Pád berlínské zdi, symbolu poválečného rozdělení světa, započal novou kapitolu dějin. V ní se staronoví aktéři vydávali za lepší, než ze zkušenosti druzí soudili. Atmosférou se linula gesta poučení z dřívějších omylů a chybně vytyčených cest. Mezi nositeli čerstvé „imidž“ nešlo postrádat Rusko. Už nemělo být Ruskem carských a posléze bolševických imperátorů. Mělo být Ruskem ohleduplným, užívajícím násilí v nejzazších momentech ohrožení a respektující svrchovanost ostatních zemí.

Válku v Iráku ruští propagandisté k šíření této reklamy zdárně uplatnili. Sice s iráckým vedením nedospívali k absolutní shodě, avšak diktátorské nešvary Saddáma Husajna a jeho kumpánů považovali za vnitřní záležitost Iráku, do níž nemají co mluvit. Argumenty Američanů, kteří státní suverenitu nepřijali za svátost a podřídili ji jiným, lidskoprávním a bezpečnostním hlediskům, ruská strana vnímala za účelová hesla.

Boje o Jižní Osetii, do nichž se ruské ozbrojené složky vměšují přímo, irácké pozlátko trhají na kusy. Jak vidno, ani pro Rusy není svrchovanost něčím, před čím by se mělo s hlubokým úklonem smeknout. Národní (v ruském případě imperiální) zájmy jsou na Kavkaze nadřazené nepohodlným nárokům mezinárodního práva. A jestli je ruský zásah do vnitřní záležitosti Gruzie ospravedlnitelný či ne, hraje vedlejší roli.

Důležité je, že se Rusko zbavilo přetvářky a před zraky světového společenství přiznalo: „Jsme impérium, vždy jsme byli impérium a budeme se nadále chovat jako impérium. Právo je pro nás užitečné jen tehdy, jde-li vstříc naším ambicím. Evropu jsme vám nechali, Kavkaz a střední Asii si vzít nedáme. A představy o univerzalitě západní demokracie si šetřete pro univerzitní disputace. Tam o ně snad ještě někdo stojí.“

Ani devatenáct let po pádu berlínské zdi dějiny nekončí…

Autor je místopředseda Institutu K.H.Borovského