„Socialismus nebo smrt“ bylo oblíbené heslo kubánské zombie rodiny Castro. Zdá se, že dochází k jeho obecnému naplnění, ale docela jiným způsobem, než kubánští kluci původně zamýšleli.

Po celou dobu vlády revolucionářů ze Sierra Maestra přes proklamované obrovské úspěchy v hospodářství docházelo k hlasování nohama (tedy v případě Kuby spíše pádly), kdy občané opouštěli „Ostrov svobody“ a mířili velmi riskantním způsobem do kapitalistického pekla na Floridě. Je zajímavým faktem, že opačným směrem - tedy za svobodou - toho mnoho nepřiplulo. Poslední roky však ukazují, že už i zarytí obhájci socialismu na Kubě tak nějak začínají měknout.

I naše země má bohatou minulost zdánlivě nelogického transferu, kdy občané - nepochybně pomýlení vlivem ideodiverzních centrál - volili odchod z našeho stranou vyhlašovaného blahobytu a překračování všech možných ukazatelů do země, kde je člověk člověku vlkem a kde pracující lid úpí pod knutou vykořisťovatelů. Přes neustálé překračování plánu, hrdinské dobývání uhlí a vítězný boj o zrno pořád cosi chybělo a občan se naučil vycítit, v které frontě může uspět a donést domů třeba mandarinku nebo v dobách krize toaletní papír či vložky pro dámu svého srdce. Některým našim občanům to však nestačilo a nechali se zlákat pozlátkem Západu.

V nedávné době to byla jiná země, Zimbabwe, kde vláda Roberta Mugabeho dokázala změnit prosperující zemi, kde nikdo nehladověl a lidé se měli na africké poměry více než dobře, v území, kde se zcela rozpadla měna a hospodářství. I když paradoxně udělal ze svých občanů multimiliardáře, byl problém v tom, že za nůši bankovek národní měny nebylo jaksi co koupit a občan se musel chtě nechtě (tedy spíše chtě) uchýlit k mrzkému americkému dolaru jako jistotě.

Kdo spočítá všechny nuly, je prostě dobrý počtář. (tomvod)

Nyní je na řadě Venezuela. Dle posledních zpráv ze země odešlo 2,3 miliónu lidí, což je zhruba 7,5 % obyvatel. Odcházejí, protože v zemi nacucané ropou už nejsou základní prostředky k živobytí a chybí prakticky vše. Soudruh president Maduro, zdatný to pokračovatel Huga Cháveze, jenž se inspiroval u již zmíněných bratří Castrů, samozřejmě vidí viníka situace jinde, než ve vlastní neschopnosti a přiznání si, že proklamovaný režim na bázi socialismu nefunguje. Inflaci zakroutí krkem škrtnutím pěti nul na bankovce se Simonem Bolívarem a bude zase dobře.

Socialismus jako společenský systém není životaschopný. Posledních sto let ukazuje, že ani jeho jakákoli mutace (nejhorší byla v Kambodži, kde po zrušení peněz byla vyvražděna zhruba třetina obyvatel) neobstojí v konkurenci se systémem, který nepotlačuje lidskou osobnost jako hnací motor vývoje a kde svoboda jedince je nedotknutelnou veličinou. Je s podivem, že se stále objevují lidé, kteří v tomto systému vidí budoucnost, ony světlé zítřky, které však za celých sto let jaksi ne a ne přijít. Nechápou, že socialismus lze nastolit a udržovat jen za cenu umenšení svobodného jedince a jeho ostrakizace, potlačením jeho svobodného projevu a represí v případě, že onen jedinec jaksi nedrží krok a hubu.

Heslo „socialismo o muerte“ je v jistém smyslu velice pravdivé.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora