Jistě, jistě, Rumsfeld hned od samého začátku své vládní kariéry ohlásil veškerá svá členství v nejrůznějších správních radách, většiny z nich se na dobu své účasti ve vládě vzdal, ba dokonce se radil s právníky amerického ministerstva spravedlnosti, co má dělat s akciemi Gileadu, aby na něm nemohlo ulpět ani zrnko podezření, že se snad nachází ve střetu zájmů, a potažmo ohlásil, že jakmile se ve vládě bude jakkoliv jednat o jakékoliv záležitosti, která by se jakkoliv vzdáleně dotýkala jakékoliv reakce americké vlády na jakoukoliv hrozbu epidemie ptačí chřipky, odejde z místnosti. Právníci ministerstva spravedlnosti mu řekli, že pakliže učiní, co řekl, nemusí se žádných akcií vzdávat. Tím pádem bude Rumsfeld platit za letošek větší daně než za loňský rok, protože Gilead pobírá deset procent podílu z příjmů švýcarské firmy Roche, která Tamiflu rozšiřuje, a ty příjmy se v souvislosti právě s panikou ohledně ptačí chřipky řádně zvýšily.

Jde tu tedy o spiknutí? Ostatně, i okolnost, že někteří praktičtí lékaři dnes začínají docházet k názoru, že Tamiflu nemusí být právě to pravé ořechové, by tomu nasvědčovala. Tento názor lze shrnout, že se zdá, že Tamiflu nebude stejně nijak moc účinný, neboť jde o velice nespecifický antivirový lék. Přeloženo do srozumitelna: jde tedy o lék, který není vykoumán tak, aby se zaměřil na jeden druh chřipky. Jde o lék, jehož úkolem je pokrýt co nejširší pole možných chřipek v naději, že ta, kterou jsme právě chytli, když jsme se blbě procházeli v dešti bez pokrývky hlavy, mezi nimi bude také. Takže lze očekávat, že si podají ruce velký zisk a velké zklamání, dodal jeden z těch lékařů z cynismem dlouholetým lékařům vlastním.

Nicméně, zprávy o páně Rumsfeldově možném zbohatnutí se dostaly na první stránky novin a přední místa rozhlasových a televizních zpráv. Zda oprávněně, to zůstává i nadále velkým otazníkem. V každém případě ty zprávy pomáhají dále rozdmýchávat anti-americké vášně, pod nimiž se skrývají vášně spíše levicové, případně vášně zamindrákovaných oslů, kteří by také moc rádi takhle lehce vydělávali milióny, a ještě navíc v amerických dolarech, jenže ten oslík s penězi se jim pořád vyhýbá, a i kdyby šel náhodou kolem, ani se neotřese, dobytek jeden.

Jenže o to nejde. Nebo alespoň nemělo by. Jde o to, zda nás čeká pohroma nebo ne. Toť otázka, na niž není dosud známa žádná spolehlivá odpověď. A dlouho asi ještě nebude. Jde, kupříkladu, i o úplně původní zdroj informací. Je to doopravdy pravda, že v Číně, té obrovité zemi, zahynulo vinou ptačí chřipky do této chvíle pouhých (to je v souvislosti s úmrtími ohromně strašné slovo, jenže v souvislosti s celosvětovou panikou je snad pochopitelné) méně než sto lidí? Nebo, jak už tak u podobných vlád jako je právě ta čínská, nejde o nic jiného, než že z řady důvodů lže? Ty důvody jsou prostinké: pod praporem rodné strany nemůže přece nikdy dojít k žádným katastrofám, neboť dělnická třída se svým předvojem v čele poručí jak větru, tak dešti. Není také možné připustit, aby spousta západních podnikatelů, kteří do země vrážejí peníze jako by se nechumelilo, dostala strach. O olympijských hrách ani nemluvě: ty jsou vlastně za rohem. Znalci zákulisí Mezinárodního olympijského výboru hovoří bezmála otevřeně o tom, že Čína ty hry získala vlastně nejen neslýchaným nátlakem, ale také neméně neslýchaným podfukem. A teď by to mělo všechno prasknout? Ani žertem. To ať pochcípají tisíce. Ostatně, sovětští vůdcové se v podobných situacích řídili heslem "Nas mnogo" a že jich bylo mnohem míň než Číňanů.

Takže je úplně možné, že vinou tzv. ptačí chřipky už v Číně zemřely desítky tisíc lidí. Že o tom nevíme, ani dost málo ještě neznamená, že ta úmrtí jsou jakkoliv méně tragická. Stejně tak je ovšem možné, že novináři (a teď si trochu dělám do vlastního hnízda) zjistili, že mají před sebou naprosto sensační příležitost. V Číně zahynulo pár desítek lidí, říkají si. Třeba jich mohly být desítky tisíc. No a? Většina z nás se dívá na obrázky přírodních neštěstí, které nám televize přináší často v přímém přenosu, sice s určitým úžasem, ale jinak s pocitem uklidnění, že u nás jenom sněží. Jenže svět se zmenšuje, jak může dokázat kupříkladu nedávný poplach kolem tzv. těžkého akutního dýchacího syndromu. V Severní Americe tomu říkáme severe acute respiratory syndrome čili SARS. Když se tahle věcička objevila kolem Toronta, dostal se městys do déletrvajícího stavu obležení. To vypadá úsměvně pouze na papíře (a z dálky). Ve skutečnosti tenhle vývoj pozměnil dost drasticky chod života až příliš velké řady občanů. A jelikož ve skutečné demokracii mají politici vcelku oprávněně za to, že jednotlivec je základem celé společnosti, onen malér několika se stal malérem málem celokanadským. V každém případě, vědom si všech těchto maličkostí, ví novinář dobře, že bude dobré se poptat ministra zdravotnictví. Ministr zdravotnictví ovšemže velice dobře ví, že má nejen opravdickou odpovědnost vůči svým hlavním mocipánům, totiž daňovým poplatníkům, takže musí něco podniknout, ale ví také, a neméně dobře, že má odpovědnost vůči své partaji ve sněmovně, čili musí být také viděn, an něco podniká.

A jsme u zakletého kola: ministr, který zcela správně nic neriskuje, protože by se opravdu mohlo stát, že nás čeká pohroma, vlastně svými přípravami na tu pohromu ještě zvyšuje paniku, a novinář, který o tom všem píše, přivádí paniku až ke stavu hromadné hysterie. Co je horší? Propadnout masové hysterii nebo pomřít na ptačí chřipku? Nebo je nejhorší pomřít na ptačí chřipku, jsa přitom současně v zajetí masové hysterie?

Jak to tak vypadá, čeká nás ta třetí možnost. Ta stará židovská anekdota měla asi přece jenom pravdu:
A prosimich, jinej glóbus by neměli?