Komická je snaha některých politiků mluvit o Brazílii, Rusku, Indii a Číně (BRIC) jedním dechem, jako by tvořily jakýsi civilizační okruh se společnou zářnou budoucností – na rozdíl od upadajícího světa západních demokracií. Ještě anekdotičtější jsou pokusy vysvětlit hospodářský úspěch zemí BRIC bytostnými vlastnostmi jejich obyvatelstva: příslovečnou pracovitostí nebo pokorou, se kterou snášejí modernizační útrapy. Nezřídka takto uvažují stejní lidé, kteří vyčítají Západu neschopnost jemně rozlišovat uvnitř našeho východoevropského regionu. Je přece nehorázné nevnímat, že Česko není Maďarsko, natož Ukrajina!

Země BRIC nemají žádnou společnou budoucnost – ani zářnou, ani pochmurnou. Tato množina je virtuálním vynálezem obchodníků s cennými papíry, kteří potřebovali rozrůznit portfoliovou nabídku. Jediným pojítkem nově vzniklé položky byl vysoký hospodářský růst po nějakou blíže nespecifikovanou dobu. Co je však tak impozantního na letošním růstu ekonomiky Ruska, zhruba kolem tří procent, na pozadí německých nebo dokonce českých přírůstků, aby nás to přinutilo hledat ontologický princip ruského vzestupu?

Nikoli generalizací, ale právě diferenciací bude napříště poznamenán geostrategický přístup Západu ke čtveřici zemí BRIC. To se projevilo během nedávného asijského turné Baracka Obamy, v němž největší důraz byl kladen na indický pobyt amerického prezidenta. I domácí kritici Obamova počínání si svorně pochvalovali prohloubení spojenectví s Indií v důsledku této návštěvy.

Tytam jsou doby, kdy si experti vážně pohrávali s myšlenkou vzniku Čímeriky – jakéhosi čínsko-amerického kondominia dominujícího zbytku světa. Nadšená očekávání, jež doprovázela loňskou návštěvu Obamy v Číně, se ukázala být lichá a celé Obamovo dvoření komunistickým mandarínům zbytečným mařením času.

Dnes je zřejmé, že čínská hegemonie je zdrojem rostoucího napětí v Asii. Tak jako první polovina 20. století probíhala ve znamení německé roztahovačnosti, první půlka 21. století se bude nejspíše nést ve znamení pokusů o zadržování čínské expanze. Již dnes čínské velmocenské nároky na příhraniční vodní zdroje znepokojují sousední Vietnam, Brunei, Malajsii nebo Filipíny. Tradičně přirozenou regionální protiváhu Číně tvořilo Japonsko. Nyní vzhledem ke stárnoucímu obyvatelstvu a klesající váze se pro ně tato role stává neúnosnou. Symbolicky se mocenský posun mezi kdysi chudou Čínou a kdysi mocným Japonskem projevil v nedávném námořním sporu. Japonsko zadrželo čínského kapitána pro porušení svých územních vod. Čína zakázala vývoz vzácných kovů a rud do Japonska a Tokio muselo potupně kapitulovat.

V celém regionu jihovýchodní Asie zraje pochopení, že Západ obecně, a Spojené státy zejména, jsou přirozenými spojenci zemí ohrožených čínskou dominancí. A ze všech těchto zemí právě Indie je nejlogičtějším partnerem západního, zejména anglosaského světa.

O vzestupu Indie se mluví méně než o tom čínském, leč indický vzmach je v mnoha ohledech dokonce impozantnější. Kupříkladu základem indického hospodářského zázraku není výroba levného konzumního zboží, nýbrž vysoké technologie. Svou rozlohou je Indie zcela srovnatelná s Čínou a počtem obyvatelstva ji možná už předčila. Indická demografie navíc není postižena žádnou sociálně-inženýrskou úchylkou. Je to země, kde dorozumívacím jazykem je angličtina, kde vládne zákon a volnotržní vztahy nikdy nebyly vnímány jako ústupek z donucení. Země, jíž se dávno říká „největší demokracie na světě“, čelí zhruba stejným hrozbám jako Spojené státy nebo Západ obecně – je to hrozba radikálního islamismu a výzva čínského vzestupu.

Jen v tomto kontextu lze pochopit Obamův dramatický apel žádající pro Indii místo stálého člena Rady bezpečnosti OSN. Spojené národy jsou sice přežitou a neakceschopnou institucí, avšak členství v Radě bezpečnosti má více než symbolickou důležitost. Svým způsobem je to uznání mezinárodního statutu země.

Vzestup Indie je také nezanedbatelným, i když často opomíjeným argumentem v novodobém sporu kolem údajné efektivity autoritářských režimů. Spor se oživuje pokaždé, když se parlamentní demokracie dostává do úzkých, ať již v důsledku hospodářského úpadku, či sociálního neklidu. Čínská karta je silným trumfem v rukou soudobých obdivovatelů nedemokratických zřízení s jejich možností jednoduchých siláckých řešení velesložitých problémů doby. Jenže příklad Indie s její pestrou, mimořádně rozrůzněnou, a přitom samočinnou společností bez státního poručníkování, dosahující přitom neméně působivého růstu, je žolíkem, který přebíjí všechny trumfy.

Týdeník EURO 47/2010

Autor je publicista