Představte si, že sedíte doma ve svém obývacím pokoji a řídíte auto. Nehrajete žádnou počítačovou hru. Řídíte opravdové auto, které se proplétá hustým městským provozem. Je úplně jiné, než ta dnešní. Nepočítá se s tím, že by mu někdo seděl za volantem. Dokonce nemusí být ani vaše, můžete si ho podle potřeby najmout jako placenou službu, abyste dovezli… teď nebudu napovídat co, odkud a kam. Podstata je v autě řízeném po internetu.
Jistě, je to fantazie. K tomu, aby to fungovalo, by musel být úplně jiný internet, než jaký známe. A na takovém internetu se na mnoha místech pracuje, takže to zas tak moc velká fantazie není.

Sen o příštím internetu

Japonský ministr komunikací Jošihide Suga oznámil, že jeho země zahájila práci na takovém projektu. Není to úplné překvapení. Ministr Suga už o projektu hovořil na několika místech, naposledy za své srpnové návštěvy v Brazílii. Má jít o síť, která zajistí rychlý a bezpečný přenos dat a bude odolná vůči útokům zvenčí. Suga vyjádřil naději, že se „Japonsko ujme vedoucí úlohy při vývoji technologie postinternetu a ustanoví nové globální standardy. Tato iniciativa pomůže japonským společnostem prostřednictvím této technologie k lepší konkurenceschopnosti na globálním trhu hardwaru a softwaru,“ řekl Suga. Není náhoda, že se takto vyjadřoval v Brazílii – byl tam na návštěvě, aby posílil prodej japonských komunikačních technologií na jihoamerickém trhu. Je to tedy zároveň zadání politické. To samozřejmě vědí Číňané už dlouho. Zatímco Japonsko hovoří o roku 2020 jako o cílovém datu, Číňané chtějí předvést svůj CNGI (China’s Next Generation Internet) už příští rok na olympiádě. „Použijeme jej jako způsob, jak proniknout na světový ekonomický trh,“ řekl viceprezident Čínské technické akademie Wu Che-čchüan. Pro internet nové generace se užívá i kódové označení IPv6 (současný standard je IPv4 a o standardu IPv5 se zatím jen mluví). V souvislosti s olympiádou se vnucuje nepříjemné srovnání s Hitlerovou olympiádou v roce 1936, na níž se též uskutečnil přelomový technický pokus s televizním přenosem. Rok 2008 bude určitě přelomový nejen kvůli čínskému internetu nové generace. Na standard IPv6 přejdou na své páteřní síti Spojené státy. No a je tu ještě Internet 2, konsorcium, spojující 212 amerických univerzit a 60 společností. Jeho cílem je především rychlost přenosů. Rekord je zatím z 31. prosince loňského roku, kdy bylo přeneseno devět gigabitů za sekundu na vzdálenost 30 tisíc kilometrů a spojení se udrželo po dobu pěti hodin.

Dost rychlosti

Rychlost, to je jeden z cílů nové generace internetu a Američané jsou už velmi daleko. Problém je ale i v počtu takzvaných IP adres. Je to „něco jako telefonní číslo“, které máte buď pevně přiděleno, anebo ad hoc automaticky přiděleno, když na internetu začnete pracovat. Protokol IPv4 umožňuje něco přes čtyři miliardy takových IP adres. Když se s internetem začínalo, jeho otcům to připadalo jako astronomicky vysoký nevyužitelný počet. Dnes už je to málo. Protokol IPv6 je schopen podporovat počet adres vyjádřeným číslem, které vypadá jako 34 a za ním průvod 37 nul. To by mohlo stačit, stejně jako těch devět giga za sekundu je slušná rychlost (ke sledování televize stačí dva megabity, to je čtyři a půl tisíckrát pomalejší přenos). To je tedy stručný přehled, jak je to s rychlostí a rozšiřitelností internetu nové generace, ať už ho vyvine kdokoli, Američané, Číňané nebo Japonci, tedy jak je to s první částí prognózy ministra Sugy. Jenže jak je to s bezpečností? O té se nemluví buď vůbec, nebo hodně obecně, protože je to zase otázka politická.

Bez obličeje

Současný internet, to je svět obývaný lidmi bez otisků prstů. A nejen to. Je obýván lidmi bez obličeje, nebo dokonce s proměnlivým obličejem, kteří se tedy mohou libovolně vydávat za někoho jiného. Když si budou počínat obratně, nikdo je nevypátrá, i kdyby spáchali cokoli. Anonymita internetu, to je jeho velké prokletí. Uvolňuje prostor padoušskému jednání všeho druhu, od zločinných spiknutí teroristů přes nevyžádanou reklamu až po banální neslušnosti v komentářích publicistických článků. Je pochopitelné, že nikomu se nechce mluvit o nutnosti identifikace. Je to nepopulární. Starost o lidská práva přerostla leckdy až do absurdních rozměrů a právo na anonymitu je mnohdy ztotožněno s právem na osobní svobodu. Hackerské hrátky jsou někdy zábavné, ale méně zábavné by například bylo, kdyby se někdo zmocnil onoho vašeho (ne úplně vašeho) automobilu, na dálku řízeného, a pustil to vozidlo do protisměru na dálnici. Aby se toto nemohlo stát, to je úkol pro jakýkoli skutečný postinternet. A obávám se, že bez osobní ztotožnitelnosti, a tudíž osobní odpovědnosti za všechny činy na síti, to je nedosažitelný sen.

LN, 17.9.2007