ohavných idejí

Harper’s Magazine, prestižní americký kulturně-politicko-společenský měsíčník, který existuje už sto sedmdesát let, v úterý na svých stránkách publikoval zásadní prohlášení na obranu svobody projevu. Podepsali ho autoři, redaktoři, publicisté, akademici, celkem sto padesát osob, hrstka z nich napravo od středu, většina nalevo od středu a pár i z radikální levice.

Po obligátním kopnutí do Donalda Trumpa se autoři vymezili proti největší aktuální hrozbě svobodě slova, projevu a myšlení, jež přichází od radikální levice, dnešních neojakobínů, kteří démonizují, diskreditují a „ruší“ lidi (neumožňují jim promluvit), kteří jsou názorově o milimetr jinde, než je momentální stranická linie těchto sektářských fanatiků. A ničí kariéry lidí za něco, co napsali před třiceti lety, kdy to bylo ještě považováno za přijatelné a pokrokové, leč dnes shledáno reakčním.

Konec appeasementu

Doposud centristé a levicoví liberálové těmto maniakům ustupovali. Praktikovali vůči nim appeasement, kapitulaci, kolaboraci. Byli to „Vichy liberálové“.

Je proto dobře, že demokratičtí liberálové se nyní odhodlali za svobodu projevu a myšlení bojovat, bránit ji a přejít do protiútoku. Ať už máte politické názory jakékoli – vlevo, vpravo, střed –, tento manifest vítejte:

„... Svobodná výměna informací a idejí, vitální pro liberální společnost, je denně omezována. Zatímco jsme to očekávali od radikální pravice, cenzorství se šíří i v naší kultuře: netolerance k opačným názorům, záliba ve veřejném zostuzení a ostrakizování, tendence rozpustit komplexní politické otázky v zaslepující mravní jistotě. Podporujeme hodnotu mohutné, dokonce i sžíravé protiargumentace ze všech stran. Ale až příliš často slýcháváme volání po rychlé a přísné odplatě za údajné prohřešky slovem či myšlenkou. A ještě více znepokojující je, že lidé ve vedení institucí, v duchu paniky a předcházení nejhoršímu, udělují ukvapené a nepřiměřené tresty místo uvážených reforem. Redaktoři jsou vyhazováni za otištění kontroverzních článků; knihy jsou stahovány z prodeje za údajnou neautenticitu; novinářům se brání psát o určitých tématech; profesory vyšetřují za to, že citují literární díla ve třídách; výzkumníka propustili, neboť šířil vědeckou studii, i když prošla recenzním řízením; a lidé v čele organizací jsou vyhazováni za pouhé omyly.

Špatné ideje máme porazit argumentací a přesvědčováním, nikoli pokusy je umlčet… Odmítáme falešnou volbu mezi spravedlností a svobodou, jež nemohou existovat jedna bez druhé.“

K tomu dodávám: amen.

Manifest podepsaly významné osobnosti anglosaské intelektuální scény; těmi nejznámějšími u nás jsou asi komentátorka Anne Applebaumová, spisovatelka Margaret Atwoodová, aktivista Noam Chomsky, autor Francis Fukuyama, aktivista za lidská práva Garri Kasparov, spisovatelka J. K. Rowlingová, spisovatel Salman Rushdie, feministická ikona Gloria Steinemová, filozof Michael Walzer či autor a analytik mezinárodních vztahů Fareed Zakaria.

Ale jak se dalo čekat, vzápětí po zveřejnění došlo k tomu, co vlastně význam a správnost manifestu potvrzuje: jed(e)n(a) signatář(ka), transgender aktivist(k)a, svůj podpis stáhl(a) a převelice se za něj na sociálních sítích omlouval(a), neboť prý netušil(a), kdo všechno jej podepíše (asi té osobě vadila J. K. Rowlingová).

To je bizarní. Když se stanoviskem souhlasím, pak přece chci, aby jej podepsalo maximum lidí, i těch, kdo mají jiné názory než já. Názory Noama Chomského na zahraniční a bezpečnostní otázky považuji za v lepším případě dětinské, naivní a hloupé, v tom horším za zrůdné a pro Západ i svobodu ve světě sebevražedné. Když se však připojí k manifestu za svobodu projevu, mou reakcí je: „Vítej, bratře.“

Nebezpečná spojenectví

Velký britský liberální historik lord Acton na úvod svých dvou přednášek „Historie svobody“ v roce 1877 uvedl: „Upřímných přátel svobody bylo vždy málo a její úspěchy byly zásluhou menšin, které uspěly díky tomu, že se sdružily se spojenci, jejichž cíle se často lišily od jejich vlastních, a toto spojenectví, vždy nebezpečné, bylo někdy katastrofální, neboť dávalo jejich oponentům dobrý důvod k opozici.“

Někdy při obhajobě svobody projevu je nutné se spojit s lidmi nevábného charakteru či ohavných idejí. Ale neděláme to kvůli nim, nýbrž kvůli svobodě slova, projevu a myšlení, která je sama o sobě velikou hodnotou; v politickém řádu jednou z nejvyšších. Tíhnu k názoru, že legálním má být jakýkoli projev, byť hlásající sebeodpudivější názory, pokud však neobhajuje zločiny, například vraždy, či k nim nenavádí; tento, ale jen tento by měl být státem zakázán a trestán. Nikoli ten, který je označen za „nenávistný“.

Je dobře, že levicoví liberálové se rozhodli bránit svobodu projevu proti neojakobínům, kteří si říkají „progresivní“, a kteří chtějí umlčet každého, kdo není jedním z nich. Snad jim tento záměr vydrží.

LN, 10.7.2020